Sídliště Portyč, Písek, pátý patro paneláku, pokojík vedle balkonu, s výhledem na bránu kasáren. Správně, nemožný se stalo skutkem, mám vlastní pokojíček! A v něm vlastní bordel, na zdech výstřižky z časopisů a novin se zajímavejma obrázkama nebo čtením... ne, žádný plakáty teen hvězdiček. Ne, že by na to nebyla správná doba, píše se rok 1997, je mi třináct let a asi bych měla začít pálit za klukama. Jenže co se týče muziky, tak nějak mě bere starej českej folk, rock, trochu country, miluju Třešňáka, Mišíka a Koubka a to vážně nejsou žádný boybandy, ani v tý době. A televizi jsme v mým dosavadním životě měli jen pár tejdnů v Radkově, než si ji odnesl exekutor. Takže herecký idoly taky nemám.
Ve skutečným světě moje pokusy zaujmout kluka, kterej se mi líbil, vypadaly asi tak, že jsem před ním skákala z posedu (čti machrovala) a když mě pokousal jeho pes (pokoušela jsem se roztrhnout psí rvačku, moje chyba), dělala jsem jakože nic, protože jsme nevěděli, jestli má  čoklík očkování proti vzteklině a báli jsme se, že ho utratěj. Jo, a s dalším objektem zájmu jsem se poprala, dostala jsem po hubě a pak jsem dělala frajera, že jsem v pohodě...
Vyloženě materiál na randění, jo.

Takže ve škole, kde mám konečně něco jako nejlepší kamarádku, předstírám, že jsem normální a vymejšlím si fiktivní líbačky a ošmatávačky v kočárkárně.
Ještě neřeším, co by mohlo znamenat, že s klukama se cejtím v pohodě spíš když mě berou jako parťáka, a že mám něžný a ochranitelský sklony ohledně pár svejch kamarádek. Koneckonců, není to tak vždycky, a tou dobou mě ani nenapadne, že bych se mohla zamilovat do příslušníka jinýho než opačnýho pohlaví.
A stejně spíš řeším jiný věci...

S vlastním pokojem přišlo i víc klidu. Není nic lepšího než bejt zalezlá u stolku, psát, kreslit, nebo si číst. Embargo na domácí mazlíčky taky padlo, takže tu se mnou bydlí blíže nespecifikovanej počet křečků - sice by měli bejt hezky spořádaně v terárku, ale ve skutečnosti pobíhaj všude a na dně šatní skříně si vytvořej parádní doupě z rozkousanejch svetrů, který nenosím. (Taky ohryžou tapety ze zdi za knihovnou, ale to naštěstí zjistíme až při dalším stěhování, a to nebude čas ani nálada dělat z toho aféru.)
Ve škole je taky klid, sice si pořád čtu pod lavicí a kreslím do sešitů a podobně, ale vyučování ve waldorfským stylu mě pomalu dostává z ulity ven.

Jenže v rodinný smečce zdaleka klid není.
Táta buď jezdí na služební cesty na celý tejdny - to je ta lepší možnost, i když to dost často znamená, že zůstáváme bez peněz - nebo tráví dny doma, jak se mi zdá, výhradně hádkama s mámou a buzerováním dětí, čili hlavně mě.
Hned po mámě jsem první na řadě, když přijde na vylejvání si blbý nálady. Všechno dělám špatně, matematika mi nejde proto, že jsem líná a nejsem schopná pochopit nejzákladnější principy, prostě jsem totálně k ničemu... a za chvíli se mi chce zvracet z úzkosti a nervozity, jenom zaslechnu jeho hlas.
Možná to myslí dobře, když se mě snaží doučovat, jenže ve chvíli, kdy si se mnou sedne k sešitu a učebnici, nedokážu se soustředit tu zasranou matiku - slyším a vnímám jen, jak jsem hloupá, líná, neschopná. Od někoho, komu jsem odmalička naprosto důvěřovala, to kurevsky bolí.
Vlastně mě tak trochu zachraňuje, že je ten psychickej teror tak silnej. Díky tomu si vedle sebenenávisti vypěstuju i nenávist k němu, takže se to trochu rozředí.
Už to není táta Skřítek, je to Skřet.

