Listopad, pro některé to znamená že se blíží Podvečer všech svatých nebo Halloween, pro mladou Winchesterovou to jen znamená jen blížící se nebezpečí, které mělo nastat a které se točilo kolem Eiry.

Frederica znuděně seděla ve třídě na Obranu proti černé magii a absolutně ignorovala učitelovy výklady o látce, kterou se učili.

,,Freddy nespi, nebo ti zas učitel strhne body.'' Šťouchla do polospící Fredericy Chris a Freddy rychle zkontrolovala učitele jestli se nedívá, než si položila hlavu na stůl.

,,Kryj mě jo? Jen si na chvilku schrupnu.'' Řekla k Chris Freddy a aniž by si všimla Chris která jen protočila očima, usnula.

Aniž by věděla jak, zase se octla v prázdnotě, jenže tentokrát cítila že je něco jinak, že se něco změnilo...nebo možná teprve změní.

,,No konečně jsi tady, už jsem si myslela že se sem nikdy nedostaneš, víš jak dlouho mi trvalo než jsem tě sem dostala?''

Ozval se za Freddyininými zády nějaký ženský hlas, a když se otočila, spatřila celkem drobnou ženu s hnědými vlasy, starobní róbou a velmi povědomým obličejem.

,,No aspoň že jseš tu ty, tvou matku jsem nemohla vůbec sem dostat, paličák jeden, vsadím se že to má po mojí ženě, ta je taky tvrdohlavá jako palice.'' Stále si mlela svoje ta malá osůbka a Freddy už z ní šla hlava kolem.

,,Pardon že vás přerušuju ale...kdo jste? A co děláte v mém snu?'' Zeptala se jí Freddy a osoba na ni vyjeveně civěla, jakoby spadla ze samotné Valhally.

,,To jako fakt? Děláš si ze mě srandu? Náš rodokmen jsi viděla stokrát, Merilyn ti nás všechny vyjmenovávala, a ty si nepamatuješ jméno předka, díky kterému teď dýcháš? Ty máš snad paměť horší než já a to je už sakra co říct, navíc máš po mě druhé jméno, to ti už jakože dost radím.''

Freddy se víc zaměřila na ženin obličej, a když jí konečně přiřadila k správnému jménu, šokem se jí zastavilo srdce.

,,M...Margaret?''

,,No sláva, konečně ti to docvaklo, chceš zlatýho bludišťáka? Tak to máš smůlu protože nic nedostaneš a nemáme ani čas...''

,,Jako čekala bych že budeš vyšší, a ne tak, prťavá.''

Řekla pochechtávající Frederica a z výšky sledovala, jak Margaret zvedá prst a naštvaně na ni hledí.

,,To že mám jen 160 centimetrů nic neznamená! Nemůžu za to! Ale to je jedno, musíme s tebou mluvit rychle, tvoje duše nesmí být mimo tělo moc dlouho jinak by se stalo že bys opravdu zemřela a to by mě za to moje žena fakt zabila...ikdyž já už asi mrtvá jsem co? No nic, takže Freddy...''

,,Moment jak jako moje duše? Co tím myslíte?''

,,...vítej v našem rodinném nebi.'' Prohlásila a najednou už nebyla obklopena tmou, ale byla...v budově? Freddy stála jako opařená a sledovala to velké množství lidí, co se kolem ní nacházelo, jen tak tak se stihla pohnout než narazila do jedné vysoké brunety, co ze začátku měla na tváři bitch face, ale když Freddy spatřila, na tváři hned měla jeden velký úsměv.

,,Tak už jsi konečně tady! Nečekala bych že se to mojí milované sestře podaří tě sem dostat, jistě už víš proč tu jsi viď?''

Zeptala se Freddy mile ta paní a když si uvědomila že na ni mluví, párkrát zamrkala a nervózně polkla, aby nemluvila se suchým hrdlem.

,,Ehm...no moc nevím proč tu jsem ale zajímá mě jedno, tohle, je jako fakt nebe? Já jsem...mrtvá? A vy jste, fakt Mary? Já jsem fakt v nebi?''

Ptala se Frederica a Mary se jen plácla do čela a pak pohledem střelila po své sestře.

,,Maggie, přece jsme ti s Ivy říkaly ať ji nejdřív všechno vysvětlíš a až pak ji sem pošleš, takhle jen bude zmatená.''

,,Nemůžeš mi to dávat za vinu, víš jak jsem se těšila až tu bude? Navíc, ONA s ní chce mluvit.''

Šeptla Margaret a Freddy zase měla hlavu plnou otázek, kdo s ní chtěl zase mluvit? Vůbec nevěděla o co šlo, a aniž by věděla jak, seděla najednou v křesle a naproti ní Mary s Margaret na gauči.

,,Asi bychom ti měly vysvětlit kde se nacházíš, ano, toto je skutečně nebe, ale stvořené jen pro naši rodinu, každý z naší rodiny kdo zemře půjde okamžitě sem, nápad Christine jen tak mimochodem.''

Vysvětlila Mary a Freddy chápavě přikývla, ještě jednou se porozhlédla kolem sebe, snažila se jestli tady neuvidí třeba svého tátu, ale nikde ho neviděla.

,,A...ehm...je tu i...můj táta?'' Zeptala se opatrně a s nadějí se na dvě ženy podívala, jenže ty smutně zakroutily hlavou.

