Naše následující zhmotnění proběhlo na místě, které se mi rozhodně líbilo mnohem víc, než údolí půlměsíce. Tak předně bylo kolem mnohem méně holého kamení a mnohem víc barev, mezi kterými převažovala svěží zelená, ať už mluvíme o trávníku, posetém všelijakými kvítky, nebo o korunách stromů. A nedaleko od nás s tichým šuměním omílala půdu modrozelená mořská voda, další příjemná změna proti vysušenému údolí. Navíc tu bylo vidět mnohem, mnohem víc oblohy, což pro mě byla asi největší úleva.

Jak na to tak koukám, tak jsi na nejlepší cestě si k arachnofobii pořídit ještě klaustrofobii.

Ale blbost, ohradila jsem se proti obvinění svého druhého já. Klaustrofobii jsem nikdy neměla a nehodlám s ním začínat. To všechno je jenom naprosto pochopitelná reakce na prožitý stres a tak. A taky, kdyby na nás něco zaútočilo v tom údolí, budeme tam jak citron v lisu. Není divu, že se mi tam nelíbilo.

Jo, akorát že tohle vysvětlení si vymyslela zrovna akorát teď.

„Ále zmlkni."

„Nějaký problém, Vivian?"

„Ty taky zmlkni."

Ani jsem nepotřebovala Derkovo překvapené zamrkání, aby mi došlo, že jsem mu oproti svým léta udržovaným zvykům právě potykala.

„Poslyšte, tak mě napadlo, to ten zatracený Grál ještě nikdy nikdo nenašel?" pokusila jsem se jeho pozornost odpoutat od svého přeřeknutí první věcí, která mě napadla.

„Jistě, že našel. Pokaždé, když se ve svém cyklu dostane do fáze probuzení. Proč?"

„Hmm, já jenom, prostě jsem uvažovala, jak je možné, že pokaždé zase zmizí z dohledu. Chci říct, čekala bych, když už ho někdo jednou najde, že na něj bude dávat sakra pozor. Přeci jen, jestli je to něco tak mocného, že se o to jsou lidi porvat..."

„Chápu vaše myšlenkové pochody, ale tak to nefunguje, víte. Po každém probuzení můžete Grál použít jen jednou. Jakmile vyvoláte jeho moc, zase zmizí z dohledu a dokud se znovu nenaplní, nenajdete ho, i kdybyste se vztekla."

Aha, jasně. To dává smysl. Asi. Jestlipak je tu ještě něco zajímavého, co o Grálu nevím?

„Když už tak o tom mluvíme..."

„Vítejte na Tír na nÓg, poutníci mezi světy."

Příjemný, hluboký hlas, který se ozval těsně za našimi zády mi přivodil slabý infarkt a jen čirou náhodou jsem nepotřebovala převléct spodní prádlo. Zbytek naší skupinky reagoval poněkud konstruktivněji. Přesně řečeno, jako jeden muž se obrátili jak na obrtlíku a nože snad oběma mužům skočili do ruky samy. Já se naopak velmi hbitě ukryla za jejich zády, odkud jsem opatrně zkontrolovala situaci.

Na trávníku za našimi zády, vlastně teď už před námi, stál vysoký štíhlý muž, s obličejem ošlehaným větrem. Alespoň v těch místech, kde ho nezakrýval pečlivě zastřižený plnovous. Vlasy i vousy měl bílé, ale nevypadal staře. Vypadal, no vypadal, že je tak starý, jak sám zrovna chce, lépe to popsat nedokážu. A taky vypadal jako ztělesnění důstojnosti a laskavosti v jedné osobě.

„Jsem Manannán mac Lír, strážce Onoho světa? A ujišťuji vás, že není třeba zbraní. Tato místa jsou domovem klidu a bezpečí."

„Onen svět? Hmm. Je tu docela hezky, že bych konvertoval na keltskou víru? Co je pro to potřeba udělat?"

Derek zasunul nůž nazpátek do pochvy a široce se na starého irského boha usmál.

