Táta, kterýmu my děti říkáme Skřítek, není můj biologickej otec. V jedenácti letech už to vím. Ale nejsem z toho rozhozená, v podstatě o tom ani moc nepřemejšlím. Zatím mi nepřipadá, že by se to ve vztahu ke mně projevovalo. Jo, dostávám častěji tresty a vynadáno, jenže to přisuzuju spíš tomu, že jsem ze čtyř dětí nejstarší, takže musím bejt nejrozumější. A upřímně, spoustu těch nejšílenějších pitomin vážně vymejšlím já.

Všechno se mění na vysněný chalupě. To stavení je ve skutečnosti rozpadající se hospodářská usedlost. Dá nám spoustu práce zobyvatelnit aspoň část. A tak v tom létě žijeme trochu jako squateři, myjem se na dvoře hadicí nebo v plechový vaně, nejmladší ségra, který táhne na druhej rok, lítá kolem nahatá, a mezi tím spousta koček a psů. Moje Bělina vrhla devět štěňat a ještě je tu pudlice Dorka, kterou dostala ségra, zkrátka v domě i okolo panuje slušnej blázinec.

Dětský oči to vnímaj jako něco úžasnýho, svoboda, dobrodružství. Mezi mámou a tátou to ale začíná dost slušně skřípat. Nebo spíš pokračuje skřípot, kterej jsem ve Volarech ještě nebyla schopná zaslechnout.

Prázdniny utečou a začneme dojíždět do školy. Sourozenci do Bernartic, já do Písku na "Svobodku". Waldorfská škola je pro mě vážně záchranou. Najednou není fakt, že si kreslím do sešitu, na závadu, hodnocení je slovní, a i když si teď místo němčiny musím zvykat na angličtinu, jde to skoro samo.

Doma se věci mění k horšímu. Vlastně jsem si toho mohla všimnout už dřív, jenže nějak mi nepřišlo, že by spory mezi mámou a tátou měly znamenat nebezpečí.

Že je s mým světem něco špatně, mi ukáže až jeden incident. Tajně se smluvím se sourozenci, že si pořídíme morčata. Našli jsme na konci půdy jednoho stavení opuštěnej holubník, takže já tři morčata v Písku obstarám, propašuju dovnitř a všichni jsme z toho celí vedle, jak tajně chováme zvířata a vůbec.

Jenže pak se vracím domů ze školy a po dvoře pobíhá Bělina, následovaná hordou štěňat, v hubě zcepenělý morče. Zrovna to moje. Pořádně zhysterčím. Ani ne kvůli tomu, že se všechno provalilo, spíš vím, že to byla moje vina... pohřbím morčici v jablečným sadě, brečím a nejde to zastavit, vyvádím hůř, než by se slušelo. Bylo to přece jen "pouhý" morče.

A já můžu za to, že ho Bělina zakousla.

Tím to nekončí. Doma na mě čeká nastoupenej soudní tribunál. Táta, jehož oblíbený heslo je "nikdy mi nelži", si naše tajnůstkaření vzal pořádně osobně. Tomáš s Kačkou, moji spoluspiklenci, dostali sprďana - a nikdo není lepší ve vyvolávání pocitu viny a méněcennosti než táta Skřítek - a tím to pro ně skončilo. Já jsem vůdce zločinnýho spiknutí. Mně patří rozebrání mnohem horší, a navíc táta navrhuje, abych byla za trest tejden v domácím vězení o chlebu a vodě.

Mně samotný to tak absurdní nepřipadá, vím, že si zasloužím bejt potrestaná a forma trestu mi dává smysl. Jenže v tu chvíli se za mě postaví máma. To nejhorší, co mohla udělat - protože to vede k další příšerný hádce. A teď mám na svědomí i tuhle děsnou podívanou, jak na sebe máma s tátou řvou.

Jsem zrádce a vrah.

S tím žiju, i když ne o slibovaným chlebu a vodě, ještě ten krátkej čas, kterej nám na bílinský chalupě zbývá.

Protože zdaleka nejsem jedinej lhář a zrádce. Chlápek, kterej rodičům chalupu slíbil prodat za půl milionu, najednou chce ten milion celej, a na to nemáme. Takže se s podzimem znova stěhujeme, chvíli přežíváme v bytě otcovy sestry, v pátým patře činžáku bez výtahu uprostřed Tábora, což je se smečkou štěňat, koček, psů a dětí dost nešťastný, a pak se stěhujeme na chalupu patřící babičce z máminy strany, v Radkově kus od Tábora.