O TÝDEN POZDĚJI

|Rosie|

Je to tady. Týden uběhl a já už jen čekám, kdy mi mamka řekne, že můžu vstát a vydáme se na letiště.

Vůbec nevadí, že tu ležím už asi dvě hodiny. Klidně tady další dvě hodiny čekat budu dál.

,,Rosie?"

Že by..?

,,Ano?"
,,Pojď sem dolů."

No tak nic..

Líným tempem jsem se vydala směrem dolů do kuchyně.

,,Co se děje?"
,,Mám si vzít tohle? Tvůj táta mi říkal, ať to tu nechám, ale já si to si chci vzít sebou."

Vážně, se mě ptáš na tohle mami?

,,Tak si to normálně dej do krabic, ne?"
,,Moc mi teda nepomáháš."
,,To jsem ti měla říct, něco ve smyslu souhlasím s tebou, vem si to nebo táta je kretén, neposlouchej ho?"

,,Možná bych byla radši."
,,Mami, prosím tě, prostě si toho plyšáka strč do krabice."
,,Dobře, až mi ho John vyhodí, tak si budu stěžovat u tebe."

,,Proč by ho táta vyhazoval?"
,,Nelíbí se mu."
,,Tátovi se nelíbí plyšáci?"
,,Já nevím, co proti nim má."

,,Chováš se jak puberťák."
,,To mi lidé říkají často.." zasmála se.

|Isabella|

Uběhl týden a i s tím, že dneska Rosie odlétá. Poslední týden jsem na to dost myslela. Sama vlastně ani nevím proč.

Ale ty víš, Isabello.

Možná se na ni budu dívat na letišti přes sklo až bude uvnitř. Dobře, blbý nápad. Ale půjdu tam. No vlastně.. já ani nevím v kolik odlétá.

|Rosie|

,,Letí nám to 02:30!"

To mám jako být do tolikati vzhůru?

,,A třeba přijít za mnou do pokoje tě nenapadlo?"
,,Ne, nenapadlo."

Vzala jsem mobil a napsala Bell.

Rosie McCain : 2:00AM sraz u školy. - Rosie<3

Nevím, jestli jsem právě udělala dobře, ale stalo se.

|Isabella|

*Cink* *Cink*

Hm?

Kdo by mi sakra psal?

Neznámý kontakt : 2:00AM sraz u školy. - Rosie<3

Cože? Vidím dobře?

Isabella Clark : Dobře. - Bella:)

Nevěřila jsem tomu, co se právě stalo.. Rosie mi napsala?

Co se děje? Když mě nechce vidět.

Ví o tom její matka?

Co když to psala ona a chce mě zabít?

Oh, Isabello, ty jsi tak hloupá.

Dobře, dobře. To se nestane. Ale proč tak brzo ráno?

Protože jim třeba pak odlétá letadlo?

No, jasně! Že mě to nenapadlo!

Doufám, že máma bude už spát. Protože vypařit se ve dvě ráno pryč z domu je trošku divný.

Rosie má štěstí, že je zítra sobota. Nevím, jestli bych byla vzhůru tak dlouho přes týden, kdy chodím do školy.

Dneska jdu ven s Mattem, aspoň se podělím o tuhle skvělou zprávu.

13:30

Venku je pěkně, tak si vezmu jenom svetřík, džíny, Vansky a jdu na místo, kde se mám setkat s Mattem.

,,Jdu ven!"
,,Do kolikati máš být doma?"
,,Do půl sedmé..chápu."
,,A..?"
,,Žádné hlouposti."
,,Přesně tak, tak si to užij."
,,Užiju.. zatím pa."

****

,,Ahoj." objala jsem ho.
,,Ahoj." objetí mi opětoval.

,,Co máš přichystaného?"
,,To je tajemství." usmál se.

,,Tajemství?"
,,Tajemství."

,,Co to u tebe znamená?"
,,To je taky tajemství."

,,Myslím, že bude jednodušší se tě zeptat, co u tebe tajemství není."
,,Dělám si z tebe srandu, prcku."

,,Prcku? Na co naražíš?"
,,Jsi malá. A taky mladší."

Pravda byla, že jsem malá a já o tom vím, ale slyšet jsem to od Matta nepotřebovala.

,,Tak děkuju."
,,Za to se děkuje?"
,,Vlastně ano. Protože ty jsi zase žirafa."

,,Pojď. Musím ti něco říct."
,,A kam jdeme?"
,,Do parku. Musíme si promluvit."
,,Dobře, s tím problém nemám."

****

,,No?"
,,Bello, kam tak spěcháš?"
,,Poslední dobou celkem hodně." smutně jsem se usmála.
,,Ať už se stalo cokoliv, tak to bude v pohodě."

,,Jo.. tak povídej."
,,Dobře. Možná jsem přišel na to, kdo je - M."

Zírala jsem na něho s otevřenou pusou.

,,Jak..?"
,,Celou dobu jsme to měli před sebou."
,,To je nemožný..."
,,Jo.. já vím. Protože jsem na to nepřišel."
,,Matthew Taylore! Já tě zabiju!"

,,Ne, nezabiješ."

Jo, nezabiju, ale tohle bylo moc!

,,Jo, já vím, ale já ti uvěřila!"
,,Promiň." zasmál se.
,,Hmm.."
,,Teď mi řekni ty tu novinu."
,,Jo.. Já.. se.. uvidím s Rosie."
,,Cože? Kecáš!"

,,Nekecám!"
,,Kdy?"
,,Zítra ve dvě ráno."

Vykulil na mě oči.

,,V kolik že?"

To nemá stejnou radost jako já?

,,Co je špatně?"
,,Třeba tvoje máma. Co když se vzbudí a ty nebudeš v posteli?"
,,Proč by za mnou měla chodit máma?''

