JACKSON

,,Nemůžu tě tu nechat, pojď,'' než jsem se stačil vzpamatovat, vytáhl mě na nohy.

,,C-Co?" Překvapeně jsem sledoval jeho přesvědčenou tvář. Byl pevně rozhodnut v tom, že mi pomůže. Ale to já nemohl dopustit.

Nemůže se zatahovat se špínou jako jsem já. Nemůže si někoho, jako jsme já přivést domů. T-To prostě nejde.

,,Slyšel si prcku," s vyceněním jeho bílých perliček mi rozcuchal mé hnědé vlasy.

Sklopil jsem zrak.

,,T-To nejde..." zakoktal jsem se. Tak hezkou věci pro mě ještě nikdo nikdy neudělal. Nikdo. A já si to ani nezasloužím. Mým osudem je být bez domova, ten nechtěný. Ta špína, do které si se smíchem kopají její bývalý přátelé.

,,Máš pravdu," přitakal.

,,Musíš mi prozradit své jméno, mládě," do mých uší dolehl jeho zvonivý Smíšek. Překvapeně jsem zamrkal. O-On to myslí opravdu vážně. Chce mi pomoct.

,,Jackson," pípl jsem. Nervózně jsem si promnul loket.

,,Těší mě. Jsem Mark, tvoje naděje," s úsměvem ke mně natáhl ruku. Po chvilce váhání jsem ji přijal.

,,A teď pojď, Jackie," s jemným úsměvem svou dlaň položil na mé záda, aby mě mohl trochu popostrčit. V tom mi zabránila ale jedna podstatná věc. Z mého břicha vystřelila opravdu nesnesitelná bolest. Se zaskučením jsem si své ruce okolo břicha obmotal, načež se sesunul k zemi.

Mé slabé nohy ten všechen nápor neunesli. Jsem slabý. Už dobré dva dny jsem nic nejedl. A to napadení tich blbů mi k tomu také moc nepomohlo.

Bože, jsem ubohý. Měl jsem umřít hned na začátku. Všichni by byli spokojení.

Rodiče by se nemuseli stydět za to, že měli tak příšerného syna jako jsem byl já. Nikdo by se na mě nemusel dívat. Všichni by měli hned lepší život, kdybych umřel. Možná jen .... Kwan by byl naštvaný. Tak skvělý boxovací pytel nesežene jen tak kde.

,,Jsi v pořádku?'' Před mým obličejem se objevila tvář mého zachránce. Člověka, který mi nabídl pomoc. I přes to, že mě nezná. Neví co jsem zač. Možná mám teď naději na lepší život. Nebo si do mě snad chce taky kopnout? Dotáhne mě někam do sklepa a tam mě bude mučit?

Ať už se ale stane cokoliv, nemám co ztratit. Nemám nikoho. Jen svůj zbytečný život.

,,J-Jo,'' i přes mé zatnuté zuby se dostal skrze jeden tichý vzlyk. To jsem vážně tak ubohý? Bude mě mít za chudinku, která nic nevydrží.

,,Nevěřím ti. To ti udělali oni, že? Jak dlouho už ti ubližují?'' Mé tváře vtěsnal do svých dlaní. Jemnými pohyby palci setřel mé slzy.

Místo odpovědi jsem jen hleděl do jeho tváře. Něco tu bylo špatně. Muselo. Není určitě skutečný. Za pár chvil se probudím. Budu ležet na špinavé zemi. Protože tohle nemůže být realita. Proč by ke mně měl být tak milý? Jsem nula. Nepotřebný.

,,Dobře. Promluvíme si o tom u mě, opravdu tě tu nehodlám nechávat,'' s posledním pohlazením mé špinavé a ušmudlané tváře se ke mně sehnul. Než jsem stačil jakkoliv zareagovat vyzdvihl si mé křehké tělo do náruče.

,,Jsem těžký,'' poznamenal jsem. Nemusel mě nosit. až kdybych se uklidnil a ta bolest by přešla, zvládl bych chodit i sám.

,,Jsi lehounký jako pírko,''

- - -

Po dobrých 30 minutách cesty jsem se zastavili u vchodových dveří menšího domku. Mark mě opatrně postavil na zem, načež ze své zadní kapsy modrých kalhot vytáhl svazek klíčů. Po malé chvilce odemkl a otevřel.

,,Vypadá to, že jsou kluci ještě stále pryč,'' zachichotal se. Hned poté mě opatrně chytl za paži a vtáhl do tepla .... ehm jejich domu.

,,K-Kluci?'' Vyjukaně jsem se na něho podíval.

,,Ano. Bydlím se svými pěti mladšími kamarády. Nemusíš se ale bát. Jsou opravdu moc hodní, jen trochu uřvaní,'' s mrknutím si mě znovu vytáhl do náruče.

Choval se ke mně tak mile, jako nikdo jiný. Připadal jsem si po tak dlouhé době konečně chtěný.

,,Půjčím ti nějaké mé oblečení, které mi je menší, ano? Vysprchuješ se a pak se půjdeš najíst,''

,,Proč to všechno děláš, Marku? Neznáš mě? Kde bereš tu jistotu, že tě večer nezabiju?'' Nešlo mi to stále do hlavy. Proč? Proč já?

