„Odkud to víš?"

Dan, zbavený sestřina uklidňujícího doteku, se prudce otočil na Derka a jeho výraz naznačoval, že nemá daleko k tomu, menšího muže popadnout pod krkem a pořádně s ním zatřást. Vlastně se zdálo, že se ze všech sil ovládá, aby to neudělal.

„Odkud vím co?"

„O mě a o Silvě."

„Ech? Fakt, že spolu chodíte je mezi pražskými lovci všeobecně známý. Ostatně, neměl jsem pocit, že se své city nějak snažíte tajit."

„O tom nemluvím a ty to moc dobře víš. Jaks to zjistil o našich problémech s... s..."

Opravdu teď Dan zrudl? Tedy, zrudl ještě o kousek víc? Nečekala bych v dnešní době, že dospělého muže uvede do rozpaků slovo sex.

„Svěřila se mi slečna Silvie," pokrčil rameny Derek, který se moudře rozhodl Daniela víc nedráždit. „Zajímalo ji, jestli bych vám nedovedl nějak poradit."

Dan několikrát sevřel a rozevřel pěsti a předvedl několik hlubokých nádechů. Tohle cvičení ho zjevně dokázalo uklidnit natolik, že dokázal následující otázku položit skoro klidně. Skoro nebezpečně klidně.

„Jak ji napadlo, že bys zrovna ty mohl?"

Přeběhl mi mráz po zádech. Navzdory na první poslech vyrovnanému hlasu jsem v těch slovech vnímala ledově řezavý podtón, naznačující, že špatná odpověď může mít za následek nekontrolovatelný výbuch. Očividně jsem si Danova rozpoložení nevšimla sama, protože Lucie považovala za nutné se vmísit do hovoru.

„Ode mě. Promiň Dane, ale nemohla jsem si nevšimnout, jak z toho málem šedivíte. A i kdybych si nevšimla, za kým myslíš, že Silva šla jako prvním? Jenže já vám pomoct nedokážu, to víš sám nejlíp. Prostě mě napadlo – hele nemusíš mít Derka rád, taky z něj nejsem zrovna urvaná – ale jeho situace je té tvojí asi nejblíž. Zkrátka, jestli by někdo věděl, jak z toho ven, byl by to asi on, ne?"

Dan se znovu zhluboka nadechl. Vlastně, lepší by bylo říct, začal se nadechovat. Protože takový nádech jsem ještě neviděla. Nadechoval se tak dlouho, že jsem dostala strach, aby nepukl. Ničí plíce nemůžou mít takový objem, bez ohledu na to, jakou mutací prošel. Ne pokud si neobstaral nafukovací hrudník, kterýmžto Daniel rozhodně nedisponoval. Každopádně jsem záhy dospěla k názoru, že jestli nepraskne Dan, praskne něco jiného. Třeba jeho nervy. Obezřetně jsem ustoupila stranou.

„Nemyslíte, že reagujete poněkud nepřiměřeně, pane Holmane?"

V odpovědi na tuhle repliku se od Dana ozvalo tlumené zavrčení a já udělala další krok stranou. Bylo mi jasné, že je jen dílem okamžiku, kdy Daniel po Derkovi skočí a rozhodně jsem nehodlala mu stát v cestě. Proč sakra Lucie něco neudělá, než se ti dva porvou. Tedy něco dalšího, když její předchozí vstup do diskuse zjevně nepomohl. Určitě má na bratra velký vliv. Jenže Lucie nevypadala, že by se chtěla o něco pokoušet. Místo toho tam jen tak stála, ruce založené na hrudi, a chladně scénu pozorovala.

A co kdybys zkusila něco udělat ty? prolétlo mi hlavou. Promluvit s nimi. Hlas rozumu od nezúčastněné osoby.

Tiše jsem se uchechtla, i když ne zrovna pobaveně. Jak se zdá, tak mám sebevražedné sklony, jinak by mě něco takového napadnout nemohlo. Jasně, už se vidím, jak se postavím mezi dva super nadupané chlapíky, kteří se právě chystají porvat a řeknu jim, ať se laskavě uklidní. Nezbyde po mě ani mastný flek. Zvlášť jestli si Daniel při pohledu na mě vzpomene, jakou roli jsem hrála v jeho přeměně. Ne ne, lepší bude se usadit někde v bezpečí, nejlépe za pořádně tlustým stromem, a nechat je, ať si to vyřídí sami mezi sebou.

