Než budu pokračovat ve vyprávění, tak malá vsuvka. To, co jsem opoměl psát, nebo se to nevešlo.

***

Na koni poprvý sedím, když jsou mi cca tři roky, tudíž si to nepamatuju, znám to jenom z vyprávění. Tehdy se máma s tátou kamarádili se Zubem (občanský jméno znám, ale nepoužiju), v tý době pracoval ve stájích na Janovce v Krkonoších, netuším, jestli jako podílník nebo jak, ale každopádně jsme tam s rodiči dost často jezdili.

Mám na to období dost útržkovitý vzpomínky.

Z cesty vybírám "drahokamy", malý kousky zelenýho skla, obroušený a pro mě krásný.

Můžou mi být tak čtyři, když se naposledy (aspoň zatím, hehe) v životě pokadím, protože běhám po jízdárně dokolečka a hraju si na koně, až už je moc pozdě a neudržím to.

Zima, kdy se všichni slezou do... asi stodoly, prostě taková místnost u stájí, vytopená, a děláme jakože pláž, dospělý i děti, dospělí to berou jako recesi, popíjí, válí se na osuškách a "opalují" se, my děti si hrajeme a najednou jako by to pro nás byla vážně pláž. A pak sleduju, jak chlapi jen ve spodkách vybíhají ven do sněhu a mrazu a začnou stavět iglú.

Jednou tam chytnu nějakýho vira, chřipečka nebo něco, a od tý doby nesnáším ovesnou kaši, protože mi ji máma v tu dobu pořád cpe.

Potom, to už jsme o něco starší, se Zub s pár koňma, huculama, trhne a založí si kus od Prčic, na Cunkově, farmu Y. Jo... "Každé ráno sjíždí z hor, ta parta z ranče Ypsilon...". 

Na Cunkov pak jezdíme pravidelně a my děti potom i na letní tábory.

A takhle... Od malička koně miluju, voní mi, nesmrdí mi ani hnůj, a hlavně je hrozně ráda kreslím. Pamatuju si, snad ještě v první třídě, ve družině nakreslím o pár let starší kamarádce koně. V tu dobu to vypadá... všelijak, uznávám, ale hrozně mě zasáhne, když ten obrázek po chvíli zmačká a hodí do koše.

Což je zase odbočka, zpátky ke skutečným koním. Takže, miluju je. Ale nikdy nejsem taková ta holčička v holinkách a rajtkách, hrozně sebevědomá, co chce jezdit a to okolo ji až tak nebere. Možná jsem divná, jenže mě mnohem víc než samotný ježdění baví ty věci okolo, uklízet hnůj, hřebelcovat koně, vyškrabovat kopyta. A pozorovat je v ohradě a kreslit.

Jasně, ježdění je fajn. Jenom u mě není na prvním místě.

Moje oblíbená kobylka je Gója, znám ji ještě od hříběte, a hrozně jí fandím, když podlejzá ohradník a zdrhá. Heh, tehdy to vidím úplně jinýma, dětskýma a romantickýma očima. Pak je tu kobyla Denisa, která se vůbec nehodí k dětem, kope, kouše, je svéhlavá a potřebuje vážně pevnou ruku, která by ji zvládla.

Když pak vyfasuju Góju, jsem šťastný dítě.

S Denisou na vyjížďce... se tvářím všelijak.

Celkově vzato, je Cunkov fajn, i když mám pár zážitků, co nejsou úplně fajn.

Jednou, to jsme tam během roku s rodinou a bydlíme ve stanu v ohradě, která má ohradník pod proudem a na jednom místě se podlejzá, tak ho zvedám hlavou, protože mám kšiltovku, žejo, pohoda - a prásk, černo před očima. Normálně mě to na pár vteřin vyplo.

To je ještě sranda, ale asi nejhorší je, když na jednom táboře dostanu zánět středního ucha. Jsem na ně náchylná od mala, vždycky je to peklo, protože to přijde večer a na píchnutí jdeme až ráno. Tentokrát to taky přijde večer a já se s tou šílenou bolestí snažím nějak normálně fungovat, zatímco vedoucí a ostatní děti vymejšlí, co se mnou, někdo říká, že horký obklady, někdo říká, že studený obklady, někdo radí strčit si do ucha česnek... Každopádně k doktorovi je možný jet až ráno, takže to budu muset vydržet, což mě vážně nadchne.

Ten večer probíhá bojovka, takže všichni jsou venku a já ležím ve stanu a chce se mi bolestí zvracet, vyskočit z kůže, urvat si hlavu... pak začíná pršet a agonie vrcholí, když se ozve tichý lup, a mně se neuvěřitelně uleví. Pořád to bolí, ale už snesitelně. Kašlu na to, že na to ucho neslyším, podaří se mi zaspat. Druhej den u doktora se dozvím, že mám štěstí, mohlo to prasknout špatně a taky jsem mohla ohluchnout, ale naštěstí je to okay.

Na Cunkov jezdíme poměrně dlouho a často. Až po rozvodu rodičů to tak nějak ustává a bere nás tam občas táta.

Takhle právě po tom pádu z Pucla (ten tetin hafling), když se dostanu z nemocnice, asi týden poté se rozhodnu, že musím znovu do sedla co nejdřív, abych se nezačala bát nebo tak, a jedeme na Cunkov, už mi nevadí, že dostanu Denisu, akorát mám jinej průser - není mi osmnáct a nepodepsala jsem reverz a "zapomenu" si vzít přilbu.

Teď si myslím, že to byla hloupá a zbytečná rebelie, nebo možná pokus o sebevraždu, nevím. Prostě si hodím přes hlavu kapuci, takže nikdo nic nepozná, až když mi v trysku přes louku kapuca sklouzne z hlavy. Dostanu pěknej pojeb, ale vím, že si ho zasloužím.