„Především ta víra, příteli," pokrčil Manannán rameny klidně. „Bohužel, ač mohu cítit že se smrti dotýkáš, jediné v co jsi ochoten věřit jsi ty sám. Kdyby ses později rozhodl jinak, rád tě tu uvítám, až přijde tvůj čas. Nyní však buďtež zváni k radovánkám, či odpočinku dle vlastní volby, dokud se tu budete chtít zůstat. Pokud byste ode mne něco potřebovali, stačí zavolat," dodal a než kdokoliv z nás stačil cokoliv říct, zmizel jak pára nad hrncem.

„Tak Tír na nÓg." Lucie se zvědavě rozhlédla kolem. „Nevypadá to tu zle, to je pravda. Na trochu odpočinku víc než dobře."

Spokojeně se usadila ve stínu jednoho stromu, opřela se zády o kmen a zavřela oči. Jak se zdálo, myslela to s tím odpočinkem naprosto vážně. Já bych tedy raději odpočívala nazpátek ve své posteli, jakkoliv tu bylo opravdu hezky, jenže já postup naší výpravy neřídila, takže mi nezbývalo, než se podřídit. Už jsem se chystala následovat jejího příkladu, jen pod jiným stromem, když mě něco napadlo.

„Já bych se možná trošku koukla kolem. Doprovodíte mě Derku? Abych se tu nepoflakoval sama, víte."

Derek jen pokrčil rameny a poslušně vykročil za mnou. Jak milé od něj, že tak ochotně vyhověl mým vrtochům. Až na to, že jsem nechtěla ani tak procházet, jako nás dostat z doslechu dvojčat. Takticky jsem zamířila k vodě, předpokládajíc, že její zvuky nejspíš zakryjí hlasy hovoru.

„Co myslel Manannán tím, že se smrti dotýkáš. Dotýkáte jsem chtěla říct," vyprskla jsem otázku, jakmile jsem měla pocit, že jsme dost daleko. „To sérum zabralo doufám. Vypadalo to, že zabírá."

Derek místo odpovědi sebral ze země kamínek, hodil ho do vody a s pozorností hodnou větších věcí pozoroval, jak se žbluňknutím propadl do hlubin. Pak, když už jsem měla pocit, že ho budu muset kopnout, aby si všiml, že jsem se na něco ptala, konečně promluvil.

„Zabralo, v mezích možností. Alespoň na chvíli určitě. Bohužel, magické přesuny na něj zřejmě mají ještě horší vliv, než můj metabolismus. Dalo by se říct, že přímo likvidační. Tedy přinejmenším přesun sem ho měl. Nebo za to možná může tohle místo jako takové. Pokud vím, tak tu můžete pít, aniž byste se opila, třeba má podobný vliv i na jiné cizí látky v těle."

„Pak by to ale mělo eliminovat i ten jed, ne?"

„Bohužel nemá. Možná za to může jeho Fomoriánský původ. Tuatha dé Danann a Fomoriáni jsou staří nepřátelé, logicky tedy budou mít zbraně, které budou na nepřítele působit," pokrčil klidně rameny. Jak se zdálo, žádné starosti mu to nedělalo. Zato mě ano. Protože co teď? Zkusit další dávku sér, nebo raději říct Lucii, že odsud musíme kalupem a další dávku dát na příští zastávce? A jak jí to vysvětlím? Derek zjevně o své indispozici dvojčatům říkat nechce, přinejmenším zatím. Na druhou stranu, chce, nechce, vědět by to asi měli.

„Nějaké tajemství, co byste rádi sdíleli se zbytkem třídy?"

Odkud se tu vzala Lucie? Já myslela, že pospává dobrý deset metrů od nás.

„Řešíme takový drobný problém osobního charakteru," usmál se na ni Derek, kterého její zjevení na rozdíl ode mě z míry nevyvedlo. „Nic zásadního."

Ta poslední věta mi vyrazila dech. A vrátila schopnost řeči, jakkoliv to zní jako protimluv.

„Ta nezásadní osobní věc, abyste věděla, je fakt, že zde přítomný pitomec není navzdory původnímu očekávání imunní proti jedu rivek a že sérum, které tak hezky pomohlo Mordredovi na něj sice zabírá, ale zjevně nevydrží buď přesun, nebo působení místního podnebí. Na rozdíl od jedu," vychrlila jsem na jedno nadechnutí, aby mě snad zde přítomný pitomec nestihl přerušit.

