Tohle je první kapitola, kterou píšu po svým coming outu, teda jako kluk. Ale rozhodl jsem se stejně psát ještě v ženském rodě, protože v minulosti jsem zkrátka byl žena. Jenom kdyby mi to někde ujelo, tak se předem omlouvám. Díky za pochopení.

***

První ročník na keramičce v Bechyni. Možná to bylo vůbec poprvý, co jsem se po prázdninách těšila na nástup do školy.
Popravdě, když se snažím vzpomenout si, jaký ty prázdiny byly, moc se mi toho nevybavuje.

Někdy musel proběhnout poslední rybářskej tábor.

Někdy musel proběhnout můj slavnej nástup k tetě na tábor s koňma jako instruktorka - a skončit neslavným pádem z línýho valacha Pucla přímo na hlavu, půl hodinou v bezvědomí a ztrátou tří dnů paměti.

To bylo tak...

Teta měla tábor s haflingy, což jsou většinou takový mírný koně, alespoň mi tak připadali. A připadají. Tohle byla stejnou mírou moje chyba, jako chyba koně.

Po prvním dni, kdy jsme v hnusným horku vodily (instruktorky samé holky) děti na koních u rybníka, jsme si k večeru chtěli vyjet plavit. Takže koně bez sedel a já jsem vyfasovala zrovna Pucla. Pro představu, ten kůň byl skoro tak širokej, jako byl dlouhej.

Hrozně nepříjemně se mi na něm jelo v klusu, pořád jsem klouzala na stranu, takže jsem se ho pokoušela dostat do cvalu. Což bylo asi jako by se člověka moucha pokoušela přimět k rychlejší chůzi. Ten kůň už byl tak okopanej od děcek a obalenej... uhm, tělesnou hmotou, že to nejspíš ani necítil.

Každopádně po chvilce, to už jsme byli na louce u rybníka, udělal pár takovejch divnejch cvalovejch skoků a zastavil.

Na místě. Bez varování.

Takže si jen pamatuju, jak vidím jeho břicho a nohy a trávu... a to bylo pro nějakou dobu všechno.

Probudila jsem se pořádně až v nemocnici, s pěkným otřesem mozku. A mírně trapňoučkou příhodou, když se mě doktor ptal, jestli mě někde na hlavě bolí, tak jsem mu ukázala jebáka na čele. Fakt, byla jsem totálně mimo, netušila jsem, proč tam jsem a co se stalo za poslední asi tři dny.

Vzpomínky se postupně vrátily, i když čím dál od pádu, tím matnější.

***

Ale už teda Bechyně.

Takhle zpětně mi připadá, že ten první rok tam je hrozně dlouhej. Tolik se toho v něm děje.

Na intru jsem na pokoji s Ivetou, což je taková hodně svérázná holka z Moravy. Jsme každá jiná, ale nějakým způsobem si rozumíme. Vychovatelky přejmenujeme na Hydru a Šmidru. Jsou to vážně docela dračice, i když teď to vnímám jinak, udržet pořádek na intru plným pubertálních děcek je práce pro vraha. Například kluci na patře nad námi si přitáhli ze školy hlínu, ve sprchovým koutě s ní ucpali všechny škvíry a mezery a napustili vodu tak do metru a půl, nez to ruplo a vyplavili skoro celý patro.

Na druhou stranu v tý době mám vážně ošklivý menstruační potíže, bolesti, omdlívání, a když tudíž jednou nevylezu z postele, Hydra a Šmidra mě okamžitě ženou k doktorce, i když se vážně sotva držím na nohou.

Ale doktorka mi předepíše Algifen, v kapkách - pořád ještě mám v tý době potíže polykat, hlavně prášky, a ten celkem spolehlivě zabírá, i když mě pokaždý uspí.

*

A jindy zas zažiju skoro setkání se svým strážným andělem. Jakože si ho představuju teď, takovýho strhanýho týpka s třídenním strništěm, kruhy pod očima a zarudlý oči, jak si lije do kafe whisky už po tolikátý, že prakticky má čistýho vizoura... ale tehdy byl možná mladší a ne tak omlácenej.

Zkrátka si tak ráno jdu do školy. Podél hlavní silnice, na kterou se ze stran napojují menší cesty z obou stran, vždycky okolo bloku domů. Jdu, nekoukám kolem sebe, na nic, myšlenkama jsem někde kdoví kde, až čistě a jasně uslyším, jak někdo volá moje jméno.

Zastavím a ohlídnu se.

V tu chvíli přede mnou prosviští nějaký auto, asi závodník nebo spěchá do práce, nevím, každopádně, kdybych se neohlídla - do prázdný ulice - tak mě smete.

Jestli za tohle anděl dostal v Nebi zdrbáno, tak se mu tu veřejně omlouvám a děkuju, že mám pořád všechny kosti dokonale v celku.

