Je mi jasný, že prohrabováním se ve svejch rodinnejch vztazích dosáhnu tak maximálně psychickýho rozkopání (sama sebe) nebo hůř, nudy (těch, kdo tohle ještě nepřestali číst), ale nemůžu si pomoct. Potřebuju se dostat ke kořenům, bez ohledu na to, jak moc jsou ztrouchnivělý a prohnilý, bez ohledu na to, jaký ohavný, kousavý potvory v těch tmavejch hlubinách žijou...

Táta, otec, otčím a nakonec Skřet. To všechno pro mě v průběhu času představoval jedinej člověk.

Svýho biotátu (jakožto zploditele) jsem neznala. Teprve nedávno se nám podařilo najít jeden druhýho, po víc než třiceti letech, a to už je jinej příběh, než kterej se tu pokouším dát dohromady.
Máma se o mě tři roky starala s pomocí babičky a dědy. Než přišel Skřítek a úžasnej nápad dát to s ním dohromady. Svatbu si matně pamatuju, i to, jak jsem se z ní nepozorovaně vytratila a byla jsem nalezena o pár bloků dál od radnice, kde jsem se družila s cizím starým pánem u kašny.
Následující roky byly skvělý. Skřítek představoval bezva parťáka - výlety, hry, vyprávění před spaním, když nejspíš upravoval film o posledním jednorožci, ale tak skvěle, že dobrodružství jednorožce Roháčka si pamatuju dodnes. Pak přišli sourozenci, nejdřív brácha, rok po něm ségra. A jak jsem rostla, divněla a přestávala na Skřítkovi záviset, začal se kamarádskej vztah měnit v klasickou otec/dcera záležitost.
Někdy po Volarech zvolna zaniklo oslovení "Skřítku", začala jsem, a sourozenci se mnou, mu říkat jen "tati".
Tou dobou mi taky teprve docvaklo, že asi něco nebude, jak jsem myslela. Jediná nevinná otázka: "Hele, a jak to, že jsem vlastně byla na vaší svatbě?" - a zjistila jsem, že si mě Skřítek tehdy osvojil, úředně tedy můj otec je; a i ve všech ostatních ohledech, uklidňovali mě, jen ne v tom biologickým, na kterým nakonec stejně nezáleží.

Dobře, nebyla to pecka mezi oči typu "jseš adoptovaná", jen jsem začala některý věci brát jinak.

Popravdě, až do posledního společnýho bydlení v Písku jsem nikdy necítila, že se se mnou jedná nějak jinak, protože nejsem vlastní. Jednalo se se mnou tvrději, protože jsem byla nejstarší.

O tom, jak náš vztah prošel strachem a vražednou nenávistí budu ještě psát.
Teď bych ráda skočila na chvíli do současnosti - už jen proto, abych si připoměla, že přes všechno to ohavný a krutý, do čeho jsme se dostali, to nakonec skončilo smírem a klidem.

V těchhle dnech je ze Skřeta opět Skřítek, jen už děda Skřítek. A zase umí bejt skvělej hrací parťák pro moji dceru - jen tady v tom případě nedovolím, aby se časem proměnil v despotickou noční můru, kdyby se k tomu snad mělo schylovat.
Dokážu se s ním v pohodě bavit, posedět u kafe. A uznávám, že mě občas tahá z průserů (jedu z Prahy s příšernou kocovinou a tak podobně). Jenom s ním dokážu vydržet nanejvýš den nebo dva, než si začneme lézt na nervy... ale nikdy už to není ta stará zášť, tak palčivá, až jsem z ní neviděla jiný východisko, než smrt jednoho z nás...