Venku stál podivný, velký, vousatý muž. Který na nás volal: "Prváci za mnou!" 

 "Jsme všichni??" Zeptal se muž, když nás tam byla valná většina.

 "Ano!!" Ozvalo se jako odpověď odněkud zezadu, hlas byl určitě starší než jedenáct let. 

V dáli jsem viděla jen samou mlhu. "Poplujeme loďkami." Řekl onen mohutný muž. 

"A jak se vlastně jmenujete??" Zeptal se ten kluk z vlaku, Sirius myslím.

Muž se otočil. "Menuju se Hagrid." Představil se docela vlídným hlasem. "Teď nastupte do loděk a nespadněte, prosim vás."  

Byla jsem v loďce se Simone a, hm, Jamesem? /Na jména vážně moc dobrou paměť nemám./ Myslela jsem si, že je ta plavba nekonečná. Když jsem si tak prohlížela ostatní studenty, všimla jsem si dokonale identických dvojčat v loďce s chlapcem. Byl plavovlasý a pohledný, do obličeje mu pořádně nešlo vidět. Najednou se všichni rozesmáli, nejdřív jsem nevěděla proč, ale pak mi to došlo. Jedno z dvojčat shodilo to druhé dolů do vody a ta ji stáhla s sebou, takže se obě prali ve vodě.

 "Ty náno, co mě shazuješ dolů!" Řvalo jedno, to, které bylo staženo.

 "Já?! Já jsem tě neshodila za to si můžeš sama!" Řvalo zase druhé.

 Ten kluk je chtěl roztrhnout, aby jim pomohl, ale spadl tam taky. Se Simone už jsme málem taky skončily ve vodě, samozřejmě od smíchu. Na poslední chvíli jsme zachytili Jamese, teď lituju toho, že jsme ho nenechali utopit!

Najednou Hagrid zařval: "Tak dost!! Vlezte si okamžitě zpátky do loděk!!!"

 Znělo to dost strašidelně a hrubě. Všichni tři ho poslechly. 'Bella' se smála 'Andy' že je celá mokrá, což Simone nepochopila protože 'Bella' na tom byla stejně. to dvojče, které bylo shozeno, Andy myslím, že se jmenuje, se začalo bavit s tím klukem. Po chvíli jí podal jeho plášť a ona ho ráda přijala. Od té doby se na sebe usmívali jako idioti. Když jsem se podívala před sebe nevěřila jsem, že tenhle nádherný a přesto záhadný hrad je moje nová škola.

  Když jsme vystoupili z loděk, byl ten hrad ještě nádhernější a tajemnější. Tolik věží a světel, vevnitř to bylo ještě úžasnější. Byla jsem nadšená, že se budu v téhle škole učit. Vedla nás taková velice přísně vypadající žena. Před velikými schody jsme zastavili. Ta žena si nás velice dlouho prohlížela. "Jsem profesorka McGonagalová a budu vás učit na této škole, teď budete rozřazeni do čtyř kolejí. Jsou to Havraspár, Mrzimor, Nebelvír a Zmijozel." Dopověděla a otočila se ke dveřím. Ty mohutné dveře se samy otevřely a my jsme vstoupili do veliké místnosti.  

   Upoutal mě strop, protože tam vlastně žádný nebyl jen obloha s hvězdami.

 "Bojíte se??" Zeptalo se jedno z dvojčat.

 "Trochu." Odpověděla jsem. 

"Já..hodně." Přiznalo se ono dvojče.

 "A ty Simone??" Zeptali jsme se jednoslovně. Simone je skoro neslyšela jak byla zaujata tou místností.

 "Trochu jo." Odpověděla.  

  Došli jsme před profesorský stůl, zády k ostatním studentům. 

  Profesorka McGonagallová před ně postavila stoličku a na ní starý, špičatý, (ošklivý) klobouk. "Až přečtu vaše jméno, sednete si na stoličku a já vám dám na hlavu moudrý klobouk, který rozhodne o vaší koleji, kde strávíte následující sedm let." Řekla profesorka McGonagallová. 

 "Blacková, Andromeda," přečetla profesorka první jméno na seznamu. Bylo to ono dvojče, které se s námi 'bavilo'. Dívka vystoupila z řady a sedla si na stoličku, profesorka jí položila klobouk na hlavu, který jí spadl přes obličej.

 Chvíli to trvalo než klobouk vykřikl na celou síň: 

"Nebelvír!"

Bella tiše zaklela a Sirius na ni němě civěl.

 "Blacková, Bellatrix," vyvolala profesorka další.

 Ani ne po pěti vteřinách klobouk vykřikl:

 "Zmijozel!"

 "Black, Sirius." Simone ho skoro spalovala pohledem chudáka. Nakonec také skončil v Nebelvíru.

   "Evansová, Lily."

 Pokračovala. Přistoupila jsem ke stoličce a sedla si ni. Klobouk, jež mi byl nasazen, mi okamžitě spadl do obličeje.

 "Aach," povzdechl si mi do ucha.

 "To je těžké. Jsi chytrá, to ano, a statečná, máš velké srdce. Nevím váhám."

 'Pošli mě tam, kde mě potřebují.' problesklo mi hlavou.

 "Jsi i šlechetná, opravdu děvče, tvoje matka na tebe bude hrdá." pokračoval v přemýšlení. Nakonec vykřikl:

 "Nebelvír!" a já si šla sednout ke své nové koleji, začala jsem přemýšlet, odkud zná moji matku.  

  Dál jsem sledovala jak se zařadili 2 chlapci do Zmijozelu, holka a kluk do Mrzimoru a 3 studenti do Havraspáru. Potom profesorka přečetla:

 "Pettigrew, Peter," a malý, obtloustlý chlapec s vlasy barvy myší srsti se posadil na stoličku.

 O chvíli později klobouk prohlásil, že ten chlapec je:

 "Nebelvír!"

 Potom přišel na řadu ten nafoukanec z vlaku: "Potter, James." U kterého klobouk neváhal, a poslal jej do Nebelvíru.

 A pak konečně Simone. (Řekla mi co se dělo, když jí klobouk spadl do obličeje, takže ti to můžu prozradit.)

 "Mladá slečna Reilly. Čekal jsem na tebe od doby co tady seděl tvůj otec. Přesně vím co s tebou, pokud nechceš radši jinam."

 Začala přemýšlet jak to myslí.

 "Ale, ale... Copak ty nevíš? Ve Zmijozelu bys vynikla. I tvůj otec tam studoval. Takže to na něj i vidím."

 "Já nechci být ve Zmijozelu."

 Řekla rozhodně.

 "Tak dobrá, pokud to víš jistě."

 "Samozřejmě, že vím!"

 "Dobře, ať je to tedy NEBELVÍR!" A poslední slovo vykřikl na celou síň. (To jsem slyšela.)  

  Další se na řadu dostal Severus, netrvalo dlouho a klobouk rozhodl: 

"Zmijozel!"

 Svěsila jsem hlavu a podívala se na chlapce.

 "Netrap se."

 Zašeptala mi Andromeda, která si toho asi všimla.  

  Pak bylo zařazeno několik dalších studentů než začala večeře. (Moc jsem nevnímala) Profesor Dumbledore začal svůj každoroční proslov.  

---------------------------------------------------------------------------------

Omlouvám se za gramatické chyby... Už mě to nebavilo opravovat! a pardon za anglucké jméno... bude se mi to tam hodit xD