Nejčastější otázka potom, co někomu vyprávím tuhle historku, zní: proč právě do Protivína? Co je sakra tak zajímavýho v Protivíně?
Hele, asi nic moc.
A jestli si myslíš, že jsem uvažovala o tom, kam mířím, tak jsi asi dobře neposlouchal, kámo.

Poslední, na co myslím, je směr, kterým jdu.

Stmívá se, sice vyloženě neprší, ale nepříjemně mrholí. Nevnímám zimu, i když čistě fyzickou reakcí těla mi naskakuje husí kůže a celá se klepu. Nevnímám kamínky, větvičky ani jinej bordel, co se mi zakusuje do bosejch chodidel. Nevnímám pohledy kolemjdoucích.

Psychicky tam nejsem.

Zmítaj se mnou temný víry v mojí hlavě, proud, co se mě snaží strhnout do nebytí.

Protože sem nepatřím.

Nikdo mě tu nechce.

Myslela jsem si to dlouho, a ve chvíli, kdy to někdo další vyslovil, se to potvrdilo.

V duchu volám o pomoc, ale i ten vnitřní hlas je slabej, nejistej. Protože nevěřím, že mám nárok na záchranu.

Nějak se domotám k hlavní silnici a po krajnici pokračuju... kdoví kam. Já teda ne a je mi to fuk.

Světla aut, ženoucích se v protisměru. Černý obrysy stromů podél cesty. Toužím zahlídnout anděla, spásu, ale vím moc dobře, že nic takovýho tu pro mě není.

Jdu dál, možná brečím a možná je to jenom déšť, rosa, co se mi sráží na obličeji. Budu pokračovat do tmy a noci, klidně věčně.

Kus za Pískem, na výpadovce, přibrzdí auto, někdo se mě ptá, anglicky, jestli jsem v pohodě. Jenom kývnu, nezastavuju. Dotyčnej má pochybnosti - překvapivě - ale asi neví, co dělat, protože po chvíli, kdy couvá a pořád se ptá, ho provoz přinutí zase se zařadit a jet dál.

Kromě toho cizince nikoho jinýho bosá holka potácející se po krajnici nezajímá.

Jsem za to ráda. Běsnění v mojí mysli přechází do něčeho klidnějšího, rezignace a vyčerpání. Brzo si asi ustelu ve škarpě a budu doufat, že až usnu, nikdo už mě neprobudí. Každý došlápnutí teď cítím zvláštně měkce, jako bych měla cestu vystlanou polštářky...

A to už přicházím do dalšího města. Ano, je to Protivín, i když v té chvíli mi to nedochází. Nějak jsem urazila skoro patnáct kilometrů a dodneška netuším, jak jsem to mohla zvládnout za tak krátkej časovej úsek. Možná jsem se fakt ocitla mimo normální realitu.

Potácím se po nadjezdu, středem silnice. Třeba mě něco přejede a tohle všechno skončí.

S nasraným troubením se mi ale těch pár aut vyhne.

Až se objeví auto policejní.

OK, není to zrovna klasická představa anděla, ale co už. Dvojice příslušníků vystupuje, zastavujou mě na kraji cesty.

,,Ta je nalitá," zazní odbornej posudek jednoho z nich.

Vrtím hlavou - hele, chlape, já jsem hodně věcí, ale jestli se člověk nemůže opít vlastníma slzama, tak opilá vážně nejsem.

,,Nejsem... nic jsem nepila," mumlám, fakt přesvědčivý.

,,Tak zfetovaná," dodává policajt.

,,Ne, klidně si to otestujte," šeptám, už asi zbejvá jen, abych dodala, že jsem prostě jen magor.

Nebráním se, v podstatě je mi pořád jedno, co se se mnou stane, takže mě odvezou na služebnu. Tam se mě ujme jejich nadřízenej, vousatej starší chlápek, docela sympatickej, a začne ze mě dolovat, co, jak a proč.

Asi nejsem moc sdílná, ale jsou věci, který prostě vysvětlit nedokážu.

,,Takže slečna není opilá ani zfetovaná," uzavře to nakonec, ,,jenom... nešťastná."

Následuje promluva do duše, kterou moc nevnímám. Telefon mámě - mobily jsou hudba budoucnosti, takže štěstí, že u pevný linky zrovna byla - a pak mi v klíně přistanou ponožky. Teplý, vlněný, poctivý ponožky.

,,Nemůžu se koukat na ty vaše zrasený nohy," povídá policajt. ,,Boty vám nedám, ale ponožky jsou erární a můžete si je nechat."

Pak už jen cesta policejním autem zpátky domů. Když mě předávají mámě, jsem tak vyšťavená, že neřeknu ani slovo. Cítím se jako zatoulanej pes, špinavej, ucouranej a provinilej.

,,No tak pojď, napustila jsem ti vanu," říká máma. Usmívá se, ale tím úsměvem, za kterým vidím starost a smutek.

Strašně mě bolí, že jsem tohle zapříčinila. Víc, než nohy - a to si jejich nervový zakončení konečně probily cestu do mýho mozku, takže vnímám každej milimetr čtvereční. Ty měkkoučký polštářky, jak záhy zjistím, kdy smeju všechnu špínu, jsou ve skutečnosti obří puchejře nalitý krví. Skoro po celý ploše chodidel.

Několik dní pak nemusím chodit do školy. Popravdě, nemůžu chodit do školy. Nemůžu chodit skoro vůbec.

A doma panuje rozpačitý, nepříjemný ticho. Všichni se ke mě chovají, jako by najednou zjistili, že jsem z křehkýho skla a že se na tom skle objevily prasklinky.

Tak nějak se mi skoro začíná stejskat po nemilosrdným popichování a sourozeneckejch bojích.

Ale nebude to trvat dlouho, než se smečka otřepe a všechno se vrátí do svejch starejch kolejí.