Prázdniny jsou tentokrát striktně pracovní.

Přes známou známé a tak dále se podaří sehnat mi brigádu v pekárně na Logrech. Už nevím, jestli to tehdy byly i denní směny, já si pamatuju výhradně noční.

Docela fuška, ale v tý době mi nevadí.

Doteď na mě dolejhají vzpomínky, když někde cítím vůni čerstvýho pečiva.  Na to, jak mě pekelně bolí nohy: je to směna ve stoje, ať už člověk stojí u pásu, kde jezdí čerstvě vylisovaný housky, který skládá na plech, nebo vzadu u kráječe a zatavovače do folie.

Všechno se celkem rychle naučím. Hej, ty housky... většina zaměstnanců bere najednou každou rukou tři housky, já dávám někdy i pět do jedný ruky. Jsem prostě skvělá. A doslova tanec u kráječe a zatavovače si taky dávám.

Zvláštní, že si v podstatě monotónní, opakovaný činnosti dokážu najít zalíbení. Asi proto, že se časem pohyby zautomatizujou a já si můžu v hlavě vysnívat všelisco.

Pamatuju si. Na televizi, která byla v hlavní místnosti a na noční program, co jej občas tvořily i úplně obyčejný porňáky, nebo nekonečnej teleshopping. Na to, jak jsme si občas dělali extrabuřty, třeba takovej "koláč", v kterým byl sejra a šunka a kečup. Že jsme si mohli vzít ze směny deset rohlíků a půlku chleba; a kolikrát jsem snědla třeba pět rohlíků jen tak bez ničeho, jak byly dobrý, čerstvý, ještě teplý.

Jak jsem se vracela domů na kole nad ránem a v oblouznění to fikla přes vlakovej přejezd bez nějakýho rozhlížení, bylo to z kopce, takže... Teď se zpětně divím, že mě nikdy nic nesrazilo.

V podstatě je jedinej menší problém, že ještě nejsem plnoletá a neměla bych dělat noční, stejně je ale dělám. A vracím se domů nad ránem, na stole nechávám čerstvý pečivo a na papíře psanou jakousi vyšinutou poezii, kde opěvuju východ slunce a kdesi cosi.

Pak padám do postele a prospím dopoledne.

Jenom jednou jedinkrát mám problém. To když se mi chleba zasekne v kráječi - jsem na to tak nějak zvyklá, většinou stačí přístroj vypnout, trochu chlebem zakvrdlat a znovu zapnout, ale tentokrát jsem nějak zamyšlená a sáhnu bez přemýšlení po zaseklý patce, aniž bych kráječ vypnula. Vibrující ostří se mi zakousne do palce jako vzteklej potkan, rozsekne ho až na kost.

Zůstávám celkem v klidu. Sice za sebou nechávám cestičku krve, ale jdu pěkně přímo do kanclu k šéfovi a ten mi to ošetří. Žádnej pracovní úraz z toho neděláme, žádná nemocnice, nic, i když by to možná bylo na šití. Prostě se vrátím s bambulí obvazu na palci ke stroji a dojedu směnu.

***

V září se vracím do Bechyně, na intr a do školy. Takovej až nudnej rytmus dnů přeruší poměrně brzy něco... velkýho.

Ráno Iveta přiběhne na pokoj v slzách a křičí, že je třetí světová válka a všichni umřeme.

Ano. Je jedenáctého září roku 2001 a právě došlo k útoku na samotný srdce Ameriky.

Teď už to nevypadá jako nic obzvlášt velkýho, ale je pravda, že tím dnem se svět změnil. Nejsem sociolog, nejsem politolog, jsem v tý době jen šestnáctiletá holka, která se nechá strhnout davovou hysterií, ale... Připadá mi, že jsme tím dnem ztratili všichni, po celým světě, jakousi nevinnost, důvěru.

Ten den se moc neučíme, všichni mluví o jediným, všichni se bojí, že ten útok bude znamenat začátek války, která zničí svět.

V následujících dnech se situace poněkud uklidní. Ale něco je nenávratně pryč. I když by se mohlo zdát, že co se děje v Americe se nás přece nemůže dotýkat, tak se to dotýká. Hodně.

