Místo, na němž jsme se objevili tentokrát, rozhodně nebyla moje ložnice, to jsem poznala okamžitě. Především podle počtu ozbrojených mužů, kteří nás obklopovali. Navzdory nadějím druhé Vivian to bohužel nebyl ani Kamelot. Na to bylo kolem příliš málo zdiva a příliš mnoho trávy. Co mě ale v danou chvíli zajímalo nejvíc, bylo na můj vkus až moc velké množství mečů, které do jednoho mířily na nás, nebo přinejmenším zhruba naším směrem.

Rozhlédla jsem kolem a nervózně polkla.

„Opravdu netrvám na tom, že musím mít pravdu za každou cenu," zamumlala jsem a opatrně se pokusila stáhnout do krytu mezi naše dva mužné ochránce. Sice jsem si nebyla jistá, jestli mi to bude k něčemu dobré, pokud se na nás vrhnou všichni najednou, ale přeci jen jsem se pak cítila o něco lépe. Trošku mě také uklidňovalo, že přítomní sice třímali tasené meče, ale zatím setrvávali na svých místech. Začala ve mně klíčit naděje, že snad nejsme úplně v pr...říslušných místech. Přinejmenším do chvíle, než se ozval Derek.

„Krásného dne přeji, pánové. Neviděli jste náhodou místnost DMS20?" zahlaholil a vrhl na po zuby ozbrojené rytíře zářivý úsměv.

Vážně to udělal? Vážně vytáhl hlášku z Pratchetta na rytíře z Artušovských legend? Kde k ní vůbec přišel? Vsadila bych hlavu, že jediné, co běžně čte jsou hlášení z akcí a pokyny od madam. Zjevně má své dobře utajené hlubiny, o nichž nemám ani páru, nicméně bych aktuálně ocenila, kdyby si je nechal pro sebe.

„Pitomče," vyjádřila Lucie můj názor polohlasně a napřímila se tak, že by mohla hrudník používat místo bouracího beranu. Úplně jsem cítila, jak se kolem ní shromažďuje síla a to bych magii nepoznala, ani kdyby mi okousla svačinu.

Jeden z rytířů se pohnul a já rukou sjela k dýce, kterou mě vybavil Derek. Úplně automaticky. Že to dělám mi došlo až když jsem v dlani sevřela její rukojeť. A to jsem zapřísáhlý pacifista. Nebo jsem přinejmenším až doteď byla. Až se vrátíme domů, budu nejspíš potřebovat péči zkušeného psychologa. Pokud z nás dřív nenadělají sekanou. Obrněnec nicméně nevyrazil do útoku, pouze zdvihl hledí helmy, snad aby si nás mohl lépe prohlédnout. V překvapivě mladém obličeji se mu zračilo nechápavé překvapení.

„Kdo jste a jak jste sem dostali?"

„Jsme poutníci na cestě za vyšším cílem. Přišli jsme po cestách, na něž běžný smrtelník nohou nevstoupí. A kdo jsi ty, že považuješ za vhodné klást otázky, aniž by ses sám představil?"

Lucie to řekla, jako by tomu muži prokazovala čest, když se vůbec uvolila na něj promluvit. Poslední otázku navíc položila tónem, který naprosto nepřipouštěl možnost, ponechat ji bez odpovědi. Mladý rytíř se napřímil, tedy pokusil se napřímit ještě o kousek víc a vypnout hruď, což je u muže v brnění zajímavý pohled.

„Mé jméno je Mordred, syn Morgause," zahřímal hrdě.

V hlavě mi zablikala žárovička. To jméno! Kdo by neznal Mordreda, ať už jako syna krále Lota, nebo dokonce přímo Artušova nemanželského potomka. A jaká velká bitva se běžně spojuje s tímhle jménem?

„Nechte mě hádat, tohle místo se jmenuje Camlan?"