Rozhlédla jsem se po příhodném úkrytu. Stromů tu byla spousta, ale moji pozornost zaujala úzká cestička, kroutící se mezi nimi. Kampak asi vede? Mrkla jsem na své tři společníky. Vypadali zaujatí vlastními problémy, ale asi by se jim nelíbilo, kdybych se prostě beze slova vypařila. Navíc by to asi ani nebylo rozumné, vzdalovat se od skupiny. Kdo ví, na co bych mohla narazit. Na druhou stranu hájek vypadal pokojně a čemu ublíží, když se jen mrknu za první zatáčku. Nebo za druhou. Možná i za třetí...

Stromy se náhle rozevřely a odhalily sluncem ozářený prostor. Zarazila jsem se a přeměřila si místo zvědavým pohledem. Šlo o poměrně malou čistinu, obklopenou ze všech stran olivami, v jejichž stínu jsem postávala. Ze všech, až na jednu, která byla uzavřena skálou, do níž někdo vytesal ozdobný vstup. Vstup byl zahrazen těžkými kamennými dveřmi, takže co je uvnitř skály jsem neviděla, ale na vrchním překladu byla vytesaná nějaká slova. Bohužel v jazyce, který jsem nedokázala ani přečíst, natož abych mu rozuměla. Ačkoliv, z nějakého důvodu mi ten nápis přišel povědomý. Možná jsem ho už někde viděla, nejspíš v nějaké knize legend, vzhledem k tomu, kde se právě pohybujeme. Každopádně mi to celé neodbytně připomínalo skalní hrobku. O to víc mě vyděsilo, když se dveře náhle začaly pomaličku odsouvat stranou.

Polekaně jsem couvla a ukryla se za kmen jedné z oliv. Naštěstí byl strom nejen dost mohutný, ale zároveň natolik příhodně rozvětvený, abych mohla sledovat co se děje a sama zůstat schovaná. Kupodivu mě ani nenapadlo prostě utéct. Na to jsem byla příliš zvědavá, kdo nebo co se snaží dostat ven.

Kámen se zastavil a z temnoty jeskyně za ním vylezl na světlo štíhlý chlapík, zahalený v bíl0m rouchu, nebo róbě, nebo jak se to správně označuje. V podstatě vypadal, že si kolem sebe namotal prostěradlo, ale musím uznat, že docela zručně. Rozhodně dost dobře na to, že si ho nemusel přidržovat, aby mu nepadalo. Kromě toho kusu látky na sobě na první pohled neměl nic jiného, ani třeba sandály, ale to na něm nebylo to nejzvláštnější. Co mě přimělo na okamžik pochybovat o vlastní příčetnosti, byla jeho podoba. Ne, že by vypadal nějak děsivě. Vlastně vyhlížel jako docela obyčejný chlapík, jenom jsem za Boha nebyla schopná říct jaký. Ve chvíli, kdy jsem nabyla přesvědčení, že je to běloch, s dlouhými hnědými vlasy se změnil na krátkovlasého, kudrnatého chlápka s temnou pletí. I když změnil není nejlepší popis. On tak prostě vypadal pořád, stejně jako před chvilkou byl pořád dlouhovlasý běloch. Nějakým záhadným způsobem byl pořád všechno a pokus zaostřit na jednu podobu mi způsoboval akutní bolení hlavy.

Raději jsem pohled stočila stranou k uklidňující stěně zeleni. Bohužel se žádná úleva nedostavila, protože shodou okolností právě v té chvíli, tam přistával fešácký dravec. Ten sice nevypadal jako víc dravců najednou, ale zato se ve chvíli kdy přistál, prostě zavlnil jak žhavý vzduch nad silnicí a proměnil se ve vysokého štíhlého muže s ptačí hlavou. Ačkoliv tak postrádal lidské rysy v obličeji, zbytek postavy, stejně jako způsob oblečení, nenechal člověka na pochybách, o koho jde. Nově příchozí byl zcela jistě jeden z egyptských bohů, pokud mě paměť neklamala tak Hór, bůh slunce.

Potkat takhle na živo boha, i když jen jednoho z rozsáhlého panteonu, je sakra zážitek, ale já se kupodivu přistihla, že místo bezdechého zírání přemýšlím, co tenhle sakra dělá v realitě vytvořené kvůli svatému grálu. Jasně, legendy o grálu jsou rozsáhlé a zamotané a celé smečky badatelů se noří pravidelně hlouběji a hlouběji do mytologie, při pátrání po jejich kořenech, ale egypt do toho snad ještě nezamotal nikdo.