,,Třeba tě zkontrolovat."

,,Nechodí mě kontrolovat."
,,Vyhrála jsi. Nemám žádnej argument."

Jenom jsem usmála.

****

,,Jsem doma!" zařvala jsem na dům, když jsem zavřela dveře.
,,Já tě slyšela."
,,Promiň."

,,Dneska mám noční, tak snad to tady beze mě vydržíš."
,,Jo, já si nějaké plány najdu."

Plány.. já nějaké mám? No, jasně!

****

Máma odešla do práce. Víte co to znamená? Mám dost hodin na rozmýšlení, co řeknu Rosie. Ale tím vás nebudu zatěžovat.

****

1:45AM

Já vážně vydržela tak dlouho vzhůru? To není možný.

Dobře, teď se hlavně vypařit z domu.

Jsi doma sama. Tak co zas vymýšlíš?

Nevím proč tohle vůbec dělám. To je blbost!

Ne Isabello, ty tam půjdeš!

Fajn, fajn, už jdu.

****

Nemám zdání, co mě to popadlo, ale stojím u školy a čekám.

Třeba na to Rosie zapomněla. Měla bych jít radši domů.

,,Bello?"

Rosie hlas bych poznala všude.

,,Rosie?" otočila jsem se.

,,Tys přišla."
,,Jo.."
,,Proč?"
,,Potřebovala jsem tě vidět."
,,Jo.. v tenhle moment je to takový zvláštní."

,,V kolik vám to letí?"
,,V 2:30."

Jen jsem pokývla, jakože chápu.

,,Nechci odletět." prolomila ticho a šla ke mně o krok blíže.
,,Já si myslela, že budeš ráda, když budeš ode mě pryč."

,,Cože? To jsem řekla?"
,,Ne, neřekla. Jen.. budeš mi chybět."
,,Jo.. to ty mě taky."

,,Jsi na mě naštvaná?"
,,To bych se měla ptát já tebe." zasmála se.
,,Ne, nejsem naštvaná. Jen zaskočena."
,,Kvůli čemu?"
,,Chtěla ses sejít."
,,To snad vadí?"

,,To jsem neřekla. Ale co tvoje máma?"
,,Řekla jsem ji, že si jdu vyčistit hlavu a povzpomínat."
,,Výmluvy ti zůstaly jak vidím." pousmála jsem se.
,,Ještě něco ve mě zůstalo."

,,Těšíš se?"
,,Blbá otázka.. těšila jsem se. Teď už tam prostě musím z povinnosti."
,,Tak hodně štěstí."
,,Ještě nikam neletím."

,,Ale jo. Letíš.. za 28 minut."
,,A ještě k tomu do New Yorku, co?"

,,Lépe bych to neřekla."
,,Jo, já taky ne."

,,Máš nějaké novinky?"
,,Spíše ne. Ale mamka se mě ptala, jestli se má ptát táty, jestli si sebou může vzít plyšáka."
,,Na co se že se tě ptala?" vybuchla jsem smíchy.

,,Uvědomuješ si, že je po druhé ráno a tu se tu smeješ, jak šílenec?" zasmála se.
,,Tak na tohle by se ani nezeptala moje máma."

,,Tak máš hold lepší mámu." smutně se usmála.
,,Takhle to nemůžeš brát."
,,Jinak to brát nejde, Bell."

,,Moje máma mi zase naznačila něco ve stylu, že se jí líbí Matt."
,,To vážně?"
,,Asi před třemi týdny."
,,Tvoje máti je strašná puberťačka."
,,Hele.. nech se." uchechtla jsem se.

,,Jsme na tom stejně."
,,S tím souhlasím." kývla jsem hlavou.

,,Jak dlouho myslíš, že nám vydrží volání přes Skype?"
,,Vážně se ptáš na tohle?"
,,Jsem zvědavá. A neodpovídej mi na otázku otázkou."
,,Tak já nevím. Nejsem žádnej psycholog."

,,Dobře.. a co tvoje hledání."
,,Odpoledne jsem byla s Mattem venku. Řekl mi, že ví kdo, kdo je -M."
,,Kdo to je?"
,,Udělal si ze mě srandu. Neví to."
,,Hádám, žes ho chtěla zabít."
,,Ne." pronesla jsem sarkasticky.

,,Dobrá lhářka nikdy nebudeš."
,,A ty dobrá na matiku."
,,Já matiku v životě potřebovat nebudu."
,,A já lhaní. Vidíš, zase se shodnem."

,,Tohle nebyla shoda."
,,Tak neshodnem."

Kdybych se měla přiznat, tak tohle mi bude chybět v našem přátelští asi nejvíce.

Stáli jsme pořád naproti sobě a povídali si. Byl to úžasný pocit. A taky poslední pocit.

,,Kolik je hodin?"
,,2:17."
,,Děláš si srandu?"
,,Ne, nedělám Rosie."

,,Víš co nás teď čeká?"
,,Loučení?"

Jenom přikývla.

Nevím, jak jsem tenhle pocit měla vyjádřit. V ten moment to nešlo. Cítila jsem se, jako bych ztrácela kus sebe.

Ale já vlastně kus sebe ztrácím.

Koukali jsme na sebe. Bylo to hodně zajímavý a vtipný. Hádejte co jsme asi udělali? Začali se smát.

,,Tohle mi bude chybět." smutně se usmála.
,,Mě taky, ani nevíš, jak moc."

Pevně jsme se objali a já si přála, aby tohle byl jen sen.

Že bych se ráno probudila a tohle by se nikdy nestalo.

Začalo by to od znova.

Až na to, že by tu Rosie zůstala.

Ani nevíte, jak moc mi bude chybět.