*

Škola sama o sobě... No, počáteční nadšení někde přetrvalo, když jde o ty čistě tvůrčí věci, to mě baví. Třeba točírna už tolik ne - zdrhám z ní oknem v šatně a nadělávám si neomluvený hodiny. To se potom courám po lese kolem řeky a sním si. Nebo jdu do knihovny. Nebo si čtu. Nebo píšu, svůj "první román" - ale o tom někdy jindy někde jinde.

Potom jsou tu věci jako matematika, chemie, fyzika a podobný, to je takový čistý utrpení.

Na technologii máme pro změnu učitelku s vadou řeči, takže si dodnes pamatuju její: "pvůuinčivé jíuy a huíny" (průlinčivé jíly a hlíny).

A na tělocvik nadšenou tělocvikářku, která mě viděla v legínách a prohlásila, že vypadám jako Harapes. To jako dost sama sebou si nejistou holku vyloženě potěší, ještě když je to před celou třídou.

V podstatě by se taky ten první rok dal brát trochu jako sbírka trapasů, ze kterých si v tý době ještě docela dost dělám hlavu.

Jednak ta tělocvikářka.

Potom se mi podaří si na obědě vyměnit kabát s naší chemikářkou, která je teda o dvě hlavy větší a fakt udělaná ženská, takže já nic zlýho netuše vlaju v jejím velkým kabátě, ničeho si nevšimnu, fakt, ale ona vejde do třídy, narvaná v tom mým o x čísel menším a ptá se, čí je to kabát.

Písemka z matiky, asi, ze zoufalství hryžu propisku, až najednou hrozně hnusná chuť a já mám plnou hubu tý modrý náplně, takže se musím zvednout, omluvit a zdrhnu na záchody, kde se to pokouším vypláchnout a opláchnout, ale s ne úplně dobrým výsledkem. Z toho testu mám za pět.

Ale jsou tu i kladný věci. Knihovna, například.

V tý době objevím Kinga a čtu kolikrát do tří ráno na záchodě (protože Hydra a Šmidra).

Taky se zkamarádím ještě s jednou holčinou, co taky strašně žere Mela Gibsona, hlavně ve Statečným srdci, a jdeme spolu do kina na Patriota, třeba, a tak vůbec.

*

V podstatě je to poprvý, co jsem pryč z domu. Paradoxně na intru mám víc osobního prostoru než doma. A... no, dostávám nějaký kapesný a musím se učit s ním přes týden vyjít, abych mohla jezdit domů.

Nakonec začnu jezdit domů stopem, což vede taky k zajímavým zážitkům.

Chlápek, co mě pozve na jídlo do restaurace, během toho začne být jasný, že něco chce a co chce, i když to nepadne nahlas, takže zdrhám přes okno na záchodech a chytím rychle dalšího stopa pryč odtud. Samozřejmě až potom, co se najím, to dá rozum. Hehe.

Jinej, možná ještě odpornější, svým způsobem, kterej zastavuje před psem, kterej přebíhá silnici a vypráví, jak před kočkou ještě šlápne na plyn.

*

Hlavně tady ale píšu a kreslím, až se ze mě kouří, mimoškolně.

Mám psací stroj po dědovi, Consul, a ten dělá hroznej rámus. Když se tak odstěhuju na jinej pokoj, spolubydlící, taková trochu hippie, co hrozně ráda poslouchá Elány, si stěžuje, jakej to dělá rachot, a že jsem se naučila psát všema deseti, takže je to rychlopalba, až se mi zasekávají klávesy.

Potom, co se do sporu vloží vychovatelky, dostanu vyhrazený dvě hodiny na psaní a spolubydlící dvě hodiny na Elán, což je férový.

Píšu, nebo spíš už po kolikrátý přepisuju, "román" o malým klukovi, kterej se dostal do jinýho světa, plnýho magie a tak, a zjistil, že je vyvolenej, aby ho zachránil. V tý době ani moc nevím, že píšu fantasy, o žánru se dozvídám o něco později.

Nezapomínejte, že v tý době ještě ani nemám mobilní telefon, natož abych brouzdala na netu, počítač neumím ani zapnout.

Když někdy tou dobou zjistím, že existuje časopis Ikarie (dnes XB-1) a soutěž Cena Karla Čapka, hrozně nadšeně sesmolím povídku "Nepředurčený" a pošlu ji tam. (Je případně hozená tady u mě na profilu, pro představu, jakou hrůzu jsem tehdy spáchala.)

*

Celkově je ten první rok v Bechyni dobrej. Mám svoje špatný chvilky, ale není to nic hroznýho. Funguju jako normální dítě - okay, už ne tolik dítě, je mi už patnáct. Jediná trochu divná věc na mně je to čtení, pořád a v enormním množství, ale to není zase tak hrozný, že jo.

Normálně jím, neřežu se, zdrhám akorát do lesa k řece a zase se vracím, zkrátka, kromě toho, že mám fakt hroznej prospěch v přírodních vědách, je všechno okay.

Aspoň na ten jeden školní rok.