Věci se vyostřují. Jsou dny, kdy doma nemáme nic k jídlu, a tím myslím vážně nic, a jsou dny, kdy s bráchou a ségrou musíme popadnout nejmenší, Týnku, a vypadnout, protože vzduchem nelítaj jen nadávky a řev, ale i židle.
Jednoho studenýho večera bloudíme po sídlišti a ze zoufalství zkoušíme  dovolat se z telefonní budky na Linku důvěry. Číslo je ale věčně obsazený, takže z toho nic není.
Tak trochu teď přestanou věčný sourozenecký války a boje. Je nám jasný, že se vztah mezi mámou a tátou ošklivě podělal. A i když nechceme rozpad rodiny, nechceme další změny a nejistotu a stěhování, všechno bude lepší než... tohle.
Vychází najevo, že táta je silně proti rozvodu, kterej chce máma. Mně osobně je v tu chvíli naprosto jasný, na jakou stranu se postavím, jenže zatím se nacházíme v podivným mezičase, kdy nikdo nechce udělat rozhodující tah.

Tak jednoho odpoledne sedím u sebe, něco si kreslím a řev z kuchyně v podstatě nevnímám. Jak rychle se člověk naučí neslyšet...
Najednou se rozletí dveře a dovnitř vpadne máma. Okamžitě za sebou zavře, zamkne. Můj pokoj je v bytě jediná místnost, kde se dá zamknout... a už takovej dlouho nezůstane.
Následuje bušení na dveře. Řev.
"Otevři, okamžitě otevři ty dveře, přede mnou se nikdo nebude zamykat!"
Podíváme se s mámou jedna na druhou. Nic neříkáme, stačí ten pohled.
"Otevři!" Skřet zní, jako by měl každým okamžikem explodovat. Ne, že by ta představa byla dvakrát nepříjemná... "Slyšíš mě? Olčo!"
Ztuhnu, protože teď se obrací přímo na mě.
"Poslechni mě, odemkni ty dveře!"
Ani mě nenapadne. Máma ani nemusí nic říkat. Sice je mi jasný, že tu nemůžeme zůstat zavřený věčně (leda bychom chtěly žrát křečky nebo tapety), ale on se taky bude muset stáhnout a uklidnit. Do tý doby vydržíme.
Rány do dveří ustávají.
To by náš mohlo uklidnit, kdyby ticho spíš nepřipomínalo ticho před bouří, než po ní.
A taky že jo, vrchol divnýho dramatu se teprve blíží.
Jak jsem psala, můj pokoj je hned vedle balkonu. A proto když se za oknem najednou objeví tátův nasranej rudej obličej, šokuje mě to míň, než by mohlo. I když situace zůstává řádně absurdní:  totálně vytočenej chlápek v trenkách a vytahaným triku balancuje v pátým patře na parapetu, buší do okna, který se otevírá ven... a řve na mě, abych otevřela.
Neudělám to.
Později,  v těch nejčernějších chvílích, si to budu vyčítat. Stačilo poslechnout a byl by klid. A potom si budu vyčítat i fakt, že si to vyčítám. Dokonalej zkurvenej kruh.
Celá scéna končí tím, že se Skřet vrátí dovnitř a s napřením všech sil dveře od mýho pokoje prostě vysadí. Načež se s mručením stáhne do kuchyně, spravedlnosti bylo učiněno zadost, nikdo se před ním už nezamkne a vůbec.

Až do doby, než se odtud odstěhujeme, zůstává můj pokoj bez dveří. Už to není bezpečnej úkryt. Můžu jenom vzpomínat, že jsem takový místo aspoň krátkej čas měla.