JACKSON 

Po mém probuzení se toho moc nedělo. Jako první jsem byl na pár vyšetření, které, jak říkal doktor, měli zkontrolovat, že všechny mé orgány fungují tak, jak mají. A jak jsem se mohl dozvědět, jsem zdraví. Prý si tu ještě pár dnů ale poležím. Právě jsme se probudil z kómatu a byl jsem moc slabý. 

Abych se ale přiznal, byl to pro mě opravdu šok. Opravdu jsem nečekal, že se probudí a zjistím, že jsem spal skoro 4 měsíce. Nevěděl jsem co říct. Málem jsem se rozbrečel. 

Co mě ale mrzelo nejvíce byl fakt, že tu u mě Mark nesedí. Myslel jsem si, že jakmile otevřu oči, spatřím jeho krásnou tvář. Což se nestalo. 

A teď tu čekám. Řekl jsem doktorovi, aby mu zavolali. Chtěl jsem ho vidět. Tak strašně moc. 

To čekání bylo ale příšerné. Každá minuta s táhla jako hodina a mé srdce bušilo jako splašené. Tak moc jsem ho chtěl vidět. 

Na druhou stranu jsem se ale bál. Vypadla jsem jistě naprosto příšerně. Mastné vlasy, smrad a snad mnohem více nechutných věcí. Doufám, že neuteče, když mě uvidí. 

,,Paní sestřičko?'' Zasýpal jsem. 

Prý je to normální. Hlas jsem nepoužil už skoro 4 měsíce, takže bude chvíli trvat, než se rozmluvím. 

,,Copak, sluníčko?'' Mile se na mě usmála. Byla to velice hodná stará paní. 

,,Volali jste... Markovi?'' Chtěl jsem si to ověřit. Opravdu moc chci, aby přišel. Aby mě objal a nikdy nepustil. 

Než ale sestřička stačila odpovědět, rozrazili se dveře.

,,Jacksonie!''