„Derku?!"

Způsob, jakým Luciin hlas v té otázce zakolísal byl zatraceně výmluvný. Například velmi jasně varoval, že nemá zkoušet nějaké vytáčky a kličky.

„Jako stručný souhrn je to docela přesné," připustil Derek neochotně. „Jedna kladná drobnost je, že místní podnebí možná nelikviduje jed jako takový, ale zato průběžně regeneruje způsobené škody, takže dokud se odsud nehneme, měl bych být v pořádku."

„Paráda. Kdy ses hodlal svěřit?"

„Až by to bylo nezbytně nutné. Máte svých starostí dost i tak."

„Ano, mám svých starostí dost, takže bych ocenila, kdybys mi nepřidělával další zbytečným tajnůstkařením. Dokážu se vyrovnat s lecčím, ale potřebuji to vědět. Ještě, že máme trochu času a... A doprdele."

Lucka se prudce prudce napřímila a v tu samou chvíli se po jejím boku zhmotnil Dan, zamračený jak samo peklo.

„Máme problém," vyhrkli oba naráz, jako by to snad nacvičovali. Po krátké výměně pohledů a krátkém kývnutí se slova znovu ujala Lucie. Neřekla toho moc, vlastně jen jednu větu složenou ze tří slov, ale i tak se ta věta zařadila do mých top ten sdělení, které opravdu nechcete slyšet.

„Stopař nás našel."

„Co? Kde?"

Pokoušela jsem se rozhlédnou na všechny strany naráz a málem si při tom ukroutila hlavu, ale všechno, co jsem viděla byla kvetoucí krajina a pokojně šumící moře. Žádné trhliny v obloze, žádná bouře, nic, co by narušovalo zdejší klid.

„Otevřel si portál mimo dohled," osvětlila nám Lucie. „Zřejmě nechce po předchozí zkušenosti riskovat, že mu ho zase zavřu předčasně, takže ho otevřel někde stranou a nejdřív si připravil celou armádu, než ji na nás poslal. Bude chvíli trvat, než se ocitnout na dohled, ale už se blíží."

Jakože posledně měl v kase víc věcí, které na nás chtěl poslat? Znovu jsem se rozhlédla, čistě pro jistotu, ale opravdu nebylo v dohledu nic, co by napovídalo o přítomnosti stopaře a jeho vojsk. Alespoň nějaká úleva. Na druhou stranu...

„Nezmizíme? Jestli je mimo náš dosah, jsme i my mimo jeho, nebo se pletu? To mi přijde jako ideální chvíle ho tu nechat, ať si dělá co chce a prásknout do bot."

Lucie mě obdařila shovívavým pohledem.

„Jak myslíte, že jsem přišla na to, že tu je?"

„Vím já? Asi magicky."

„Ano magicky. Je mimo dosah obranné magie, ale jeho přítomnost cítím. A pokud já cítím jeho, on na sto procent cítí nás. Přinejmenším amulet určitě. Pokud se teď pokusíme zmizet středem, můžeme mu rovnou namalovat šipky."

„No, ale musel by tu nechat tu armádu, co už sem natahal a sehnat někde novou, ne?"

„Možná, možná..." Lucie zamyšleně sledovala obzor. „Možná bychom mohli udělat něco jiného."

„A to?"

„Rozdělit se."

Rozdělit se? Jak rozdělit se? To je vůbec možné?

„Pánové?" dožadovala se Lucie nějaké reakce, když po jejím návrhu následovalo ticho.

„Byla by to možnost," ozval se konečně Derek zamyšleně. „Mohlo by to být dokonce i řešení, ale také by to mohla být jízdenka do pekel."

„Tos mi moc nepomohl, víš to?"

„Vím, je mi líto."

„Dane?"

„Uděláme, co ti bude připadat nejlepší, sis. V tuhle chvíli jsi ten nejpovolanější, kdo může rozhodnout. Hrát si na demokracii teď nemá smysl."