Tohle píšu ve dnech, který bezprostředně následují po tom monstrózním výbuchu v Bejrútu. Připadá mi, že jsme za těch devatenáct let od jedenáctýho září všichni dost otupěli. Tehdy jsme ani neměli tolik komunikačních kanálů, muselo stačit televizní zpravodajství a noviny: jo, středoškoláci si kupovali noviny, pravěk, haha.

A okay, přestanu s tím "to za mejch mladejch let nebylo". Zpátky k vyprávění.

Přesunu se o něco dál.

Do třídy se mnou chodí holčina Marika, myslím, že je o rok starší, nebydlí na intru, ale na privátě, a já ji docela obdivuju, jaká je samostatná a vůbec. Není to takový to cool děcko se značkovým oblečením, spíš je prostě svoje. Mám ji hrozně ráda.

Jednoho dne - to zrovna dělám na svým projektu čehosi, co vypadá jako vejce, z kterýho se snaží dostat spousta zoufalejch malejch lidiček (ani nevím, jestli jsem to tehdy domodelovala) - za mnou přijde, že má skvělou knížku. Sice spíš dětskou, ale je to vážně bomba.

Jde o první díl série, která má už další dva díly. Harry Potter a kámen mudrců.

Tou dobou frčím pořád ještě na kingovkách, takže se k tomu stavím trochu nedůvěřivě, ale nakonec to zkusím a ten příběh mě naprosto uchvátí. Seženeme i další dva díly a těšíme se na Ohnivý pohár.

Vážně si na tom světě ulítáváme.

Možná i díky tomu mi nakonec Marika nabídne, jestli nechci jít bydlet na privát s ní, že se uvolnilo místo. Já už mám plný zuby Elánů a vymezenýho času na psaní, navíc jsem si přes prázdniny vydělala peníze, takže na to kývnu. Ještě se domluvím doma, ale nikdo nemá problém, takže nakonec bydlím s Marikou ve starým domě poblíž centra Bechyně. A je to fajn. Žádný blbý vychny nemají kecy, když si do noci čtu a vůbec, je to úplně jiná svoboda.

Na skříni mám velkej "plakát" s Melem Gibsonem ze Statečného srdce. V podstatě jsem si ho nechala vyrobit na zakázku, do místního copycentra jsem došla s videokazetou (jo, doma jsme video neměli, ale tu kazetu jsem musela mít, prostě. Taky jsem si z ní přehrála zvukovou stopu na kazety a ty jsem pak poslouchala. Pošuk.), a ochotnej copycenterník mi z toho udělal plakát.

Na velkým stole se mi v pohodě malujou úkoly na písmo a stejně dobře se mi tam vyrábí obal pro můj "román". Koupím si zlatě píšící propisku, pastelkou vybarvím papír na fialovo a hodím tam ve středověkým písmu název a svoje jméno. A jak jsem spokojená, pfff.

Mojí nejmladší ségře je v tý době šest. A jeden víkend se uskuteční něco, co je pro mě v tý době úžasný - mám ji v Bechyni (Marika mi dovolila použít její postel, je doma) na celý dva dny. Všechno jí ukazuju, chodíme po centru a k řece a dokonce si jdeme sednout do restaurace na jídlo, prostě je to úžasný. Akorát cesta s ní zpátky domů je poněkud... ehm. Autobus natřískanej, takže já vlaju někde vpředu u řidiče a snažím se Týnku jistit, aby nespadla.

Další skvělej víkend je, když přijdou holky z intru, máme nějaký to pití, co kdo sehnal, a hrajeme hru na odvahu: jedna z nás vždycky vyfasuje baterku a má jít nahoru a na důkaz, že byla až na půdě, přinést nějakou knihu, který se tam válí. Hej, přijdu takhle k pár fakt pěknejm a zachovalejm kouskům od Victora Huga. Tak trochu rabovačka, ale co už, tam to stejně akorát žraly myši.