Hóra ovšem moje pochybnosti o oprávněnosti jeho přítomnosti tady nijak netrápily, koneckonců o nich nevěděl, stejně jako o mě. O kom věděl byl ten podivín ze skalní hrobky, za kterým zřejmě dorazil. Jakmile se totiž jeho obraz ustálil na víceméně lidské podobě, otočil se na něj a cosi zakrákal. Znělo to skoro jako slova, až na to, že proceděná přes zahnutý zobák účinně bránící artikulaci, naprosto nesrozumitelná.

„Nemohl bys to sundat," zabručel podivný chlapík na oplátku. „Není ti pořádně rozumět."

Hór pokrčil rameny, znovu se zavlnil a přešel do plně lidské podoby. Egyptské rysy rozhodně nezapřel, ale celkově byl docela fešák. Nechala bych si říct, kdyby na to přišlo.

„Zajímalo mě, jestli sis nemohl vymyslet něco novýho. Jako nezlob se na mě, ale nepřijde ti blbý, takhle kopírovat cizí příběhy?"

„To jsi vážně letěl celou tu cestu, jen aby ses zeptal na tohle?"

„A kdyby?"

„Tak náhodou nepřijdu. Naopak. Lidi mají rádi známé věci. Líp se jim zpracovávají. Přiznej se, že se akorát bojíš, že ti přeberu věřící."

Hór se po téhle otázce zamračil jak bouřkový mrak.

„Tý," zasyčel. „Tys to udělal schválně. Paseš po mých. No počkej, já se postarám, že budeš tak mrtvý, že už podruhý nevstaneš."

Teď už nevypadal jako fešák, co byste se za ním na ulici rádi ohlídli. Teď ho potkat, tak se neohlížím a zdrhám, co mi síly stačí. Kdyby mu začaly létat z očí blesky, ani by mě to nepřekvapilo. Jeho protějšek se ale na útěk nedal. Jen se trochu napřímil a kolem něj se začala šířit jasná záře.

Že já dokážu tak dokonale přelézt z bláta do louže. Zdrhnu od jednoho sporu, jen abych se dostala na dosah druhého, pokud možno ještě nebezpečnějšího. Už mi totiž bylo jasné, co je zač ten chlapík, co před chvilkou vylezl ze skalní hrobky. Sám Ježíš Nazaretský, Boží syn a vlastně jedno z vtělení křesťanského boha. A teď právě se chystal chytit z Hórem o to, čí příběh zrození a smrti je lepší. Potěš kozu. Nejlepší čas zmizet. Jenže, dá se nenápadně vycouvat z přítomnosti dvou božstev? I tak jsem to zkusila. Jenže já prostě nejsem typ na plížení. Už při druhém kroku jsem šlápla na nějakou zatracenou suchou větev a ta samozřejmě praskla tak nahlas, že by ani výstřel z pistole nebyl hlasitější. Oba bohové se jako na povel otočili mým směrem.

„Vylez," zaveleli dvojhlasně s tak dokonalou synchronizací, že by to bylo až směšné, kdyby to nebylo zároveň děsivé.

Nechtěla jsem vylézat, ale stavě se odpor někomu tak mocnému jako tihle dva mi rozhodně nepřišlo jako dobrý nápad. Neochotně jsem se vyšourala z poza kmene a snažila se pokud možno dívat všude jinde, jen ne na ně. I tak jsem cítila, jak mě jejich pohledy propalují skrz naskrz.

„Člověk?" ozval se jako první Hór. „Obyčejný člověk? Jak to, že jsme si ho nevšimli dřív?"

Protože jste měli moc práce sami se sebou, napadlo mě trochu jedovatě, ale raději jsem tuhle poznámku spolkla. Vážně jsem je nechtěla dráždit.

„Neřekl bych úplně obyčejný," ozval se Ježíš. „Necítíš tu auru kolem ní? Někdo ji opředl ochrannou magií, která se má postarat, aby nebudila přílišnou pozornost. Co jsi zač, ženo?"

„Já? Já nejsem vůbec nic, akorát úplně obyčejná doktorka, co čistě náhodou zabloudila, kam nechtěla," zavrtěla jsem divoce hlavou.

