A návrat do minulosti... tentokrát do doby, pro moji rodinnou smečku asi nejkrušnější. Krátce po podpásovce s chalupou v Bílině, v době, kdy z nedostatku jinejch možností končíme na babiččině chaloupce v Radkově poblíž Tábora.

V Radkově jde všechno dál od deseti k pěti. Jasně, my děti si některý věci neuvědomujeme, návštěva exekutora nám připadá víceméně humorná, a když moje dojíždění do školy na takovou dálku není možný, prostě zůstávám doma - pořádně dlouhý prázdniny...
Ale jsou tu věci, který vnímáme i my. Nedaří se nám rozdat všechna štěňata a z dvorku u chalupy udělá psí smečka zdupanou, blátivou pustinu. Nechávámec si jen jedno z nich, Bělinku, dvě další musíme umístit do útulku. A nakonec padá rozhodnutí velkou Bělinu utratit, protože přeskakuje dvoumetrový vrata a loví u sousedů drůbež a ovce.
Sedím u ní ve stodole na zemi, drbu ji pod krkem, zatímco smrtící injekce začíná působit, a nedokážu ani brečet. Poprvý v životě mám ten pocit totální prázdnoty, kterej se naučím dobře znát. Jakoby emocí bylo už tolik, že jsem pro jistotu vyhodila pojistky a teď necejtím nic... možná tak nenávist sama k sobě.
Bělina byla moje zodpovědnost. Nedokázala jsem se o ni postarat, nedokázala jsem ji zachránit a teď už můžu jen sledovat, jak její tuhnoucí tělo chlapi z družstva házejí na korbu náklaďáku do kafilérky, k ostatním zvířecím mršinám.

Nevím, jestli od toho dne, každopádně někdy v tý době se aspoň navenek srovnám. Přestávám vymejšlet koniny, víc se uzavírám do sebe. Nejčastěji se dám najít na jabloni u silnice, sedím ve větvích s knížkou, chroupu pláňata plný zplodin a v podstatě tam vlastně nejsem. Knihomolové chápou.
Protože v reálu...
Nedostatek peněz, nedostatek všeho. Máma s tátou se hádají prakticky denně. Jednoho dne táta ve vzteku vysklí dveře pokoje a postupně z něj začínáme mít tak trochu strach všichni. Zatím jsme to brali sportovně, porovnávali jsme si na záchodě tajně otisky ruky na zadku nebo zádech, když jsme dostali nařezáno, ale jde do tuhýho... Kde je sakra ten kámoš táta Skřítek, co pro mě vymejšlel fantastický příběhy a hrál si s náma na indiány a kovboje? A proč je tady místo něj tenhle věčně mrzutej, nespokojenej a trestající despota?

Do toho - netuším, jestli zasáhla sociálka - mi končí "prázdniny". Musím začít chodit do školy v Táboře. Nastupuju uprostřed roku. Do smečky, která už má vlastní hierarchii, kam bych nezapadla ani jako normální dítě. Navíc jsem pozadu v učení, přece jen jsem do školy v posledních letech docházela všelijak.
Nechám se chvíli šikanovat, až nakonec hlavní šikanérce rozmáznu o obličej řádně uleželej chleba se sejrem a je na chvíli pokoj.

Po Vánocích se naši domlouvají s babičkou z tátovy strany, že budu přes tejden u ní. Z Tábora se do Písku dá dojíždět vcelku dobře, i když to znamená vstávat v pět.

Chvíli to takhle funguje. Na Svobodce se cejtím dobře, i když je to pořád škola. Mám teď ale fůru času a klid, jak u babičky doma, tak o přestávkách ve škole (a dost často i v hodinách) pracovat na svým "románu". Takže v realitě opět žiju jen zčásti, opatrně.

Až přichází další změna, tentokrát se tváří pozitivně. Stěhujeme se do Písku, sice na sídliště, ale aspoň budeme pohromadě a blízko tý správný škole.