„Není to nic moc, ale za daných okolností víc nedokážu. Něco na bolest? Mám tam i docela úderné věci, ty by váš metabolismus nemusel odrovnat hned."

Už jsem natahovala pro batoh, ale Derek s lehkým úsměvem zavrtěl hlavou.

„Není třeba, moje hranice citlivosti, co se bolesti týče, je dost vysoká, abych to zvládl bez. Rozhodně to risknu raději, než případné otupení smyslů. Obávám se, že ještě budu potřebovat být čilý."

„Chcete říct, že to ještě neskončilo? Že se může objevit něco... dalšího?"

Ztěžka jsem polkla. Upřímně řečeno, spíš než dalšího se mi na rty drala jiná slova. Například horšího, děsivějšího nebo nebezpečnějšího. Harpie totiž nebyly jediné, co na nás zaútočilo. To zatracené hejno harpií bylo jen takovým malým předvojem, za jehož chvostem se hnala bouře, divoká a zalévající zem neprostupnými přívaly vody. A za ní... Nevím co byly zač ty co přišly pak, ale jsem si jistá, že se mi ještě dlouho budou vracet v nočních můrách. Ženy, celá armáda žen, na první pohled krásných, s jemnými rysy v bledých obličejích a dokonale tvarovanými těly. Pohybovaly se po deštěm promočené zemi nepřirozeně ladně, jako by spíš pluly vzduchem, synchronně a tiše a už tenhle pohled mrazil krev z žilách. Ta pravá hrůza ale nastala, když se dostaly na dosah. To ty temně rudé drápy, jež jim náhle vyrostly na koncích prstů a také jejich vlasy. Dlouhé, nádherné a živé, vlající kolem jejich hlav jak tisíce hadů a útočící na všechno, co se dostalo do jejich dosahu.

Derek pokrčil rameny, nebo spíš ramenem, protože tím, co jsem mu právě zafačovala zrovna moc hýbat nemohl.

„Zkuste se zeptat slečny Holmanové, co si o tom myslí. I když teď bych ji nerušil, možná až si trochu odpočine. Rozhodně to potřebuje."

Hodila jsem pohledem po Lucii, usazené kousek od nás v tureckém sedu a musela s Derkem souhlasit. Lucka byla bledá jak stěna a ruce se jí nejspíš netřásly jen proto, že je měla složené v klíně. Mě osobně se tedy ruce třásly, když jsem si nedala pozor, ale u mě to nebylo vyčerpáním. Přinejmenším ne fyzickým vyčerpáním. Já ovšem uplynulé minuty strávila schovaná za něčími zády, nikoliv bojem s divokou magií, nebo mytickými příšerami.

„Neděs doktorku, Derku" přerušila moje úvahy Lucie. „Trhlina je zavřená, Vivian, tou už nic nepřijde. Ať už si ji udělal kdokoliv, bude si muset vyrobit novou a to není jednoduchá věc. Rozhodně to nebude hned, takže máme čas se přeskupit a vymyslet co dál. Měla bych na vás ale jednu prosbu."

„Jasně, mám tu něco na celkové posílení organismu. Patentní směs, mělo by vás to postavit na nohy."

„Díky za nabídku, ale to není to, co jsem chtěla. Potřebuju jen vyrovnat hladinu magie a na to mám svoje směsi. Chtěla jsem vás požádat, abyste se mrkla po bráchovi. Hádám bude někde v poli kontrolovat ty potvory, jestli jsou vážně mrtvé, nebo něco v tom stylu. Musíme se poradit a na to bychom tu měli být všichni."

Byl to rozumný požadavek a já neměla důvod odmítnout, takže jsem se beze slova odporu zdvihla a vyrazila pátrat po Danielovi. Až po pár krocích se ke mně prodrala myšlenka, proč ho nepřivolá přes jejich spojení. Pokud to dobře chápu, dovedou spolu v myšlenkách i mluvit, když je potřeba. Vyslat signál, „Naklusej, máme poradu," by neměl být problém. Ale možná se jen chtěla na chvíli zbavit mých věčných otázek.

Prostě tě potřebovala tě akorát vykopnout z doslechu, a tys jí na to skočila s rozběhem, ozvala se mi v hlavě druhá Vivian štiplavě.

„No nepovídej," zabručela jsem nevrle. Člověku na náladě nepřidá, když z něj jeho vlastní alter ego má legraci. „Taky mohla říct, že chce mít klid."

Jasně, protože pak bys nepochybně sklapla podpatky a odpádlovala.

„Hele, nemáš být na mojí straně? Koneckonců jsi taky já."

„Má paní?"

„Co to? Ah, to jste vy Artuši. Ráda vidím, že jste ten masakr přežil bez úhony."

„Není takové stvůry, která by odolala síle meče, jejž díky vaší laskavosti nosím. Ale povězte mi, co peklo vyvrhlo tato stvoření?"

„To nejhlubší," povzdechla jsem. „Je mi líto, Artuši. Je mi líto všech, kteří padli."

Hlavně proto, že tenhle útok nejspíš nebyl vůbec namířený na vás, pomyslela jsem si.

