Utíkal jsem. Jak jen mi nohy stačili. I přes mou vysílenost a slabost jsem utíkal dál.

Nechtěl jsem aby mě chytli. A následně zmlátili. Nechtěl. Ale i přes to mi doslova dýchali na záda.

Prokličkovával jsem mezi lidmi, kteří se nacházeli na ulici. Někteří pospíchali z práce domů a ze školy. Jen aby mohli být se svými nejbližšími.

Tak moc jsem jim to záviděl. Také bych se nejraději vrátil domů. Za mamkou a za taťkou.

Ale nejde to. Vyhodili mě.

,,Zastav se ty špíno!" Křičeli na mě. Byli to mí bývalí spolužáci. Ještě před pár týdny jsme byli přátele. A teď?

Vysmívají se mi a mlátí mě. Jen kvůli tomu, kde se teď nacházím. Na ulici. 

Svým způsobem měli pravdu. Jsem špína. Jsem někdo, koho se chtějí všichni zbavit. Někdo o koho nikdo nestojí. 

I přes to jsem se ale chytnout nenechal. Nechtěl jsem znovu prožívat tu neúprosnou bolest, kterou mi oni způsobovali. Nechtěl. Jediné co teď musím udělat a jediné co mě před tímto zachrání bude schovat se. Ale netušil jsem kam. 

Pokaždé, když jsem se schoval tak mě našli. Pokaždé. Ať jsem se snažil sebevíc, našli mě. A o to to bylo horší. 

,,Nám neutečeš!'' Ozvalo se za mnou. 

Do mých očí se nahrnuli slzy. Bál jsem se. Tak zatraceně moc sem se jich bál. 

I přes mou vysílenost jsem zrychlil. Utíkal jsem tak rychle. Jak nejrychleji jsem mohl. Ale i to bylo málo.

Byli stále za mnou. Místo toho aby se vzdalovali, byli stále blíž a blíž. Oproti mě byli opravdu rychlí. Není divu, že mě po chvilce dohnali. 

Kwan, můj bývalí nejlepší přítel, mě shodil na zem. A já se jako na povel zřítil k zemi.

Již automaticky jsem se schoulil do klubíčka, zakrývajíc si hlavu. 

,,Copak tě to baví? Nám se neschováš, Wangu!'' odplivl si, načež mě za lem roztrhaného trička vytáhl na nohy.

,,Podívej se na sebe. Nedivím se, že tě matka vyhodila z domu,'' vysmál se mi do tváře.

V tu samou chvíli mě doslova odstrčil do černé uličky, kde jsme se teď nacházeli. 

,,Prosím. Nechte mě být,'' prosil jsem. Ale marně. 

Kwan se spolu s jeho skupinkou přesunuli ke mně. Stáli v kolečku, zatímco já ležel na zemi. Nijak jsem se nebránil. Už jsem jen vyčkával na bolest, která měla každou chvíli přijít. 

Začalo to kopanci. Vší silou, kterou v sobě měli nelítostně kopali do mého těla.

Po chvilce začali s nadáváním a ponižováním. A co jsem dělal já? Choulil se do klubíčka a vzlykal. Nic víc. Nic jsem neudělal.

A také nebylo co. Mohu jen čekat, kdy je mé mučení omrzí a oni odejdou. 

To se ale nedělo. Stále do mě hlava nehlava kopali. 

,,Tak co, Wangu? Máš dost?'' Kwan si mě znovu, za lem trika vytáhl na nohy.

Hned poté mě přitlačil na špinavou zeď a uchopil pod krkem. 

,,Chcípni,'' prskl jsem na něho. Než jsem se stihl nadát, jeho silná pěst se srazila s mým obličejem. 

S vyplivnutím krve jsem se svezl na zem. 

,,Příště si rozmysli s kým mluvíš,'' naposledy si do mě kopl. Hned poté luskl prsty a spolu s jeho bandou imbecilů odešel pryč. 

A já zůstal sám. Jediného společníka mi teď dělala bolest, která okupovala celé mé tělo. 

Se slzami bolesti na tváři jsem se kolena přitáhl k hrudi. Obličej jsem zabořil do kolen.

Má ústa v tu samou chvíli začali opouštět vzlyky. 

Seděl jsem tu opravdu dlouho. Nepřestávajíc vzlykat jsem k sobě tiskl své nohy. 

Jak moc jsem si teď přál aby tu někdo byl. Někdo kdo by mě ochránil před vším zlým. Aby mě miloval. 

Věděl jsem však, že tohle se nestane. Kdo by miloval někoho jako jsem já. Jsem nikdo. Jen špína. Špína...

,,Jsi .... Jsi v pořádku?'' tichou uličkou se roznesl mužský hlas. S nadskočením jsem zvedl hlavu. Zhlédl jsem k oné osobě.