JACKSON

,,Už dávno jsem ti odpustil, lásko. "

Jak moc rád bych tuto větu řekl nahlas. Tak rád bych se pohnul, otevřel oči a mohl pohlédnout do těch krásných oček, které tam na mě čekají.

To ale nešlo. Jak jsem se snažil sebevíc, prostě to nešlo. Celé mé tělo bylo ochablé, bez síly. I přes to, jak jsem se snažil. Ale prostě to nešlo. Ani maličké pohnutí prstů, aby Mark věděl, že ho slyším. Že jsem tady a jsem v pořádku. Ale nic. Byl jsem jako z kamene. 

Kdybych mohl a mé tělo mě takto nezradilo, doslova bych na Marka skočil. I přes to, že mi ublížil. Má láska k němu byla obrovská. S ním a v jeho přítomnosti jsem se cítil opravdu krásně. On byl přesně to, co můj prázdný život potřeboval. Tak se sakra vzchop a nech mě se vzbudit! Nech mě být šťastný!

Chtělo se mi plakat. Tak moc jsem se v tuhl chvíli snažil otevřít oči, ale nešlo to. Tak těžká víčka jsem snad nikdy neměl. Je to příšerné. 

,,Pohl se! Pane doktore, pohnul se!'' Nade mnou se ozval hlas ženy, kterou jsem párkrát zaslechl. Byl to velice příjemný hlas. Na Marka ale neměl. Nikdo. On byl jedinečný. 

,,Marku,'' s vydechnutím jména, které mi opravdu leželo na jazyku, jsem zatřepal víčky. V další chvíli jsem je opatrně otevřel a zasyčel. 

,,Ugh,'' pevně jsem stiskl oční víčka k sobě. Vše okolo bylo až bolestivě bílé a mé oči na to nebyli zvyklé. Pálilo mě to.

,,Vítej zpátky, Jacksone...''