„Zemřeli se zbraní v ruce, háje svou zem. Není větší cti pro rytíře. Měla jste pravdu, když jste nás kárala. Není správné bojovat mezi sebou, když zemi ohrožují takovéto hrůzy. Musíme stát bok po boku, meče namířeny proti skutečným nepřátelům. Již podruhé jste mi poskytla svou moudrost a svou pomoc. Pokud bych mohl nějak pomoci já vám, byl bych navýsost šťasten."

Vypadal, že to myslí naprosto vážně a mě docela zamrzelo, že nemám nic, co bych po něm mohla chtít. I když...

„Hledám jednoho ze svých společníků. Toho vysokého muže, hnědovlasého. Nevíte, kde by se mohl pohybovat?"

„Toho? Ale ano. Najdete ho nejspíše na břehu jezera. Alespoň jsem ho tam zahlédl. Je to úžasný bojovník. Oba vaši společníci. U jejich zrození nepochybně musel stát nějaký velmi mocný bůh."

Nevěřila jsem si natolik, abych na tohle prohlášení nějak odpověděla, tak jsem jen kývnutím poděkovala a vyrazila určeným směrem.

***

Dan opravdu stál na břehu jezera. Stál tak těsně u břehu, že mu voda omývala špičky bot a pozoroval hladinu prázdným pohledem někoho, kdo není právě duchem přítomen. Oblečení měl špinavé od podivné, nazelenalé krve útočnic, ale zdálo se, že sám je nezraněný. Přesto jsem neměla pocit, že je v pořádku. Opatrně jsem k němu došla tak na dva metry a mírně si odkašlala.

„Vím o vás."

Ani neotočil hlavu mým směrem. Hlas mu zněl dutě a prázdně.

„To je dobře. Lucie vzkazuje, že bychom se měli poradit co dál."

Ticho, prosté jediného pohybu.

„Jste OK? Nemůžu vám nějak pomoct?"

Může být ticho ještě tišší? Nejistě jsem přešlápla z nohy na nohu.

„Vím že střet s těmi divoženkami nebo co tobylo určitě nebyl procházka růžovou zahradou. Derek se sice tváří jako že to má na háku, ale Derek je exot. Vy jste v podstatě laskavý člověk, dokážu pochopit, pokud se teď necítíte na mluvení. Stačí naznačit..."

„Rivky."

„Prosím?"

„Ty divoženky se jmenují rivky. Pocházejí ze starých irských mýtů. Jsou trochu jako slovanské rusalky."

„Jako že tančí při měsíčku po vodní hladině?"

„Jako že jsou nebezpečné a vražedné a vznikají z mrtvých dívek a žen. Jen tyhle patří k Fomoriánům."

Během řeči se otočil na mě, a ve mně se zastavil dech. Moje tělo o krok ustoupilo, aniž by se ptalo mozku na názor. Pak se Dan zhluboka nadechl a rudý přísvit z jeho očí zmizel, stejně jako ostré stíny, díky nimž připomínal jeho obličej lebku pokrytou tenkou vrstvou kůže.

„Vivian? Víte, že vypadáte hrozně? Pro vás to musel být taky děsivý zážitek, hádám."

Co na to mám říct? Že ještě před chvilenkou připomínal upíra z obrázků, které jsem viděla v dokumentech k séru? Uvědomuje si to vůbec? Nejspíš ne, pokud jsem mohla soudit. A vážně ho připomínal, nebo to byla jen nějaká divná hra světla, nebo prostě jen moje šílené představy, způsobené prožitým stresem?

„Myslím, že mám nervy v kýblu," zvolila jsem pravdivou, i když zdaleka ne úplnou odpověď. „A vy?"

„Nejsem si jistý, že ještě nějaké nervy mám," ušklíbl se Dan křivě.

„A tím myslíte -"

„Tím nemyslím nic. Přestaňte se mě snažit diagnostikovat, ano? A pojďte, Lucie už začíná být netrpělivá, nerad bych, aby si pro nás nakonec přišla osobně. Když to na ni přijde, dokáže být neskutečně protivná. Věřte mi, to zažít nechcete."

Daniel nečekal a poslušen vlastní rady vyrazil rázným krokem směrem ke zbytku naší skupiny, takže mi nezbylo, než poklusávat za ním, s pocitem dejavu.

Prostě jim už lezeš na nervy, popíchla mě zevnitř druhá Vivian. Musí tě sebou vláčet, chránit tě a ještě jim nedáš chvíli pokoj.

Tak ti děkuju, náčelníku, že ses mě zastal, pomyslela jsem si nazpátek nevrle. Je opravdu naprd, když vám podrývá sebevědomí i vaše alter ego. O to víc, že jsem s ní podvědomě souhlasila. I když to vlastně dává smysl ne? Takové vnitřní já přece vzniká především z našich skrytých myšlenek a pocitů.

Koukám, že doktorku nezapřeš. Teď budeš diagnostikovat sama sebe. Povíš mi, až dojdeš k nějakému závěru?

„Zatím jsem došla jen k jedinému, a to že moje alter ego je protivná semetrika. A teď laskavě zmlkni," zavrčela jsem polohlasně a raději o pár kroků popoběhla, abych dostihla rázujícího Daniela, který se mi během mé vnitřní diskuse začal poněkud vzdalovat.