Po týhle návštěvě však výlety na Cunkov pomalu ustanou. Na tábor už jsem stará a jinak mám takovou... rozpolcenost, souhlasím s mámou, která říká, že to nemá cenu jednou za čas, kdyby vážně chtěla jezdit, musela by se tomu věnovat pravidelně.

A tak se koní naživo vzdávám, ale zase se je naučím kreslit/malovat i jen zpaměti tak dobře, že už ty obrázky nikdo nemačká a neháže do koše.

***

Někdy asi ve dvanácti letech s bráchou začnu chodit do rybářskýho kroužku. Jsem odjakživa takovej lovec, lovím všechno, co se dá (teď už jen houbomuty, vegan life, yay). Kroužek je... nic moc, ale nakonec to završuje něco jako praktická zkouška, co je zároveň městský kolo Zlaté udice.

Mám na nic vybavení, ale už na kroužku si mě všimne pan Marek, kterej vede kroužek rybolovný techniky, a protože jsem jediná holka, tak si mě čmajzne, půjčí mi prut a naučí mě správně zakrmit. Tahám ryby, jen to lupe, a skončím celkem hladce na prvním místě. I proto, že jsem jediná holka, heh, ale i mezi klukama.

Pak začnu chodit na ertéčko, rybolovnou techniku, učím se házet na terče a všechno a hlavně se připravuju na okresní kolo a tak dále.

Doteď si pamatuju, jak jsem s panem Markem na rybách, tahám jednu ouklej za druhou, a pan Marek opakuje: "Ty jsi vydra, Olino, ty jsi vydra!"

Jo. V tý době fakt tenhle sport moc holek nedělá, takže pořád vítězím a tím si doplňuju vybavení, učím se rychle, co se rybolovný techniky týče, a v lovu ryb udicí na plavanou exceluju.

Ve třinácti letech vyhrajeme národní kolo Zlatý udice. Jsem první v LRU, teď už nevím, jestli druhá nebo třetí v RT, v poznávačce je to taky fajn - dodnes vím jména některých ryb latinsky - a prostě náš tým oslavuje.

Což znamená, že nás dospělý nechají samotný na pokoji, kluci pouští v televizi porno a pije se. Máme mimo jiné láhev Bohemia Sektu a nějak se stane, že skončí skoro celá ve mně. Do tý doby jsem se nikdy nenapila ani piva, je mi třináct, sakra, a najednou jsem ve stavu, kdy úplně neovládám svoje tělo, hlavně nohy, kluci mě vedou na pokoj, kde spím se dvěma holkama z jiných družstev, gentlemansky mi pomůžou do schodů a už míň gentlemansky mě strčí do pokoje a zavřou dveře.

Zapadnu mezi postele a usnu na zemi.

Druhej den ráno je z toho pěknej průser. Tedy, ne že bychom měli průser, protože jsme chlastali, JÁ mám průser, protože mám kocovinu jako hrom. Hlava mi třeští, jsem krásně zdravě zelená a běhám pořád zvracet. Což je tristní hlavně vzhledem k tomu, že mě ještě vyhlásili za druhou miss krásy Zlatý udice nebo co to mělo kurňa znamenat. A já si mám jít převzít cenu. Vypadám jako něco, co vytáhla toulavá kočka z popelnice. Přeberu cenu a rozběhnu se ven zvracet.

Celou cestu zpátky z Ústí nad Labem do Písku mám hlavu vystrčenou z okýnka auta a občas ještě zvracím. Kamil, což je náš vedoucí, má ve zvyku jezdit stylem F1, ale nějak je mi to srdečně fuk, že právě jedeme stodvacítkou a že mi to málem urve hlavu.

Rybářský tábory jsou pak kapitola sama pro sebe, takže je teď vynechám, i když... Pamatuju si, že i tam jsem sebou tahala sešit v modrejch deskách polepenej samolepkama a kresbičkama, v kterým jsem měla svůj "román". A psala jsem.

***

A protože je řeč i o jiný zvířeně, nějakou vzpomenu.

Pavouka Tygra, kterýho jsem měla v pokoji v rohu nad postelí na sídlišti v Písku, krmila ho mouchami a... jednoho dne se ukázalo, že jde o Tygřici, protože vyvedla kupu mladejch.

Švábici Emilku. Ta pošla - jako, jak hrozně musíte bejt neschopnej chovatel, aby vám pošel sakra ŠVÁB?!

Myši, který jsme zkoušeli chovat na půdě v Radkově (jo, vážně fajn nápad zatáhnout tam hraboše z pole, ale byli jsme děti).

Myslím, že ve Volarech jsme měli i andulky, ale jedna uletěla a na osud druhý už si nevzpomenu.

Vůbec, jako malá jsem vášnivej "lovec" všeho možnýho, od žab a čolků přes ty myši a podobně, až po holuby - na balkóně ve Volarech mám krabici podepřenou štětcem a od toho vede provázek až ke mě, čtu si Narnii a přitom lovím - jakmile holuba nebo vrabce chytnu, zase ho vypustím, účel byl splněn, hrozně mě baví to napětí předtím, potom už není, co bych s kořistí dělala, takže "chyť a pusť" praktikuju už mnohem dřív, než se dostanu ke sportovnímu rybolovu.

***

Poznámka pod čarou: už nějakou dobu vím, že ryby taky cítí bolest, jen nekřičí, takže si lidi můžou namlouvat, že je to jako cajk. Ale ani ten "chyť a pusť" rybolov pro mě už není v pořádku. A je mi vážně líto, že mi to jako děcku nikdo nevysvětlil.

Tím končím tuhle vsuvku, příště už budu pokračovat ve svým příběhu dál.