Hlava se popravdě motala hlavně mě. Lucka se zjevně rozhodla mezi nás a stopaře položit co největší vzdálenost v co nejkratším čase, protože prováděla jeden přesun za druhým, jen občas si dopřála malou přestávku na vydýchání, během které do sebe pokaždé kopla panáka něčeho zatraceně podezřelého ze skleněné placatky, kterou uchovávala v jedné ze svých kapes. Přísahám, že obsah ve správném světle jiskřil. Když se takhle dopovala potřetí, už jsem to nevydržela.

„Co je to za driják?" vyprskla jsem a pokusila se po lahvičce sáhnout, ale nebyla jsem dost rychlá.

„Něco jako magický enegy drink," schovala hbitě nádobku. „Dobíjí magii a pomáhá využívat skryté rezervy."

„Jak dlouho bude trvat, než vás to zabije?"

„Neřekla jsem, že mě to zabije."

„Ale no tak, mluvíte s doktorkou. Vím moc dobře, co znamená využití skrytých rezerv. Hodláte pokračovat, dokud nepadnete, nezkoušejte mi namlouvat, že ne."

„Rozhodně doufám, že tak daleko to nedojde. Něco potřebuji, Vivian. Vyžívala jsem Danovu sílu, ale ten je teď v Tír na n'Óg. To je trochu z ruky, víme."

„Jo, a proč je tam? Dokázala bych pochopit, že tam zůstal Derek, ale Dan?"

„Chtěla byste tam Derka nechat samotného?"

„Neodpovídejte mi na otázku otázkou."

„A vy mi zkuste odpovědět na otázku, místo abyste se pořád vyptávala!"

Zarazila jsem se uprostřed nádechu. Lucka prudce dýchala, jako by právě doběhla maraton a oči jí divoce plály. Zároveň ale vypadala, že má pláč na krajíčku. Zároveň se mi vrátil pohled na její tvář, když se to rozhodla udělat. Kámen byl proti tomu expert ve vyjádření emocí.

„Omlouvám se," přibrzdila jsem. „Odpověď na vaši otázku je ne. Nechtěla bych ho tam nechat vůbec. Nemám ho nijak zvlášť ráda, ale prostě ho tam nechat čelit tomu... Čemukoliv co se blížilo... Ne, to bych nechtěla. Ale pravda je, že v jeho případě to bylo rozhodnutí mezi možnou smrtí v bitvě a téměř jistou při přesunech. Jenom mě překvapilo, že tam zůstal i Daniel. Že jste sama rozhodla, aby tam zůstal. Přeci jenom, když vezmu v potaz spojení mezi vámi... Navíc, sama připouštíte, že bez jeho pomoci potřebujete něco jiného, co vás udrží na nohou a to něco jiného... Jsem si dost jistá, že není zrovna zdravé se tím takhle nalévat. Myslela jsem..."

„Tak nemyslete," uťala můj nesouvislý projev Lucie a otočila se ke mně zády. Po chvilce jsem si uvědomila, že se jí chvějí ramena.

„Lucie?"

„Nedával to." Mluvila pevně, ale slzy v hlase skrýt nedokázala. Ne když jsem je tam čekala. „Po tom střetu s u Camlannu... Ten co ovládal rivky... Víte, že jsou taky nemrtvé, že? Jako upíři? Někdo je ovládal a nějak se dostal i k Danovi. Zjevně jsou upírům podobnější, než by se nám líbilo. Neovládl ho, ale něco probudil a... Mít čas, snad by to zvládl, ale místo toho jsem mu ještě ubrala síly kvůli těm přesunům. Věděla jsem co dělám, ale bez něj bych nás všechny dál nedostala."

Ztěžka jsem polkla. Neptala jsem se, jestli i on věděl, co dělá. Nepochybně věděl, velice dobře věděl.

Šílenci, mumlala druhá Vivian v mé hlavě. Šílenci, šílení, sebevražední.

Souhlasila jsem s ní. To musí každý potencionální lovec duchů absolvovat nějaký psychotest, kde se prokáže, že má poruchu pudu sebezáchovy? Jako tenkrát, když zavírali tu Pečeť nebo jak tomu správně říkali. Lucii přivezli bez sebe, vyčerpanou za hranici lidských možností. Tak, tak, že to přežila. Tři další takové štěstí neměli a co se ostatních týče, Alex se sotva držel na nohou a to byl na tom skoro nejlíp ze všech.

Dobře, jasně, tenkrát šlo o záchranu celého světa, to bych ještě dokázala pochopit, ale kvůli Grálu? Kvůli jednomu pitomému Grálu. Kvůli troše moci? Ne, to jsem prostě pochopit nedokázala.