,,Zkrátka mi přijde, že ty si tohle všechno utrpení nezasloužíš,'' dál už jsem jen mlčel. Popravdě jsem ani netušil co říct. Nikdo pro mě neudělal nikdy nic tak krásného.

,,Tady je koupelna, ano? Já ti teď skočím pro nějaké to oblečení,'' s rozcucháním mého už tak vrabčího hnízda odešel a následně zmizel v prvních dveří na chodbě.

S jedním koutkem vztyčeným vzhůru jsem pomaličku zalezl do útrob koupelny.

- - -

Bylo opravdu příjemné se po tak dlouhé době cítit znovu čistě. Teplé kapičky vody ze sprchy stékaly po mém hubeném a modřinami pokrytém těle. Bylo to opravdu příjemné. Znovu jsem se mohl aspoň trochu cítit jako člověk.

Po dlouhé sprše jsem se nakonec rozhodl vylézt.

Bílým ručníkem, který mi Mark přinesl jsem své tělo vysušil. Ručník jsem úhledně složil a přehodil přes menší topení které se tu nacházelo.

Mou pozornost si hned vysloužila hromádka Markova oblečení, které mi půjčil. Pomalými krůčky jsme přešel k němu. Přes své boky jsem přetáhl černé trenky, které byli zakryty příjemnou látkou kalhot stejné barvy. Přes hlavu jsem si následně přetáhl bílé tričko.

Bylo mi opravdu trapně nosit cizí oblečení. Pořád jsem pociťoval menší strach. C-Co když mi chce opravdu jen ublížit?

Ne Jacksone! Uklidni se. Kdyby ti chtěl ublížit, udělá to hned nebo ne?

I s menší nejistotou jsem se bosými chodidly rozešel po dlažbách cestou zpátky.

,,Jacksone?'' Ozval se mě už známý hlas. Mark mě musel slyšet, za což jsem byl i rád. Nejspíše bych se tu ztratil.

S hraním si s lemem Markova trička, které mi mimochodem bylo o dost větší jsem se rozešel směrem odkud se ozýval Markův hlas.

Prošel jsem menší chodbičkou, která mě zavedla až do obývacího pokoje. Byl velice luxusně vybaven.

Uprostřed místnosti se nacházela na pohled velice pohodlná černá kožená sedačky. A na zdi, hned naproti ní se tyčila plazmová televize. Bylo tu dalších hromady věcí.

Plyšáci, fotky, různé časopisy a především rudovlasý Mark, který na mě vyčkával okupujíc sedačku.

,,Je ti to trošku velké vid? To ale nevadí. Něco nakoupíme. Teď se pojď ale pořádně najíst,"s jeho milým úsměvem poklepal na místo vedle sebe.

Se sklopeným pohledem jsem se posadil vedle něho. Až teď jsem si mohl všimnout spousty jídla na stolku.

,,Co tak na to koukáš? Není to otrávené, nemusíš se bát. A teď šup, jez. Dokud to všechno nesníš nehneš se od sud," pohrozil mi prstem.

A já se do těch všech dobrot pustil. Bylo to tak po dlouhé době co jsem měl možnost sníst něco teplého a čerstvého. Byl to osvěžující a skvělé.

,,Povíš mi jak dlouho ti ty kluci ubližují?" Optal se.

S povzdechem jsem prázdnou misku spolu s hůlkami položil na stůl, načež se opřel o pohovku. Cítil jsem, že mu to musím říct. Zaslouží si to vědět, za to co pro mě udělal.

,,Začali si mě dobírat týden poté co mě mamka vyhodila na ulici. Byli to moji přátelé ze školy. Nejdříve to začalo posměchy až po nějaké době si do mě začali kopat a mlátit," nad vzpomínkami na onu bolest jsem se zachvěl.

,,Jak dlouho už jsi na ulici, Jackie," svou ruku položil na tu mou. Jakoby mi chtěl dodat odvahu.

,,Tři měsíce," sklopil jsem zrak.

,,Povíš mi co se stalo?" Stisk na mé ruce zesílil. ,,Pokud ale o tom nechceš mluvit, nemusíš. Nechci na tebe tlačit. Můžeme si povídat o něčem jiném. Poznat se,"

Svůj pohled jsem přesunul k jeho obličeji.

,,Děkuji. Opravdu moc ti děkuji. Nevím jak ti to vše vrátit,"

,,Nemusíš mi nic vracet, Jacksone. Bude mi jen stačit, když mi dovolíš ti pomoct," palcem jemně pohladil mou dlaň.

,,Teď tě chci ale poznat. Pověz mi něco o sobě. Kolik ti je? Jaké máš záliby? Nebo jestli si hrál nějaký sport," nesměle jsem se na něho usmál. Byl opravdu roztomilý.

,,Dobře, um," poškrábal jsem se na zátylku. ,,Mé celé jméno je Wang Jackson KaYee. Je mi 17. Když jsem žil v Číně, závodil jsem v šermování. Umím dobře anglicky a ehm ...." než jsem ale stačil cokoliv jiného říct celou místností se ozvalo bouchnutí dveří a několik tlumených hlasů.

,,Mark-Hyung, jsme domaa~" přiřítil se k nám hubený hnědovlásek. Netypuju mu víc jak mě.

,,Kdo to je?"