Nejtěžší ze všeho je lhát mamce. A uklidňovat ji další lží. Tohle opravdu nikomu nepřeju. Ale jelikož asi nejsem dobrý lhář, poslala mě mamka na vyšetření. Kde mi řekla: "Půjdeš tam a vše jim řekneš, neděláš to kvůli nim, ani kvůli sobě, ale pro mě to uděláš že?" "Ano mami." Přišla jsem do místnosti, která vypadala jako by jste už v blázinci byly. Celá bílá, nikde nic, kromě uprostřed tam byla, jak jinak než bílá podlouhlá pohovka a u ní křeslo, které bylo taky bílé. "Posaď se." řekl nějaký hlas za mnou. Prudce jsem se otočila a bych viděla na toho člověka za mnou. Byl to doktor, neboli psychiatr a jak jinak v bílém. Už mi z té bílé hrabe. Když jsem se posadila začal se mě vyptávat na různé otázky, ale polovině jsem nerozuměla. Po hodině dlouhého rozhovoru, plného otázek, mouder a rad jsem byla propuštěna mamce. Myslím, že z těmi zvuky a bláznovstvím si to rozmyslím, protože sem se už nikdy nechci vrátit. Mamka mu něco řekla a on jí a pak jsme odešli. "Tak co jaké to bylo?" zeptala se. Jaké to asi mohlo být u člověka který tě mučí otázkami? "Nebylo to zrovna růžové" řekla jsem s úsměvem, a ten byl pravý. "Takže?" "Takže nejsem blázen mami" měla jsem radost, nejraději bych skákala sto metrů vysoko.