Až překvapené pohledy mých společníků mě upozornili, že jsem to ani tak neřekla, jako zasyčela. Ale nestarala jsem se o ně. Tuhle část Artušovských legend jsem bytostně nesnášela. Z hloubi srdce, beznadějného romantika, odpůrce zbytečného krveprolití i lékařky, která má svoji práci opravdu ráda. Přelétla jsem pohledem shromážděné ozbrojence.

„No?! Mám pravdu?! Který z vás je Artuš? Kdo to má pod tím železem poznat, u ďasa? A zastrčte ty meče laskavě."

Být trochu víc při smyslech, ani by mě nenapadlo, tahle hulákat na bandu po zuby ozbrojených chlapů, ale aktuálně jsem byla příliš rozčilená. Občas se mi to stane, takové malé chvilky, kdy tichá a rozumná Vivian, kterou jsem obvykle, splyne s tou druhou, cynickou a ostrou Vivian mých myšlenek. V takových chvílích je lepší mi jít z cesty a počkat, až se uklidním. Samozřejmě tahle poučka nemá asi moc smyslu, pokud jste ozbrojenec, který může obě Vivian na místě proměnit v sadu náhradních orgánů. Kupodivu rytířům kolem to zřejmě ani nepřišlo na mysl. Naopak, najednou vypadali jako hejno kluků, přistižených při nepravosti. Včetně šoupání nohama, nervózního odkašlávání a snahy vyhnout se vzájemně pohledy. Meče bez odporu zmizely v pochvách a jeden z mužů postoupil o krůček v před a sejmul přilbu. Měl pečlivě upravený plnovous a byl v takovém tom blíže neurčitelném středním věku, ale podobnost s Mordredem mě nenechala na pochybách, v jaké verzi legend jsme se ocitli.

„Já jsem Artuš, má paní..."

„Vivian," dokončila jsem za něj. Artušovi oči se rozšířily překvapením a on se svezl do kleku.

„Paní jezera," vydechl s úctou v hlase.

Teď jsem zase byla zatraceně překvapená já. Jak ho u všech svatých napadlo...? Naštěstí mi můj mozek, léta živený legendami všeho druhu, bryskně dodal vysvětlení. Jméno Vivian se opravdu mnohdy zmiňovalo v souvislosti s Paní jezera. Jako malá holka jsem na to byla ohromně hrdá, ale časem se mi to tak nějak vykouřilo z hlavy. Shlédla jsem na klečícího krále. Asi by nebylo zrovna chytré mu zrovna teď ten omyl vyvracet. Vlastně, možná bych ho naopak mohla využít.

„Pověz mi Artuši, k tomu jsi obdržel Excalibur, abys ho pozdvihl v boji proti vlastnímu synovi? Hodláš utopit zemi v krvi, pro trochu pomíjivé moci? Ty, který ji máš chránit a vést?"

„Tak to není. Sešli jsme se tu, abychom spolu jednali a snad i došli k mírové dohodě."

„A proto jste tu všichni mávali meči jak prapory, když jsme se objevili?" ozval se za mým ramenem Derek uštěpačně. Letmý pohled jeho směrem mi sdělil, že se nastalou situací bezvýhradně baví. Na rozdíl od zbytku skupiny. Jak Lucie, tak Dan svorně vypadali, že nevědí, jestli se mají smát, nebo plakat, případně mě vzít něčím přes hlavu a pak urychleně zmizet. Docela jsem je chápala, jenže teď už bylo bezpečnější pokračovat, než se dát na ústup. Obrátila jsem pohled nazpět k shromážděným bojovníkům.

„Nu?" domáhala jsem se odpovědi. „Jak to bylo?"

„Mám právo, vládnou této zemi," ozval se Mordred trucovitě.

„Vážně, a to právo ti dalo co?"

„Má krev."

„Myslíš ta samá krev, která koluje v žilách tvého otce? To máš trochu problém, protože to samé právo má i on a tak nějak k němu přišel dřív."

