Z auta sem vystoupil zbrkle a málem se natáhl na zem, jak sem zakopl o dveře. Obešel sem ho na druhou stranu, pustil Berna ven a rychlou chůzí spěchal ke dveřím. Na rajčata sem úplně zapomněl. V zádech sem cejtil ledovej pohled a já musel silou vůle potlačit potřebu běžet. Nebudu utíkat před svejma představama. To ovšem vůbec nic neměnilo na tom, že jakmile byl pes vevnitř, tak sem vstup prudce zabouchl a opřel se o něj zádama. Při každým zablýsknutí se temnou místností rozlezly neforemný nebo až moc foremný stíny a zvuky hromů mě pokaždý donutily sebou škubnout.

Bern, kterej bouřkový počasí neměl rád o nic víc než já, jenom rychle zkontroloval misky a běžel si lehnout pod stůl. Hlavu měl položenou na packách a s každým zablejsknutím sebou taky škubnul. Škubali sme sebou vlastně celkem synchronizovaně. Nejdřív sebou škubnul záblesk na obloze, pak stíny na podlaze a nakonec při zvuku hromu i my dva. Uchechtl sem se, ale moc do smíchu mi nebylo. Přece sem se ale po chvíli donutil odlepit od dveří, jít alespoň rozsvítit a převlíct se z morkejch hadrů.

Žárovka sice nejdřív párkrát zablikala, ale pak už se po místnosti rozlilo příjemně teplý nažloutlý světlo a já se cejtil trochu líp. Zalezl sem si do koupelny a po pořádně horký sprše, kdy sem asi vyplejtval poslední zbytky teplý vody, sem si oblíkl pohodlný domácí triko, kalhoty a tlustý vlněný ponožky. Ty sou základ, protože pak alespoň nevnímám studenej vzduch od podlahy, kterej se mi můj mozek taky často snažívá vsugerovat. Jakmile sem za sebou v koupelně zhasl, chlad v zádech se vrátil a já za sebou okamžitě zavřel.

Vyskočila mi po celým těle husina, a tak sem rychle přešel ke gauči a sedl si na něho. Zase sem si přitiskl záda k opěradlu. Hodil sem oko na Berna a poplácal vedle sebe na gauč. Nemusel sem čekat dlouho a už sme tam strnule čekajíc na další projevy bouřky seděli oba. Po chvíli se Bern na pohovce natáhl, hlavu a přední tlapy si položil na můj klín a já ho začal drbat. Při každým blesku sme se oba zarazili a ztuhli, ale nějak se nám podařilo přečkat tak aspoň do tý doby, než mi zakručelo v břiše.

Můj problém byl následovnej. Vstát z pohovky se mi nechtělo, protože mi kryla záda. Takhle sem sice cítil chlad na krku a měl pocit, že mi někdo dejchá do ucha, ale dalo se to vydržet. Ovšem jakmile sem se postavil a šel si ohřejvat jídlo, měl sem pocit, jako kdyby se ke mně někdo studenej zezadu přitisknul. Ruce se mi roztřásly a já sotva dokázal položit hrnec na sporák. Připadal sem si pateticky, protože sem věděl, že je to jenom v mojí hlavě, ale i tak sem se toho pocitu nedokázal zbavit.

Každej hrom šeptal moje jméno jejím hlasem a já se v tom pomalu začínal ztrácet. Chvíli sem strnule stál uprostřed místnosti, dokud Bern nezakňučel a já si zase nezačal všímat oběda. Ale ať sem se snažil, jak sem se snažil, ten ledovej pocit sem setřást nedokázal. Při jídle sem dokázal ruce zaměstnat, ale když bylo umytý nádobí, už sem s nima neměl co dělat. Přistih sem se, že si neustále sahám zezadu na krk, jako kdyby to mohlo příval chladu potlačit.

Pak sem sebou příšerně trhl. Na čelo mi spadla studená kapka vody a já málem dostal infarkt. O chvíli později už sem tak našel další způsob, jak se zaměstnat. Rozhodně bych nelezl do Rachelina pokoje v bouřce spravovat nějaký díry, ale nejspíš tam po letech konečně začalo zatýkat. Vytahal sem teda z koupelny kýbly a lavory, který po chvilce následovaly i hrnce a džbány z kuchyně, a začal je rozestavovat po zemi ve snaze zachytit kapky vody, který kapaly ze stropu dolů.