„A musíme pokračovat?" zkusila jsem to. „Co se pro ty dva vrátit, popadnout je za flígr, a skočit rovnou domů? Vykašlat se na celý Grál a tuhle noční můru nechat někomu jinému."

Lucie se pomalu otočila. Oči měla zarudlé, ale suché.

„Je mi líto, Vivian, ale i kdybych to chtěla udělat, nemůžu. Cesta z téhle noční můry, jak říkáte, vede až na druhém konci. Končí nalezením Grálu. Tak to prostě je."

„A pokud ho najde někdo jiný?"

„To pak záleží..."

„Záleží na čem?" domáhala jsem se, ale Lucie nereagovala. Jen tak tam stála, náhle bledá jako stěna, pohled upřený kamsi vlevo za mé rameno.

„Záleží na tom, kdo ho našel, chtěla vaše společnice zajisté říct."

Posměch z toho hlasu doslova odkapával. Pomaličku, skoro proti své vůli jsem se obrátila. Stál tam muž neurčitého věku, střední postavy a s obličejem tak obyčejným, že byste ho přehlédli i na prázdném náměstí. Jediné nepřehlédnutelné na něm byl úsměv. Z toho úsměvu mi běhal mráz po zádech.

Bezmyšlenkovitě jsem zatápala po Lucčině ruce a sevřela ji za zápěstí.

Pryč! křičelo to ve mně. Pojďme pryč! Teď hned!

Nedostala jsem ale ze sebe ani slovo a Lucie se na mě ani neohlédla. Očima visela na tom chlápkovi, ve tváři bledá jak smrt a na čele se jí perlily kapičky potu.

„Slečna má bohužel moc práce si mě držet od těla, i když netuším, proč se vůbec snaží," ušklíbl se nezvaný návštěvník jedovatě. „Nemá šanci. Je na pokraji sil, zatímco já jich mám na rozdávání. Nemůže mě porazit a nemůže mi ani zmizet, protože bych ji stejně zase chytil. Teď, když jsem jednou tady není způsob, jak se mě zbavit. Ale stejně stále bojuje. Obdivuhodné a hloupé zároveň. Ale to už tak lidé dělají, hádám. Snaží se do poslední chvíle. Nakonec ji stejně dostanu a ona to ví. A pak..."

Větu sice nedořekl, ale jeho tón byl dostatečně výmluvný, abych to pochopila lépe, než kdyby mi namaloval obrázek v barvách. Navíc jsem z jeho proslovu s křišťálovou jasností pochopila, co je zač. Stopař – podivnou mocí obdařený mág, schopný nás sledovat světy, které napůl neexistují a především osoba zodpovědná za všechny problémy, které zrovna teď máme.

Lucie se s chrčivým nádechem napřímila. VTeď se na něj vrhne, napadlo mě. Nebo po něm mrskne blesk, nebo něco takového. Nic z toho se ale nestalo. Místo toho chvíli jen tak stála se zavřenýma očima a pak se pod ní podlomila kolena a ona se svezla k zemi. V tu chvíli mi došlo, že na ni v žádném případě spoléhat nemohu. Stopař měl pravdu, neměla dost sil, aby mu vzdorovala. Byla k smrti vyčerpaná a byl zázrak, že se ještě držela při vědomí. Mohl by ji zničit, kdykoliv by se mu zachtělo. Neudělal to zatím jen proto, že ho prostě bavilo si s ní pohrávat.

Cítila jsem, jak se ve mně zdvihá vztek. Nohy se mi pohnuly samy o sobě, hnány touhou se na něj vrhnout a vyškrábat mu oči. Nebo udělat něco jiného, cokoliv jiného, co mu setře ten spokojený výraz. Podařilo se mi ale udělat sotva dva kroky, když vzduch kolem mne zhoustl. Najednou jsem měla pocit, že se prodírám hustým lepkavým bahnem, které mě stahuje nazpátek.

„Ne, ne, zlatíčko, ani to nezkoušejte," zahrozil na mě prstem stopař. „Není to rozumný nápad a vy jste nepochybně rozumná osoba. Uvažujte chvilečku, prosím. Ohledně tady slečny a vašich dvou společníků, které jste tak vtipně nechaly jako návnadu pár realit nazpátek, mám jasné příkazy. S tím nic nenadělám. Ale o vás se nemluvilo. Když se budete hezky držet stranou, nemusí se vám vůbec nic stát. Prostě tu chvilenku počkáte, dokud můj zaměstnavatel nenajde, co hledá a pak se hezky v klidu vrátíte domů. Nebo, pokud byste snad nechtěla nazpátek k madame, můj zaměstnavatel by pro vás mohl najít i nějaké to uplatnění. Tak proč riskovat?"

