,,C-Cože?'' Celý svět se mi doslova zatočil a já málem padl na zem. Nebýt YoungJaeho, který mě držel už bych se válel na zemi. V křečích a nezastavitelném breku.

,,T-To ne,'' vykoktal jsem ze sebe. V tuhle chvíli jsem byl v naprostém šoku. Mé tělo se nemohlo nijak hnout, srdce mi tlouklo jako o závod a mé oči se zaplnili slzami.

Tohle se nemělo vůbec stát. Neměl jsem věřit tomu, co jsem našel. V první řadě jsem si jej měl vyslechnout, věřit mu. Namísto toho jsem ho nemilosrdně vyhodil z domu. Na ulici. Do zimy. Samotného a zničeného.

,,Mohu.... ho vidět?'' Dostal jsem ze sebe po malé chvilce ticha. Celé mé tělo prahlo po tom ho vidět. Znovu pohlédnout do jeho tváře a tajně doufat, že se probudí. Doufat v tom, že spatřím hned po příchodu do pokoje jeho krásné mandlové oči, krásný úsměv a ty neodolatelné dětské jiskřičky.

,,Můžete,'' s pokýváním hlavy se nám uklonila a spolu s deskami odešla pryč.

,,Hyung... myslíš, že je dobrý nápad tam jít?'' Ozval se ihned hlas JaeBuma, jehož ruka lehce promnula mé rameno.

Na jeho otázku jsem pokýval hlavou. Musel jsem ho vidět.

,,Půjdeme s tebou,'' bez otázání se spolu s kluky zvedli. A já nijak neremcal a nenamítal. Myslím, že bude jedině dobře, když tam budu mít oporu.

Společně jsem se vydali ke dveřím, za kterými se můj Jackson nacházel. Rozklepanou rukou jsem se natáhl po klice, kterou jsem lehce stiskl a po dlouhé čekání otevřel dveře.

Můj pohled ihned padl na velkou nemocniční postel a následně i Jacksona, který se v ní doslova ztrácel. Kolem něho se tyčilo několik přístrojů, které nepříjemně pípali a tak zabíjeli nepříjemné ticho.

,,J-Jackie,'' s vydechnutím jsem se k němu ihned rozeběhl a se slzami padl na židli vedle jeho postele.

Do dlaní jsem uchopil jeho maličkou, studenou ručku a spolu s mou si ji přitáhl k sobě.

,,Co mi to děláš?'' Plakal jsem. Pohled na něho mě doslova zlomil. Vypadal tak... zvláštně. Přesto byl ale nádherný.

Hnědé vlasy mu padali do zavřených očí. Jeho světlá pokožka dokonale ladila s bílými zdmi, které se nacházeli po celém pokoji. Doslova z nich boleli oči. Ovšem pohled na mou lásku mě bolel víc.

,,Hyung,'' YuGyeom pomalu přišel k jeho posteli. Jeho hubené prsty jej jemně pohladili po propadlých lících.

,,Bude v pořádku?'' Otázal se mě. YuGyho hlas byl nakřáplý. Bylo poznat, že se brzy rozbrečí. Měl Jacksona rád. Všichni měli. Opravdu moc.

,,Určitě bude,'' BamBamovi paže se obmotali kolem pasu jeho přítele. ,,Teď ale pojď. Necháme je tu samotné.''

Netrvalo dlouho a kluci se vypařili. A já se plně poddal vzlykům, které se mi draly z hrdla.

,,Tak moc se ti omlouvám, Jacksone,'' zadíval jsem se do jeho tváře. Klidné tváře.

,,Kdybych nebyl jen hloupý a slepý, vše by bylo jinak. Byli bychom spolu. A ty... ty by jsi tolik netrpěl. Vše je to má chyba. A strašně mě to mrzí. Jen se prosím probuď. Probuď se a klidně mě nenáviď, křič na mě. Jen se prosím probuď, ať vím, že jsi zcela v pořádku.'' Zoufale jsem si hlavu položil na jeho bříško.

,,Prosím, lásko. Vrať se mi,'' šeptal jsem.

,,Miluji tě.''