Tak ochrannou magií, jo? uvažovala jsem při tom. To bude ten Lucčin náramek, asi. Jestlipak by pomohlo, kdybych ho teď sundala. Nejspíš ne, když už o mě stejně vědí a tak vůbec.

Nechala jsem náramek kde byl a místo toho na obě božstva vrhla pokud možno nevinný úsměv.

„Vážně, hele, mě si vůbec nemusíte všímat. Já jsem tu jenom na skok, za chvíli mizím a nikdo tu už o mě ani neuslyší," ujišťovala jsem je snaživě, zatímco mě jeden jak druhý sledovali tak chladně, div jsem se neojínila. „Já jenom hledám to, svatý grál. Neviděli jste ho někde? Jako tady kolem..."

Co to sakra plácáš? Svatý grál, jo? Tím si určitě pomůžeš, vztekala se jedna moje část – ta která měla obvykle ve zvyku pěkně na pozadí sledovat co dělám, a ironicky to komentovat. Nevím, jestli má nějakou takovou část každý, ale mě otravuje už někde od střední. V posledních letech naštěstí spíš mlčela, protože její poznámky mě obvykle dost štvaly. Tentokrát jsem s ní ale upřímně souhlasila. Skoro jsem čekala nějaký efektní výbuch moci, nebo tak něco. Kupodivu, po tomhle prohlášení intenzita božských pohledů naopak polevila.

„Jo tohle," zabručel Ježíš. „To pardon, ale nemám tušení kde by mohl být. Zkuste najít Josefa z Arimatie, ten ho někam bral. Ale upřímně, nestojí za tu námahu. Máte jedno přání a to ještě jen když ho najdete ve správnou dobu."

Pak se otočil nazpátek na Hóra.

„Vidíš," mávl rukou mým směrem. „Mám i vlastní nápady. Grál rozhodně v svém příběhu nemáš."

„Ale prdlajs," nedal se Hór. „Akorát nevykrádáš jednu legendu, ale víc. Kouzelný nádoby má kdekdo, abys věděl. No, nemám pravdu?"

Chvilku mi trvalo, než mi docvaklo, že tu poslední otázku mířil na mě a další chvíli, než jsem byla vůbec schopná slova. Taky, co má člověk, který by se rád dožil večera, odpovědět na takovouhle otázku?

„Ono to není tak jednoduché, vážně," zkusila jsem opatrně. „Ono se už v naší době tak docela neví, co bylo dřív a tak, víte. Spousta lidí to tohle, zkoumá. To byste se museli zeptat jich, že ano. Já jsem, jak už jsem říkala, jenom doktorka. Léčím lidi. Jestli vám to nějak pomůže, tak já teď zrovna věřím na oba z vás, ani nevíte jak. V životě jsem na nic, tedy na nikoho, tak moc nevěřila."

Oba bohové si vyměnili pohledy a pak svorně pokrčili rameny v gestu, že se tu sakra snažím.

„Tohle nemá cenu," zabručel Hór, proměnil se nazpátek v sokola a s několikerým máchnutím křídel zmizel v modři oblohy. Ježíš mě přejel od hlavy k patě pohledem a s lehce unaveným úšklebkem se poškrabal v bradce.

„Normálně mám chuť s ním souhlasit. Oni to zkoumají, jo? To má jeden za všechnu tu námahu. Najde se v té vaší době alespoň pár takových, kteří prostě věří, aniž by to všeho ryli?"

„Ale jistě, spousta," kývala jsem horlivě.

Jasně, vždycky se najde spousta těch, kteří budou raději věřit kde čemu, než by se snažili sami věcem rozumět. A to nemluvím o těch, kteří za víru schovávají neschopnost převzít za sebe zodpovědnost, zabručela moje vnitřní Vivian, kterou stres nastalé situace nabudil tak, že si v mé hlavě začínala žít samostatným životem. Ještě, že se alespoň nedostala k puse, to bych byla nato šup v pořádně vypečeném průšvihu. Takhle se boží syn naštěstí nedověděl, co si myslí a moje hlasitá odpověď ho zřejmě uspokojila. Minimálně podle toho, jak se po ní napřímil a urovnal si roucho. Dokonce se i trochu pousmál.

„Alespoň že tak. No nic, já musím. Moc tu neokounějte, za chvíli by měli dorazit moji věrní, tak ať nenastanou nějaké zmatky."

S těmi slovy se rozplynul ve vzduchu, nechávaje mě mému vlastnímu osudu.