,,Bohužel Freddy, tohle nebe je jen pro naši pokrevní rodinu, tvůj táta je jinde, promiň.'' Řekla Margaret a Freddy pocítila nějaké bodnutí v srdci, takže ani po smrti neuvidí svého otce? To nebylo fér, ale s tím ona nemohla nic dělat.

,,No ale proč jsi tady, určitě víš o tom blížícím se Yvonina návratu, že?'' Zeptala se Mary a Frederica přikývla.

,,A taky doufám víš že jediná kdo může Yvonu plně osvobodit je Eira, nemýlím-li se.'' Freddy opět přikývla a tentokrát promluvila Margaret.

,,Co si tak pamatuju z té mojí věštby tak by k tomu mělo dojít na konci února, jenže kde to už si nevzpomínám, pochop mě, už je to přes pár tisíc let co jsem byla na živu.''

,,Důležité je že tomu můžeš zabránit, teda, doufáme v to.'' Skočila Margaret do řeči a ve Freddy znova vzkvetla naděje.

,,Jenže se vsadím že jste četli jen tu věštbu která předpovídá konec světa, ale v té knize je ještě jedna věštba související s posledním únorovým dnem, ano, Yvona nebyla osvobozena a svět byl zachráněn, ale v té vizi někdo zemřel.''

Chvíli bylo ticho, Freddy se snažila vstřebat informace které se dozvěděla, už měla podezření kdo v té vizi zemřel, ale nechtěla tomu věřit, nemohla.

,,Kdo zemřel.'' Nebyla to otázka, spíš to  byla touha věřit že ta osoba o které si myslela že v té vizi zemřela nebyla ta osoba kterou myslela, jenže když ani Mary, ani Margaret neodpověděly, věděla že je to pravda.

,,Ne...ne Eira ne, ne to přece, to přece nejde, nemůžu ji zabít! To nemůžu!'' Vztekala se Frederica a naštvaně vstala z křesla, to po ní nemohli chtít!

,,Rády bychom řekly že je ještě třetí možnost, jenže moje předpovědi nikdy nelžou, buď zemře jedna osoba, nebo tisíc jiných, tak to prostě je Frederico, chceš snad dopustit smrt několika tisíců nevinných životů za cenu toho jednoho?''

Ohradila se na ni ostře Mary a Freddy se jen tak tak držela aby ji nevrazila pěstí, jenže pak se jí svět zatočil a ona zase skončila v křesle.

,,Je tu už moc dlouho, musí zpět do svého těla, Mary pomoz mi ji zvednout.'' Nakázala Margaret a společnými silami pomohli Freddy na nohy.

,,Věř mi Freddy, nechtěly jsme tě do této situace dostat, jenže věštby se ovlivnit nedají, snad se rozhodneš správně.'' Pošeptala jí do ucha Mary než se otočila a začala odcházet pryč, ale pak se ještě na zrzku otočila a podívala se na ni.

,,A Freddy? Být tebou bych jí řekla co cítíš, mohla bys toho v budoucnu litovat že jsi to neudělala.'' Poradila jí ještě nakonec než opravdu odešla, a když už byla Freddy odejít, někdo je zastavil.

,,Moment, počkejte!'' Volalal na ně jedna malá žena kolem třiceti, podle Fredericy byla snad ještě menší než Margaret, černé vlasy měla stažené do drdolu a spěšně za nimi utíkala, a když je konečně dohnala, zastavila se metr před Freddy a jen na ni udýchaně koukala.

,,Ty...jsi Frederica, viď?'' Zeptala se žena a Freddy jen nechápavě přikývla.

,,Mohla bys...poslat vzkaz tvojí mámě?'' Opět se zeptala a když znovu Freddy přikývla, žena se vděčně usmála.

,,Vyřiď jí že ji i její sestru mám hrozně ráda, že je miluju z celého srdce a že to co se mi stalo, nebyla její vina, nikdy nebyla, a že na ně dávám každý den pozor.''

Řekla se slzami v očích a když si Freddy uvědomila s kým to vlastně mluvila, najednou už nebyla v nebi se svými příbuznými, ale na nemocničním lůžku, ze kterého vystřelila do sedu jako střela a zrychleně dýchala.

,,Babi!'' Vykřikla do prázdna a dívala se před sebe, kde naposled viděla svou mrtvou babičku, matku své matky, kterou také nikdy neměla šanci poznat.

,,Freddy proboha už jsi vzhůru, díky bohu! Byla jsi v limbu dva dny, takhle mě už nesmíš děsit, víš jak jsem se o tebe bála sakra?! Bála jsem se že o tebe přijdu! Sakra co mi to děláš?''

Brečela jí do ramene její matka když ji silné objala, celá se třesoucí kvůli vzlykům, Freddy ji objala nazpět a po chvíli když se Merilyn uklidnila, se jemně odtáhla a vzala svou mámu za ruce.

,,Mami, mám pro tebe od někoho vzkaz.'' Řekla jemně a Merilyn se po své dceři nechápavě podívala, když ji ten den Freddy předala vzkaz, vysvětlila kde byla a koho potkala, Merilyn se rozbrečela nanovo.

Bylo to pro ni bolestivé a šťastné zároveň, ikdyž věděla že ani v nebi se nesetká s její láskou, znovu se setká s matkou, kterou už celých dvacet tři let neviděla.

Pak už musela Merilyn odejít zpět do Londýna, ikdyž nechtěla, i tak se přemístila pryč a Freddy osaměla, přehrávající si poslední slova co jí Mary řekla, než odešla.