Rozvod.
Rozhodně nemusí bejt vždycky dramatickej a plnej vypjatejch scén. I když rozchod dvou lidí, kteří se v nějakým bodě v čase museli milovat, logicky nemůže bejt snadnej, vím, že se celá ta záležitost dá vést i v míru. A pokud jsou ve hře děti, tak by se tak vést SAKRA MĚLA.

To, co se děje mezi tátou Skřítkem a mámou Evelýnkou (jeden čas jsme tuhle přezdívku používali, tak si ji půjčím i teď), mírový rozhodně není.
Ona chce ze vztahu pryč, on ne.
Když je na světě žádost o rozvod, začnou naschvály.
A boj o péči o děti.

Nechápeme to. Můžu bejt sečtělá až na půdu a v některejch záležitostech skoro dospělá, jenže tohle nepobírám.
Návštěva u soudního znalce, kterou si vydupal Skřet. Máme se rozhodnout, s kým chceme zůstat. Sejdeme se nejdřív k "tajný" poradě, já se sourozenci. Jenom Týnku do toho netaháme, jsou jí čtyři a je to tichý dítě, nemluví moc ani s námi, natož s cizíma lidma, takže automaticky předpokládáme, že zůstane s mámou.
Všechny naše spory a malicherný hádky necháváme stranou. Tohle je vážný. Víme, že chceme zůstat pohromadě, i když brácha uvažuje, že by jako šel radši s tátou - ještě neprokouknul, že jeho pozice oblíbenýho, jedinýho syna není tak docela pravdivá. Táta se nechce starat, nechce pečovat o děcka 24/7. Chce nás dostat do péče, aby to natřel mámě.
Ani já to zatím nevidím jasně. Po chvíli dohadování se ale domluvíme. Jdeme k mámě.
Bez ohledu na to ostatní, máma byla ten rodič, kterej se nás snažil nakrmit, ošatit a vůbec se postarat, kterej nám četl, seděl u našich postelí, když jsme byli nemocní, a to všechno v dobách, kdy uraženej táta trávil tejdny na služebních cestách.

U soudního znalce se odehrává podivná fraška. Mluvíme tak, jak jsme se shodli - chceme k mámě. Ale... hej, neříkám, že si ten pán zapisuje něco jinýho, aspoň ne ve významu, jenom... později se dostávám k těm záznamům, a netuším, jak se mu třeba z Týnky podařilo dostat rozvinutý souvětí, když jsem sama viděla, že ze sebe sotva vydolovala šeptaný "jo" a "ne".

Důležitý nakonec je, že nás soud přes všechny Skřetovy snahy přiklepne mámě.
A tak se znovu stěhujeme, už jen s ní.
Tentokrát jen v rámci Písku, na sídliště u školy, do bytu v pátým patře paneláku, zase.
Jenom o vlastním pokojíčku si můžu, a nejen já, nechat zdát.
Tohle je klasickej byt pro samotáře, jedna plus jedna.
Vlastně je štěstí, že si většinu nábytku odveze táta.
Jinak bychom se tam asi nevešli.

Nastává epizoda mýho života, kterou bych nazvala Pět z garsonky a pes.