„Jsem mladší a silnější."

Mordred se stále mračil, ale tak nějak vypadal spíš jako naštvaný puberťák, než jako mocný, rozhněvaný rytíř. Snad i pro to jsem se přistihla, že s ním mluvím káravým hlasem unavené matky.

„To z tebe možná dělá lepšího bojovníka, ale ne lepšího krále. Dobrého krále dělá rozum a trpělivost a ochota naslouchat druhým," kázala jsem mu a snaživě při tom ignorovala druhou Vivian, která se ošklíbala, že to jsou jenom líbivé kecy. „Chceš-li se stát králem této země, jdi se svým otcem, dívej se a uč se. Jednoho dne přijde tvá chvíle usednout v čele, tak hleď abys byl připraven."

Mladík otevřel ústa, nejspíš k nějaké námitce, ale co chtěl říct jsem se nikdy nedozvěděla. Než se dostal ke slovu, pozdvihl jeden z jeho mužů ruku a s výkřikem: „Můj Bože, co je toto?" ukázal kamsi za naše hlavy. Všechny pohledy se jako jeden otočily vyznačeným směrem. To, co tam bylo k vidění naprosto smazalo důležitost jakýchkoliv sporů mezi Atrušem a jeho synem.

Obloha na obzoru plála nepřirozeným jasem a uprostřed toho jasu se pomalu rozšiřovala černo-rudá skvrna, jak brána do pekel. A jako by tohle nestačilo, abych si málem načurala do kalhotek, ozvalo se za mnou tiché „A do prdele". Trhla jsem hlavou po hlase. Vedle mě stála Lucie, bledá jak stěna, zorničky rozšířené a ztěžka dýchala.

„Vy víte co to je?" špitla jsem.

„Trhlina v realitě."

No nepovídej, zabručela v mojí hlavě druhá Vivian, ale nemilosrdně jsem ji umlčela. Lucka očividně měla úplně jiné starosti, než zodpovídat moje otázky. Podle strnulého výrazu nepochybně magického rázu. Raději jsem obrátila svou pozornost k Derkovi, ale než jsem stačila zopakovat otázku, pokrčil rameny v univerzálním gestu neznalosti.

„Nemám páru, ale dárek na přivítanou to nebude. A jestli ano, tak se nám rozhodně nebude líbit."

„Dokáže to Lucie zastavit?"

Derek vrhl pohled na naši čarodějku.

„Nepochybně se snaží, ale obávám se, že ať už dokáže cokoliv, bude to pozdě."

„Proč myslíte?"

„Nejspíš z toho, že právě něco prošlo skrz," mrkl na mě skoro vesele a v rukou se mu zhmotnily vrhací nože, tak rychle, jako by mu tam samy skočily.

Měl pravdu, na pozadí strašidelné trhliny se zhmotnil temný mrak. Jak se blížil, trhal se na menší části a za nedlouho už šly rozeznávat jednotlivé...

„Harpie? Co tu dělají Harpie?"

Ruka mi dnes už podruhé sklouzla k dýce u pasu. Jako bych slad mohla s mytickou stvůrou bojovat nožem. Ale vem mě čert, jestli alespoň nepokusím bránit.

„To je hodně špatný nápad." Na rameno mi dopadla ruka a nekompromisně mě stáhla nazpátek. „S tímhle nožem a bez jakéhokoliv obrnění proti nim nemáte nejmenší šanci Vivian," prohlásil Daniel a nekompromisně mne postrčil ke své sestře. „Držte se u Lucie, bude vás krýt štítem, než to tu vyřídíme."

I on svíral zbraň a po její temné čepeli přebíhaly odlesky narudlého světla trhliny.

„A vy dva šanci máte?" protestovala jsem. „S mačetou a vrhacími noži? O nějakém brnění se ani nezmiňuji."

„My máme jiné výhody," ušklíbl se Dan a vyrazil vpřed.