Daniel odpovídal napůl nepřítomně a vypadal, že ho mnohem víc zajímá čára obzoru, kde se moře stýkalo s nebem, než plány dalších kroků.

„Ať už se ale rozhodneš jakkoliv, měla by to především být rychle," potvrdil můj dojem další větou. „Nemyslí, že by někdo z nás stál o to, aby se k hlasování přidali tamti."

Pokusila jsem se vidět o čem mluví, ale jediné, čeho jsem dosáhla bylo, že se mi začaly dělat mžitky před očima. Možná, že jeden z nich byla ve skutečnosti přibližující se temná skvrna, ale bez vylepšeného vidění jsem mohla jen odhadovat.

Lucie se podívat nesnažila, naopak se otočila zády k nám i k moři a odpochodovala pár kroků, pod jeden z vesele kvetoucích stromů. Na okamžik jsem měla dojem, že do jeho kmene hodlá pořádně praštit hlavou. Nakonec se však o něj jen opřela čelem a podle toho, jak se jí pohyboval hrudník, trénovala hluboké dýchání. Možná se pokoušela meditovat, ale ať už dělala cokoliv, netrvalo to ani tak dlouho, abych si stihla začít dělat starosti. Tedy ještě větší starosti, než jsem si už dělala, abych byla přesná. Když se otočila, měla obličej jak vytesaný z kamene, jen oči prozrazovali, že se jí následující slova ani trochu nelíbí.

„Rozdělíme se," prohlásila. „Já s Vivian pokračujeme dál. Derek s Danem zůstanou tady. Derek proto, že prostě nevíme, co udělá ten zatracený jed při příštím přesunu a nemáme čas to řešit a Dan..."

„Protože to bude lepší," kývl jmenovaný.

„Tak. A nechte si tu tohle, očividně ho ten hajzl dovede sledovat i když není aktivní, tak ať si to užije."

Vzduchem prolétl přívěšek s Regininým kamenem. Derek ho obratně zachytil, pověsil si ho na krk a jemně mě postrčil směrem k Lucii.

„Jak si přejete madam. Utíkejte, doktorko, tady bude brzo veselo nad vaše kompetence."

Bezmyšlenkovitě jsem poslechla. Nebo spíš moje nohy ho poslechly, stejně jako pak ji, když mě popadla za zápěstí a nekompromisně odváděla stranou. Mozek mi mezitím šrotoval jednu jedinou věc.

„Tady? Oni zůstanou tady? To je sebevražda. Zatracená sebevražda."

„Upřímně doufám, že není. Nekoukejte na mě tak, mumláte si to nahlas."

Lucie na mě vrhla křivý úsměv, naprosto postrádající stopy veselí. Vypadalo to spíš, jako by se zoufale snažila nerozbrečet.

„Dan ví co dělat, nebojte. Jak budeme trochu stranou, zavolají Mananna mac Líra. Podle bráchy jsou to, co se sem žene nejspíš Fomoriáni a to se mu nebude ani trochu líbit, takže nedá moc práce, přesvědčit ho, aby přivolal ostatní a postavili se jim. Když se budou chlapi držet stranou, nemuseli by se do bitvy vůbec dostat."

Znělo to, že se snaží přesvědčit především sama sebe, a že se jí to nijak zvlášť nedaří. Mě tedy rozhodně nepřesvědčila. Před chvílí jsem se totiž otočila přes rameno a ta tmavá skvrna opravdu nebyla mžitka. Od obzoru se sem hnalo něco, proti čemu byl útok rivek odpolední čajový dýchánek. A hnalo se to sem zatraceně rychle. Nikdo, kdo zůstane ta tomhle ostrově, nemá šanci se bitvě vyhnout. Nemělo ale cenu jí to připomínat. Určitě to věděla stejně dobře jako já, ne-li líp.

„Ale proč my jsme ještě tady?" zeptala jsem raději. „Myslela jsem, že máme pokračovat v hledání."

„Máme a budeme. Čekáme jenom, než se tu začnou shromažďovat místní a chystat si zbraně a hlavně magii. Skočíme, až bude zmatek co největší, aby nás ten parchant nemohl pořádně zachytit. A pak mu pořádně zamotáme hlavu."