Znělo hezky. Proč riskovat? Proč bojovat s někým, proti komu beztak nemá šanci. Koneckonců, ti tři se sem rozhodli jít sami, to mě k tomu v podstatě přinutili. Má se kvůli nim teď obětovat? Nebo snad kvůli Regině. Ta už si to vůbec nezaslouží. Beztak to celé byl její plán, to ona mě do toho namočila.

Neblbni, tahá tě za fusekli. Nikdy tě nenechá jít. A i kdyby, budeš tu jen tak stát a koukat, jak ji před tvýma očima zabíjí? Vážně myslíš, že budeš schopná s takovou vzpomínkou klidně spát? Že se budeš ještě někdy schopná podívat sama sobě do očí.

Prudce jsem se otřásla. Mé alter ego zjevně bylo odolné, proti stopařovu kouzlu osobnosti a teď mi poskakovalo v hlavě jak opička na gumičce a divoce na mě ječelo.

„Ale co můžu dělat?" špitla jsem v duchu. Okouzlení pod vlivem druhé Vivian pominula, ale síla, která mě držela na místě tu pořád byla. Pokusila jsem se proti ní vzepřít, ale marně, nedokázala jsem pohnout nohama ani o milimetr. Stopař pozdvihl obočí v pobaveném překvapení.

„Překvapujete mě, doktorko," zapředl a plavným krokem se posunul blíž, snad aby si mě mohl lépe prohlédnout.

Jo, jen pojď, pojď se podívat na tu divnou ženskou, lákala jsem ho v duhu. Nohama jsem sice hýbat nemohla, ale ruce, to bylo něco jiného. Pokud se dostane dost blízko, třeba bych ho mohla pořádně praštit. Opatrně jsem posunula pravou ruku a při tom jsem přejela po pouzdru s nožem. Byl to zvláštní pocit, skoro jako by mi pod rukou vibroval. Jako by mě volal. Prsty se sevřely kolem rukojeti skoro samy. Stopařův úsměv se ještě rozšířil.

„Ale, ale. Copak to tam máte. Nechtějte mi tvrdit, že byste na mě zkusila použít nůž. To vy v sobě přece nemáte. Vy jste ta hodná. Neublížila byste ani mouše."

Teď už stál nadosah. Jeho oči se vpíjely do mých. Svět se proměnil v sladkou, lepkavou melasu. Nemohla jsem uhnout pohledem, nemohla jsem vlastně udělat vůbec nic. Jen tak stát a poslouchat, jak se mi vysmívá. Protože měl pravdu, nedokázala to. Já byla ta hodná. Vždyť já sakra nedokázala ani zabít pavouka, a to je považuji za nejodpornější stvoření všehomíru.

Proti tomuhle hajzlovi jsou pavouci miláčci davů, vzpíralo se mé alter ego a já s ním hluboce souhlasila. Ruka na noži se mi chvěla. Ale přesto jsem s ní nedokázala pohnout.

Tak ho aspoň prašť sakra, ječela druhá Vivian. Jenže ani to jsem nedovedla. Jen jsem tam tak stála, zírala na něj a naprosto nepřípadně přemýšlela o tom, že zřejmě začínám trpět vážným rozštěpem osobnosti.

„Ty hajzle. Nech..."

Větu přerušil bolestivý výkřik a mě se zatmělo před očima. Když se obraz zase vrátil na své místo, uvědomila jsem si, že jeho povznesený, výsměšný výraz nahradila maska nechápavé hrůzy. Pak pomalu, jako přitahován magnetem, sklouzl očima dolů. Já se tam nepodívala. Nechtěla jsem. A ani jsem nemusela. Moc dobře jsem věděla, co bych tam viděla. Nůž, který jsem si na začátku téhle cesty vymohla. Vlastně jen jeho rukojeť, protože střenka byla celá zaražená do... do...

Vrávoravě jsem odstoupila. Stopař, připravený tak o jedinou oporu, která ho držela vzpřímeně, se zakymácel a pak se sesul k zemi.

Němě jsem zírala na ležící postavu, neschopna pohybu.

Zasloužil si to, špitla odněkud zezadu mého mozku druhá Vivian.

„Ale tys ho... Já ho... My ho..."

Odpovědí mi bylo jen ticho. Teď když bych nějakou štiplavou poznámku svého alter ega uvítala se rozhodla schovat a dělat, že nikdy neexistovala.

„Vivian."

Byl to sotva šepot, ale přesto mě probral k vědomí. Alespoň částečně. Otočila jsem se po hlase. Lucka klečela na zemi, bledá, očividně vyčerpaná, ale živá a zdravá.

„Jste v pořádku, Vivian?"

