"Začalo to jednou v Pátek, když jsem si pustila Horor." 

"Jaký horor?" 

"Metro. Ale v půlce filmu jsem to vypla jelikož jsem se fakt bála. Chvilku jsem jen tak seděla na posteli, ale pak se ozvaly zvuky, které mi změnili život. Ty zvuky vycházeli z předsíně. Nejdříve jsem si myslela, že je to máma, ale to bohužel nebyla pravda. Tak jsem se odhodlala a pomalu prošla celým bytem a všude rozsvěcela, když jsem však došla až do předsíně nic ani nikdo tam nebyl. Radši jsem nahledala příčinu těch zvuků a šla spát." 

"To je strašný proč si mi nic neřekla?" zeptala se mě Monča.

"Nechtěla jsem ti přidělávat starosti a taky jsem si myslela, že bys mi nevěřila." Sice nerada, ale přiznala jsem se ji o svých pochybách co si týče důvěry.

"Já bych ti vždy věřila." 

"Já vím taky se ti omlouvám, že jsem ti to neřekla." 

"A co tvoje mamka? Ta to ví?" zeptala se.

"Ano, ale taky jsem jí to neřekla hned. Ze začátku jsem si myslela, že je to jen sen. Když jsem to mamce řekla chvilku nic nedělala,ale pak jsem byla u psychologa a ten prohlásil, že jsem normální. To máma pokládala za konečný fakt a dál už to neřešila, ale zvuky se asi po dvou týdnech vrátili a já jsem opět byla bezradná. Třeba se teď můj strach trochu zklidní, když jsem to někomu řekla." 

"Doufám že jo, kvůli tobě." řekla Monča a objala mne. 

Pokud jste si přečetli zprávu, tak víte že každou neděli budu přidávat Horrory jsou zlo. Dneska je to trochu kratší kapitola, ale to kvůli nápadu na pokračování. Pokud máte nějaké přání co by jste chtěli aby se v příběhu objevilo napište to do komentářů. Děkuji a Papa :*