Dva dospělí a tři hádající se děti vystoupili z auta... Pardon... Já si nemůžu pomoct, ale mně se to strašně líbí.

"Já nebudu ve Zmjozelu," zlobila jsem se.
"A co když jo?" provokoval mě bráška.
"Michaele, nech svou sestru."
"Ano, mami." Řekli jsme svorně a zašklebili se na sebe. Určitě všechno začne ve vlaku nanovo, pomyslela jsem si.
"Tak moje holčičko, půjdeš se mnou po Michaelovi. A maminka půjde hned po nás s Lucy." Oznámil nám taťka hned jak jsme došli ke sloupu mezi nástupišti devět a deset.
"Já se nemůžu dočkat." Rozzářila se moje jedenáctiletá tvářička.
"Věř mi, Bradavice jsou úžasný. Tolik chodeb, a každá vede jinam, já se tam v prváku ztratil několikrát a to jenom první týden. Ale ty máš štěstí," začal Michael vyprávět o škole, kam se všichni přesouváme, on třetím rokem a Lu podruhé a já poprvé.
"Vážně? A jaký?" Ušklíbla jsem se se značnou dávkou sarkasmu.
"Máš mě." Řekl, jakoby to byla ta nejdůležitější věc.
"Aha."
"Michaele už bys měl jít je půla. Jestli teda chcete dobrý kupé."
"Jasně taťko," Odpověděli jsme na upozornění unisono. Michael se rozběhl s vozíkem proti zdánlivě pevnému sloupu a zmizel za ním na nástupišti 9 3/4.
"A teď my," pošeptal mi taťka do vlasů. Rozeběhli jsme se a já zavřela oči. Když jsem je otevřela, stála jsem i s otcem na nástupišti, už teď, plném.
"Michaele!" zavolala Lu na bráchu, aby jí pomohl s kufrem, když prošla za náma s mamkou.
"Jasně, už jdu." Vzal její kufr do ruky a odnesl ho do vlaku s Lucy v závěsu.
"Díky, bráško." Objala ho na schodech.(

"A mně jako nepomůžeš?!" Na oko jsem se ohradila, když vylezli z vlaku.