„Zabila jsem ho," vylétlo ze mě zoufale. Sakra, ona skoro umřela během magického souboje, a přesto se stará, jestli jsem v pořádku. A já, místo abych se starala, jestli je v pořádku ona, tu fňukám. Ale nedokázala jsem si pomoct. „Přísahala jsem, že budu lidské životy zachraňovat, ne brát!"

„Zachránila jste ten můj," odpověděla mi Lucie mírně a s námahou se vytáhla na nohy. „A Danův, Derkův. A spoustě dalších jste dala šanci. Ptala jste se, co by se stalo, kdyby Grál našel někdo jiný? No, kdyby ho našel on, byli bychom mrtví, ale tady nejde jen o nás. Grál je cesta k moci. K neuvěřitelné moci."

„Zabila jsem ho," vedla jsem si svou ji dál pohled upřený na ruku, která ještě před chvíli svírala nůž.

„Vivian," Lucie popadla moje paže a prudce se mnou zatřásla. Nebo se o to přinejmenším pokusila. Byla ale tak slabá, že se tak tak udržela ve vzpřímené poloze. „Vivian, posloucháte mě vůbec. On byl připravený kvůli Grálu zabíjet bez výčitek svědomí. A ten kdo ho poslal, myslíte, že je lepší?"

„A Regina?" neudržela jsem se. „Hledáte tu zatracenou věc kvůli ní. Riskujete životy kvůli ní, zatímco ona sedí v bezpečí doma. To ji tak milujete? Tak obdivujete?"

„Já? Ne, nemiluju ji. Nemám ji ani nijak zvlášť ráda. To nejlepší, co můžu říct, je, že ji akceptuju. A v tom to je. V tom, že nemám volbu mezi dobrem a zlem, ale mezi menším a větším zlem. Regina je chladná potvora, která je schopná na cestě za úspěchem obětovat věci leccos. Samozřejmě, že je. Pokud se chcete dostat tam kde je, a hlavně se tam udržet, musíte být nemilosrdná."

„Tak proč ji podporujete?"

„Protože když tam nahoře nebude ona, bude tam někdo jiný. Regina je nemilosrdná, ale má svoje hranice. Kdo mi zaručí, že ten, kdo by ji nahradil, je bude mít taky? Ten co na nás poslal stopaře je rozhodně nemá, to mi můžete věřit."

„Mohla byste tam být vy."

„Já? Nebuďte blázen. Mám příliš mnoho skrupulí. Příliš si věci beru. V lepším případě bych to vzdala a nechala se převálcovat, v horším bych se do půl roku zbláznila."

Vypadalo to, že to myslí smrtelně vážně.

„Takže co?" zeptala jsem tiše. „Najdeme Svatý grál pro madam Reginu, aby mohla být ještě mocnější?"

Lucie se na mě laskavě usmála.

„Přesně tak. A cestou zpátky posbíráme ostatní a všechno bude v pořádku. Tak to přeci v pohádkách bývá, ne?"

„Kéž by" zavrtěla jsem unaveně hlavou. „Tak veďte, ať už ten zatracený krám nejdeme."

„A co kdybyste tentokrát vedla vy? Pokud nemáte po ruce něco na doplnění energie, tak já ještě nějakou dobu nebudu přesunu schopná. Jenže to asi nemáte, hádám, když vaše příruční lékárna zůstala na Tír na n'Óg."

Ale ksakru, Lucie měla pravdu. Ten bágl tam opravdu zůstal. Já jsem vážně pitomá. Pitomá, pitomá... Pak se k mojí pozornosti dobrala další část její odpovědi.

„Já vést? Já přece nejsem mág. Jak bych mohla někam vést? Navíc já nechci ke Grálu, já chci domů."

„Cesta domů vede přes Grál. Navíc, vzpomeňte na všechny ty legendy. Nemusíte být mág, abyste grál našla. Nakonec ho podle legend vždycky najde někdo, kdo nemá magie ani co by se za nehet vešlo, tak proč ne vy? Jen to zkuste."

Luciin úsměv byl teď tak široký, že by jí ho záviděla i kočka Šklíba a zdálo se, že ona sama se pohybuje na hraně příčetnosti. Vyčerpání a zoufalství zjevně dělalo svoje. Zatrnulo mi, jestli se teď sesype, zůstanu tu trčet, s nepříčetnou čarodějkou a pomalu chladnoucí mrtvolou. A pramalou šancí na šťastný konec. Takže co teď? Základní poučka při jednání s psychicky labilní osobou je postupovat s maximální opatrností. Například je vhodné se pokusit dané osobě co nejvíc vyhovět.

„Dobře," zamumlala jsem konejšivě. „Já to zkusím."