A na tomhle privátě mám vlastně jen jeden nepříjemnej zážitek. Znovu silnej a vražednej útok menstruace, málem se válím po zemi, ale povede se mi do sebe nalít něco Algifenu, takže... líp se mi úplně neudělá. Jsem studená, nejspíš nemám skoro žádnej tlak, když se na sebe podívám do zrcadla, vidím šedou, vyloženě šedou tvář, co vypadá jako mrtvá. Odvleču se do postele a ani se nesnažím lehnout si nějak příjemně, prostě ležím mrtvola style, a uvažuju, že možná umřu.

Ale jenom usnu a když se probudím, už jsem hezky teplá a je mi skoro dobře.

Tohle všechno dobrý (a něco málo zlýho) se ale děje mimo školu. Ve škole je to čím dál tím neudržitelnější situace. Okay. Při zpětným pohledu je to tím, že na intru přece jenom se vychovatelky snažily, abychom se učili a spali v noci, ne přes den a chodili do školy.

Takhle nadivoko to nezvládám. Umím sice napodobit dokonale mámin podpis, ale že mám menstruační potíže čtyřikrát do měsíce mi nikdo nesežere.

Profesorka na technický kreslení mě nesnáší. Ono je to trochu oboustranný, ale jsem to já, kdo nenosí úkoly a nemá potřebný pomůcky - když někde vyhrabu trojuhelník, je to tak asi všechno, prostě na to dlabu, technický kreslení je zlo.

Z točírny pořád zdrhám, teď už klidně nadrzo prostě odkráčím středem.

Přibývají mi neomluvený absence. Je toho strašně málo, co mě ještě ve škole baví. Většinu věcí, který bych teď hrozně rád studoval, v tu dobu odzívám.

Přicházím na to, že mě zřejmě bude víc bavit kreslení a malování, než keramika. Tam mě bere akorát modelování, prostě to tvůrčí, točírnu za tvůrčí v tý době nepovažuju.

Jenže co teď s tím?

Myslím, že proběhlo i domlouvání se s mojí nejmilejší učitelkou výtvarky ze základky, s mámou a nakonec s ředitelkou tehdy Střední soukromé výtvarné školy v Písku (časem přehodili "střední" a "soukromá", asi se to i líp hodilo k tomu, že šlo hlavně o prachy) a s ředitelem Bechyňský keramičky, a po takovým krátkým přezkoušení v Písku se rozhodlo, že přestoupím tam.

***

Mezi začátkem druhýho pololetí, kdy mám nastoupit do Písku, a mým odchodem z Bechyně je ještě asi měsíc a hlavně Vánoce a Silvestr. Vlastně až když to teď píšu, dochází mi, jak je možný, že si pamatuju vánoční provoz v pekárně.

Jednoduše totiž v tom mezičase zase nastoupím do pekárny, zase jsou to noční a normální směny, i když je to braný jako brigáda.

Všichni mě straší tím, jak to bude před Vánoci a před Silvestrem s bagetama.

Hele, jako, protože jsem úderník, tak tam odmakávám sváteční směny, aby ženský mohly bejt s rodinou. A vážně...

Bagety před Silvestrem. Jsou. Nejhorší.

Normálně mi do krájírny a balírny přivezli vždycky jeden vůz baget a pak to byly chleby. Tentokrát to jsou bedny plný baget, který, nekecám, sahají až do stropu. Samý bagety. Všude bagety. Dvanáct hodin v kuse krájení a balení baget. Aaah!

Nekecám, tehdy se mi o nich i zdá. Že mě zavalily.

Ale přežívám a Silvestrovskou noc trávím taky v pekárně. Proč ne. Taky se domluvím, že budu chodit o víkendech, i při škole. Doma není moc peněz a tahle škola bude za 30 000 ročně - už mám ukecaný měsíční splátky, každej měsíc tři tisíce, i když to není zvykem.

Navíc, protože domů se už se všema svýma věcma jednoduše nevejdu - pořád je to jedna plus jedna a prostě se to nedá - najdu si další privát v přízemí rodinnýho domku, jdou to dva pokoje a jedna spolubydlící, ale jeden pokoj budu mít pro sebe. Taky dostanu od táty počítač vyřazenej z práce...

Ale to už je další etapa a o tý příště.