Hučelo mi v uších, když sem se konečně narovnal, abych se podíval na svý dílo. Musel sem bejt v obličeji úplně rudej, protože sem cítil, jak mi tepe krev ve spánkách. Zadíval sem se na Berna, kterej mě pozoroval ještě furt v leže na gauči. Zase zahřmělo a on zakňučel. Ani sem si neuvědomil, že sem spocenej, dokud se mi o krk neotřel další závan studenýho vzduchu.

„Ale no tak, Joe. Nechej toho. Nenechávej mě samotnou. Já čekám," ozvalo se a já si rukou přikryl uši a několikrát je promnul. Po celým těle mi vyrazila husina. Začal sem nervózně přecházet sem a tam. Místnost osvítil další blesk.

„Joe."

A potom další.

„Joe."

V mojí hlavě v tuhle chvíli byly slyšet jenom hromy, psí vrčení a její stále sílící šeptání.

„Co po mně doprdele pořád chceš?!" vykřikl sem po dalším zahřmění nahlas. Už mi ani psí přítomnost nepomáhala. Hlas mojí mrtvý lásky mě volal. Chtěla, abych šel za ní. Abych skočil do tý modrý temnoty a už nikdy nevyplaval. Nedokázal sem to snýst. Chodil sem po místnosti, ruce se mi klepaly a já se snažil o nemožný. Toužil sem uhnout před jejím hlasem. Schovat hlavu někam, kam nemůžou proniknout žádný zvuky. Dát kůži na místo, kde na ni nemůže útočit ten pocit chladnýho dechu. Bolelo mě to. Nechápal sem, proč to musela bejt zrovna ona, kdo mě mučil. Cítil sem se zrazenej, srdce mi pukalo a strach mě ovládal.

Věděla, že víc něž cokoliv, bych chtěl bejt s ní, ale já zase věděl, že to nejde. Celou tu dobu sem si nalhával, že by jí největší radost udělalo, kdybych žil dál a byl šťastnej. Ale to by mi přece neříkala takovýhle věci!

„Já sem nikdy nechtěl, abys byla smutná," řekl sem hořce a na konci věty se mi zlomil hlas. Začínalo se mi stahovat hrdlo a já věděl, že nemám daleko k slzám. V místnosti se opět zablesklo.

„Ale já jsem, Joe," řekla mi jenom a ozvalo se zaklepání na dveře.

Naprosto sem ztuhnul na místě. Zastavil sem se uprostřed místnosti a s očima doširoka otevřenýma otočil hlavu ke vchodu. Tenhle nečekanej zvuk mě úplně vytrhl z tý nádherný hry, kterou se mnou hrála moje hlava, ale místo toho rozjel novou. Kdo by tady cokoliv v tomhle počasí dělal? Sem už úplně šílenej?

Ne, šílenej sem ještě úplně nebyl, protože zaklepání se ozvalo znova. Zamračil sem se a pomalu přešel ke dveřím.

„Kdo je tam?" zeptal sem se, ale dveře sem neotevřel. Chvíli bylo ticho, ale pak se ozval roztřesenej hlas.

„Dobrý den. Já... já se omlouvám, ale mohl byste mě prosím pustit na chvíli dovnitř? Ztratila jsem se v lese a pak začala ta bouřka," mluvila ta osoba čím dál potišeji. Bylo slyšet, že je nervózní, ale to se dalo pochopit, jestli musela uprostřed bouřky klepat na někoho neznámýho uprostřed lesů.

„Co ste dělala v lese? Ste úplně blbá?" zavrčel sem a dveře otevřel. Napůl sem čekal, že se přede mnou zhmotní můj přízrak. Jakmile na ni dopadlo světlo z místnosti, strnul sem, ale pak sem zatřepal hlavou a dlouze vydechl. Ne, nebyla to Julia. Dívka přede mnou jí sice byla trochu podobná, měla dlouhý černý vlasy a drobnou postavu, ale na rozdíl od Julie měla v obličeji zarudlý pupínky a očividně byla mnohem, mnohem mladší.

„Omlouvám se," zamumlala, ale nešla dál. Přešlapovala na místě a ohlídla se přes rameno. To vážně vypadám tak hrozně?

„Poďte dál, nebojte se. Sice sem si vás trochu víc prohlížel, to uznávám, ale jenom proto, že mi připomínáte moji mrtvou ženu," řekl sem, ani nevím proč, a ustoupil stranou, když Bern zbystřil, seskočil z gauče a začal vrčet.

„Co je brachu? Přece by ses nebál malý holky," zkusil sem ho uklidnit, ale marně. