Pět z garsonky a pes

Časy, kdy jsem mohla pyskovat, že nemám vlastní pokoj, jsou nenávratně pryč. Teď jsem ráda, že mám vlastní postel.

V našem novým bytě to vypadá, jako by se někdo pokusil narvat několik místností do jediný.

U jedný stěny stojí moje postel a palanda s bráchou nahoře a ségrou dole, blíž k oknu šatní skříň, u kratší stěny proti oknu druhá postel a vedle ní si máma navečer pokládá matraci, na který spí ona. Pak už jen další skříně, skříňky a police, do kterých jsme se s různou mírou úspěšnosti pokusili nacpat všechen svůj pozemskej majetek.

Takový ty záležitosti a činnosti, u kterejch jsme byli zvyklí na vlastní stoly a vůbec prostor, se odehrávají v kuchyni u stolu jídelního. A tam, v uzounký uličce mezi stolem a linkou taky párkrát spím na karimatce, když si pozvu kamarádku na přespání. Jednou se například probudím, protože se mi zdá o zasednutí mamutem - ale to si jenom Bělinka z nějakýho důvodu ustlala na mojí hlavě.

Zrovna jsem ke vší smůle ve fázi, kdy zběsile tvořím, píšu a kreslím jako vzteklá, protože kromě čtení je to další bezvadnej způsob úniku od všeho okolo.

V krabičce sardinek se tak učím zajímavý nový věci:

- v klidu si číst je možný s baterkou v předsíni v prádelním koši, kterej je zasunutej za závěsem na místě, kde by v míň přeplněným bytě byly průchozí dveře

- psát se dá skvěle v noci ve vaně, zvlášť když si tam dotáhnu polštáře a přes vanu položím vál, to se potom dá i kreslit

- kreslení je nejlepší na kuchyňským stole, ale tam je o místo nutný bojovat, protože ostatní členové rodiny z nepochopitelnejch důvodů chtějí jíst nebo si dělat úkoly

- soukromí se přeceňuje - i holka, který táhne na patnáct, nakonec dokáže prakticky cokoli dělat všem na očích

- a když se někam vejde pět lidí, vejde se jich tam i šest...

Jo, ze začátku mám dojem, že pět a pes je plná kapacita, přibýt ještě někdo, vypadne z okna. Jenže ono ne.

V rámci toho, jak se věci postupně normalizujou a máma už nemusí bojovat o každej volnej nádech, si mimo jiný začne dělat rekvalifikaci na restaurátořinu a ve škole se dá dohromady s Dušanem. Je to spíš taková platonická láska, než něco fyzickýho (ono vzhledem k okolnostem si ani nějak nedokážu představit... ne, nechci si představovat klasickej vztah se vším všudy). Dušan se k nám každopádně tak napůl nastěhuje.

Okamžitě propukne otevřenej válečnej konflikt mezi ním a bráchou - ti dva se fakt nesnášej. A míň otevřenej konflikt mezi jím a mnou. Tam jde o to, že jsem mnohem víc chlap, než Dušan, a leze mi na nervy jeho přejemnělej styl a vyjadřování.

A nutno přiznat, i bez Dušana můžeme bejt semknutá a pohodová smečka sebevíc, jenže ponorková nemoc je ponorková nemoc.

Od detailů, jako kdo je právě na řadě s koupelnou a kdo byl první ve frontě na záchod, přes podstatnější věci, jakože přivést si domů kamarády vyžaduje toleranci a schválení dalších čtyř/pěti lidí, až po ty nejpodstatnější záležitosti, kdy je někdo nemocnej a má jinej spánkovej režim než ostatní, případně mu vyhovuje dělat věci dlouho do noci (to budu já) a ostatním vadí i to blbý světlo v kuchyni...

Od celkem (hlavně při zpětným pohledu) legračních scének, jako když ségra po bráchovi švihne lžičkou a rozsekne mu hlavu, takže mi pak chudák kluk umírá v náručí a zapřísahá mě, ať zavolám sanitku, zatímco se mu snažím smejt krev a vysvětlit mu, že hlava prostě hodně krvácí a že to nic není, až po hádky tak vyhrocený, že někdo utíká z domu... zase hlavně já.

Tak mám za sebou promrzlou noc v kopcích za městem, když zjara seberu spacák a prostě vypadnu, ale před sebou naštěstí celkem dobrou vyhlídku na internát v Bechyni - přijali mě na keramickou školu.

Jenže přichází den, kdy zase míra přeteče...

Krátce po mejch patnáctejch narozeninách, začátkem října. Konflikt s bráchou. Jsem držka a provokatér, uznávám, dokážu většinu lidí kolem sebe vytočit doběla, když chci - a že chci často - jenže Tom mi zasadí podpásovku.
Vysloví to, co si sama myslím. Potvrdí mi všechny černý myšlenky, co mě nutěj psát na okraj sešitu s ,,románem" poznámky jako ,,mami, dopiš to prosím za mě", protože už nemůžu a nechci pokračovat, chci utéct, definitivně...


,,My tě tady nechcem, nikdo tě tady nechce!"

,,Drž hubu!"

,,Ani nepatříš do týhle rodiny. Už abys byla pryč."

,,Drž hubu, sakra, nebo ti jednu vrazím," říkám, ale zní to spíš jako prosba, než výhružka.

,,Vždyť ani nevíš, kdo je tvůj táta, najdi si nějakou svojí rodinu a vypadni odtud!"


Tak jo.

Chci ještě něco říct, ale jenom se otočím, aby neviděl, že mám v očích slzy. Prolítnu předsíní, nezdržuju se s bundou nebo botama, a bosa a jen v tričku vypadnu do sychravýho říjnovýho podvečera.

Bạn đang đọc truyện trên: AzTruyen.Top