Volary, rok zhruba 1995.

Život na Šumavě je pro mě rájem i peklem zároveň. Ráj je příroda. Prozkoumávám potok, kterýmu se sice neříká Smradlák jen tak pro nic za nic, ale stejně, když dojdu proti proudu dost daleko, voda už je čistá. Kus za městem, mezi pahorky vzniklými nejspíš při těžbě kamení, mám svůj vlastní svět. Dokonce si po mnoha peripetiích vydupu vysněného psa - tedy, je to fena, asi dvouletá, kříženec huskyho s něčím, a "zachráním" ji z romské komunity na kraji města. Z Tajtrlíka ji přejmenuju na Bělinu. Tou dobou taky zabřezne, ale to ještě nikdo z nás neví.

A mám jednu nejlepší kamarádku, Zuzku, keramickej kroužek, výtvarku a hlavně městskou knihovnu, z níž si tahám knížky po desítkách. Mám, se souhlasem rodičů, přístup i do dospělýho oddělení, což je super. Čtu všechno, od Zločinu a trestu až po Seržanta Gríšu.

Navíc chodím do turisťáku a i když pořád žiju jakoby o krok vedle reality, víceméně zapadám.

Na sídlišti zase probíhají dětský války, občas vyloženě krvavý, a já si vysloužím přezdívku usměvavka. I s rozbitou hubou se usmívám, nikdy nebrečím. Mayovky mě naučily, že stateční hrdinové nikdy nebrečí.

Lezeme po stromech, plížíme se rozestavěným domem a schováváme se před "černým šerifem". Na cestě ke studánce pro vodu se Zuzkou předstíráme, že nás hlídají dvě obří dogy, abychom odpudily případný násilníky a zlouny. Jednoho dne najdeme v lese celý pole kosatců a dotáhneme jich k Zuzce domů plný náruče, abychom dostaly pořádně za uši, že kdyby nás s tím chytli strážci NP, je za jeden pokuta pětikilo.

To všechno je ráj. Prožívám dobrodružství jak v knížkách a duchu, tak ve skutečnosti.

Jenže je tu i peklo v podobě školy.

Nejsem blbá. Mám načteno. Jenže to mi nepomůže v matematice ani v němčině, tam je potřeba se soustředit, dávat pozor, a já si radši čtu nebo kreslím. Takže zaostávám a pichlavý poznámky němčináře pálí jako rány rozžhaveným železem.

Je mi jednáct a abych před školou utekla, začínám stonat.

Stěžuju si na bolení břicha, pokašlávám. Protože nejsem blbá, vím, že třením vzniká teplo a na teploměru jsem schopná si mezi prsty "natřít" jakoukoli horečku potřebuju. Medicínu leju do kytek, které nakonec zhynou a odhalí mě, ale ne úplně, pořád mi zůstává status maroda. I když nedisciplinovanýho.

Jsem doma, na balkóně si vystřihávám ze starých ABC, nebo si rochním s knížkou. Sice nesmím ven, ale to s klidem obětuju. Nemusím do školy. To je hlavní.

Po nějaký době dětská doktorka neví, co se mnou, a nakonec mě pošle do nemocnice do Prachatic. Tou dobou by příčetnější dítě hru vzdalo, ale já pokračuju. V nemocnici to není špatný. Můžu si číst, kreslit, jsou tam další děti, s kterejma se dá kamarádit.

Táta s mámou mi přitáhnou skoro kompletní dílo Karla Maye a já jsem nejspokojenější marod pod sluncem.

Než začne jít do tuhýho. Nejdřív sonda do žaludku. Chce to čtyři sestry, aby mě držely, a další mi cpe hadici do krku. Bojuju jako o život, tentokrát to ale nepomáhá. Prohrávám a jsem vysondována.

Vzápětí, než stačím položit karty a zařvat fuj fuj nehrám, se kdosi rozhodne vyndat mi slepý střevo. Je to nejspíš rozhodnutí ze zoufalství, protože jsem zdravá jako řípa a rozhodně nemám žádnej zánět. Proč ještě před operací všechno pokorně nepřiznám a nevysvětlím, dodnes netuším. Stud? Zarputilost?

Každopádně když se probudím z narkózy, všechno mě bolí, tentokrát doopravdy. Mám sucho v krku a jsem slabá jak potřetí louhovanej čaj. Ale jsem zdravá. Je to rozhodnutí ze strachu, netuším, co by mi vyřízli dalšího, kdybych pokračovala se svým divadlem.

Než se vrátím domů, dozvídám se, že se budeme stěhovat a že nastoupím do nový školy v Písku. Jde o jednu z prvních waldorfských škol u nás, ZŠ Svobodná, a i když tomu ze začátku nevěřím, nakonec mě zachrání. Nejdřív mě ale čekají letní prázdniny na vysněný chalupě v Bílině u Bernartic a já se strašně těším. Vždycky jsem toužila žít na chalupě, se spoustou zvířat kolem a tak...

Ještě nevím, že se tentokrát stahujou temný mraky nejen nade mnou, ale nad celou rodinou.