Sotva za sebou zavřu dveře, tak ke mně přiběhne Jimin.

" Tak co?  Co říkal?" Zeptá se.

" Rozešli jsme se," odpovím.

" Cože! On se s tebou rozešel? Tak to si odskáče!" Začne Jimin zuřit a vrhne se ke dveřím.

Chytnu ho za ruku a zastavím ho.

" Já se s ním rozešel," řeknu potichu.

" Achhh Hobi, proč? Byl na tebe hnusný, jestli jo, tak si to s ním vyřídím," prohlásí Jimin a začne poskakovat se zatnutými pěstmi, jako že boxuje.

" Ne, chtěl se mi omluvit, ale já ho nenechal."

" Proč?" Zeptá se překvapeně, " Vždyť ho miluješ?"

" To je pravda, Miluju ho," řeknu.

" Tak v čem je problém?" Zeptá se Jimin.

" Chci mít vedle sebe člověka, který se nestydí za to že mě miluje a nebojí se to veřejně přiznat."

" Už jsem čekal dlouho a po tom co se dnes stalo, už nehodlám čekat ani minutu."

" Zřejmě mě nemá rád tak jako já jeho."

" Promiň, ale už se o tom nechci bavit!" Prohlásím a dojdu ke svým věcem a vezmu si z tašky láhev vody a napiju se.

Jimin je ze mě doslova v šoku.

Když skončí zkouška, tak se rozejdu směrem domů.

Na Jimina čeká před školou Jungkook, takže jdu domů sám.

Vejdu do svého pokoje a padnu do postele.

Hlavou mi běží spousta myšlenek a já se je snažím ignorovat.

" Chci jen spát a nemyslet na Yoongiho."

" Musím na něj zapomenout," pomyslím si.

Jenže nebylo to vůbec lehké.

Všechno mi ho připomínalo.

Píseň v rádiu, jeho tričko v mé skříni, kluci hrající venku basketbal, nedokázal jsem ho spustit z hlavy.

Moje odhodlání začalo pomalu slábnout a já začal pochybovat.

Po týdnu jsem začal litovat svého rozhodnutí a bojoval sám se sebou abych mu nezavolal a neprosil ho o odpuštění, že jsem ho nechal.

Jimin mi ale připomněl důvod proč jsem to udělal.

Dny se pro mě staly monotónní.

Každý den se opakují.

Zvonění budíku, ranní hygiena, snídaně, škola, oběd, trénink, večeře, spánek.

Jako by ze mě zmizela veškerá radost, nic mě nebavilo, ani tanec, který byl pro mě únikem od reality.

Jimin mě utěšoval a snažil se mě rozesmát, ale nedařilo se mu to.

Nemůžu se smát, když mě bolí srdce, vlastně přemýšlím o tom jestli nějaké mám, protože mi ho Yoongi ukradl a zřejmě už navždy.

Chybí mi a noci bez něj jsou nesnesitelné.

Když se mi o něm zdá, tak se budím s rukou na svém ptákovi a musím si ho vyhonit, jinak neusnu.

Nějak jsem doufal, že Yoongi bude bojovat za naši lásku.

Jenže Yoongi nebojoval, od toho dne kdy jsem se s ním rozešel jsem ho neviděl.

Za to jeho spoluhráči se do mě každý den naváželi, roznesli po škole, že jsem obtěžoval Yoongiho.

Spousta lidí mě odsoudila, jen proto, že uvěřili G-Dragonovi a spol.

Chtěl jsem to vzdát a ukončit na škole studium, ale Jimin mě přesvědčil ať to nedělám, že přece to nevzdám těsně před koncem jen kvůli pár kreténům.

Dnes je pátek ráno a já se zrovna chystám na poslední zkoušku před vystoupením v televizi.

Jungkook byl včera s Jiminem v kině a  zůstal u nás až do rána.

Naštěstí se krotili a já v noci nemusel poslouchat jejich milostné hrátky.

Záviděl jsem jim jejich vzájemnou lásku a svobodu.

Bylo jim jedno co si kdo o nich myslí, prostě žili jeden pro druhého.

Přál jsem jim to, opravdu, ale nedokázal jsem se na ně dívat.

Pokaždě když spolu flirtovali, objímali se nebo se začali mazlit a líbat, musel jsem odejít.

Připomínali mi chvíle, které jsem zažíval s Yoongim a mě to ničilo, protože jsem věděl, že už je nikdy nezažiju.

Vejdu do kuchyně a Jimin s Jungkookem sedí u stolu a zrovna se o něčem baví.

Zaslechnu jen jak Jungkook říká, že už to dlouho nevydrží.

Když si mě všimne, tak zmlkne.

" Klidně si povídejte a dělejte jako bych tu nebyl," prohlásím a začnu si dělat kávu.

" Kookie, já tě chápu nemůžeš ho pořád krýt, měl by se konečně vzpamatovat a postavit se tomu všemu čelem," prohlásí Jimin.

" Já vím, jenže co mám udělat, je pořád zavřený v pokoji a vůbec ho nevidím."

" Kdyby nemizelo jídlo z ledničky a nehrála smutná hudba v jeho pokoji, tak už bych si myslel, že si to hodil," řekne Jungkook a mě dojde, že mluví o Yoongim.

" Smutná hudba?" Zeptá se Jimin.

" Jo, hraje pořád dokola na klávesy jednu a tu samou skladbu, je to k nevydržení," odpoví Jungkook.

Jimin se na mě podívá a pak se zeptá:

" Zkoušel jsi s ním mluvit?"

" Jo, párkrát jsem to zkusil, ale poslal mě přes dveře do háje," odpoví.

" Mám trochu obavy, aby ho trenér nevyhodil z týmu, když nechodí na tréninky.

" Jungkookie tím se vůbec netrap, jestli ho vyhodí, tak je to jeho problém," prohlásí Jimin a pohladí ho po tváři.

" Já vím, ale i tak se o něj bojím," odpoví Jungkook.

" Už budu muset jít, za půl hodiny mám trénink," řekne najednou Jungkook a vydá se ke dveřím.

" Měj se Hobi," řekne mi a já na něj zamávám.

Hlavou mi běží, to co jsem právě slyšel o Yoongim.

" Takže on nechodí do školy ani na tréninky, proto jsem ho nepotkal, je to moje vina."

" Co když ho k vůli mě vyhodí?" Pomyslím si.

" Hobi, Hobi!" Zaslechnu Jimina.

" Na co jsi myslel? Mluvím na tebe." Zeptá se Jimin.

" Na nic důležitého," zalžu.

" Hobi, vidím na tobě, že lžeš, myslel jsi na na Yoongiho že?"

" Jo, jen myslím na to co Jungkook říkal, mám o něj obavy, to že kašle na školu a na basketbal, to se mu nepodobá," odpovím.

" Je to jeho volba, pokud chce všechno zahodit, tak zřejmě není takový za jakého jsem ho měl."

" Ty na to nemysli a raději se zaměř na naše zítřejší vystoupení, bez tebe to nezvládneme," řekne Jimin.

" Máš pravdu, zítra budeme v televizi," prohlásím a po dlouhé době se usměju.