Je mi sedm let. Svět není šedej, spíš v barvě podzimních polí a pošlapanejch dlažebních kostek. Brzo se budeme stěhovat, ale to ještě nevím, zatím je pro mě celej svět Tábor. A spleť uliček kolem náměstí, hlavně směrem na Parkány, magická země. Ne dobře magická, jako les, kde žijou Gumídci, spíš... tak trochu nebezpečná. Místo z příběhů, který teprve budu číst. Stínadla. Možná dokonce, v těch hodně špatnejch ránech, okraj Mordoru.

Jsem přesvědčená, že jeden úsek cesty je prokletej. Pár kočičích hlav se spiklo, a nejenže se jim vždycky podaří položit se mi do cesty, takže se prostě nedokážu vyhnout, ale pokaždý mi podrazí nohy.

Celý dny chodím s odřenejma, strupatejma kolenama, který začínaj hnisat, nikdy se nestihnou zahojit. Ráno skoro brečím, když vím, že se k tomu místu blížím. Nezvratnej osud.

Jedno školní ráno se neliší od těch ostatních. Jenom snad mírou mojí rezignace. Tentokrát, když upadnu, nesnažím se vstát, prostě ležím na studenejch mokrejch kamenech a potichu brečím. A v tu chvíli se nade mnou skloní nějakej starší pán - tedy, mohl to bejt klidně třicátník, v tý době jsem neuměla odhadovat věk dospělejch, připadali mi starý všichni - a pomůže mi vstát.

Pořád brečím a pán mě konejší. Vůbec neví, o co se jedná, že jsem prokletá a budu na těch pár blbejch šutrech padat už navěky věků, a tak všechno zlehčuje. Ale nějakým zázrakem mu to žeru. Něco se změnilo. Skoro uvěřím, že nic takovýho jako prokletí není.

Druhej den dojdu do školy bez nehody a ten další taky. A pak to pokračuje. Z kolenou se mi sloupou strupy, objeví se nová, růžová kůže, a i když sebou brzo zase někde fláknu, už to bude ojedinělej incident.

Jenže brzo se objeví kletba nová. Tu už žádnej kolemjdoucí neodvrátí.

Jednoho dne přijdu ze školy úplně hysterická. Ani tak nebrečím jako spíš zoufale lapám po dechu, krk sevřenej. Ani nápad, že bych něco jedla, až po delší době se mámě podaří mě přesvědčit, že tavenej sejra, kterej cucám přímo z plastovýho obalu, je bezpečnej.

Vytáhnout ze mě, co se děje, je dost zapeklitej úkol. Ale nakonec se celej příběh vysvětlí. Nebo spíš suchej průběh událostí. Proč se chovám tak, jak se chovám, je dál otázkou, která mámu nenechává spát.

A vlastně jsou tu dvě verze, nebo spíš dvě různý příčiny nervovýho zhroucení sedmiletýho prcka. Jednu si pamatuje máma, kdežto já ji zapomínám a o pětadvacet let později je pro mě překvapením, druhou si pamatuju já.

Máma vypráví o mojí třídní učitelce. To je milá dáma, která mi mimo jiný sdělila, že neumím zpívat, nemám hudební sluch a ať při hudebce neotravuju a mamce mne na třídní schůzce popsala jako línou a nejspíš i duševně opožděnou, protože jsem ji odmítala vnímat.

Pravděpodobně jsem přišla do školy s tím, že mě bolí v krku a troufla jsem si pokašlávat. Pedagogická průkopnice mi koukla do krku a prohlásila: "No, ty máš ty mandle jako knedlíky, řekni mamince, ať s tebou zajde k doktorovi. To ještě poroste."

Moje sedmiletá, tragicky založená mysl si to přebrala jednoduše: mandle porostou, ucpou mi krk a já se udusím. Proto jsem pak dlouho odmítala pozřít cokoli s pevnou strukturou, abych to těm sviním mandlím ještě neulehčila, nepřihodila jim stavební materiál.

Druhou příhodu si pamatuju já. Figuruje v ní spolužák, kamarádka, vypadlý mléčný zuby a předzvěst globální apokalypsy. Jednoho dne jsme si my tři porovnávali, kdo má víc vypadlejch mlíčňáků, kdo má po nich zajímavější mezery a tak, až najednou spolužák zčistajasna vysypal příběh, kterej ho zřejmě už pár dní děsil. Takže se o něj musel podělit.

Jeho starší sestra, nebo snad dokonce maminka, mu vyprávěla cosi dost nevhodnýho pro sedmiletý dítě, a jeho verze zněla přibližně takhle: v roce 2000 se zvětší Slunce a na Zemi zavládne příšerný horko. Všichni budou v bolestech umírat. Chlapečkovo doporučení znělo nechat se (kdovíproč) přivázat ke kůlu a zastřelit, než ho vlna vedra krutě uškvaří.

Hltaly jsme ten příběh s očima navrch hlavy, ale i když jak kamarádka, tak posléze ten kluk brzo všechno pustili z hlavy, já jsem o tom nemohla přestat přemejšlet.

Bude mi šestnáct. To je nespravedlivý, bude mi šestnáct a všechno skončí. Umřu. A všichni ostatní taky...

Počítám, že obě tyhle příhody dohromady ze mě udělaly ten roztřesenej uzlíček nervů, k němuž se nakonec mámě podařilo dostat dětskýho psychiatra.

Verdikt by ji mohl uklidnit. Podle něj jsem víceméně normální dítě, jen s nadmíru rozvinutou představivostí. A hlavní problém tkvěl v tom, že jsem si uvědomila neodvratnost smrti a moc jsem o ní přemýšlela. Což v sedmi letech zrovna obvyklý není, ale taky nejde o žádnou hrozivou poruchu.

Nejsem autista, nejsem mentálně retardovaná, ani nemám žádnou strašlivou nemoc mozku.

Jen jsem divný dítě.

Což, koneckonců, zase tak moc uklidňující není.

Ale následující roky plynuly v relativním klidu. Zůstaly mi opakující se záchvaty úzkosti, že nebudu moct dýchat, jednou ke mě dokonce ještě na prvním stupni volali sanitku (a věřím, že dost dospělejch si myslelo, že jsem se prostě chtěla ulejt z vyučování, jenže oni ten studenej pot a strašlivej děs necejtili!), ale víc dní bylo dobrejch, než špatnejch...

Až do chvíle, kdy jsem s přestupem na druhej stupeň přišla o třídního učitele, kterej mi rozuměl, bavil se se mnou o zajímavostech ze světa zvířat a dokázal zvládat i moje záchvaty, a vyfasovala jsem mimo jiné němčináře, kterej musel bejt vzdálenej příbuznej Igora Hnízda.

Tentokrát mě ovládl pud utíkat. A taky že jsem utekla, v dost tragikomickým stylu...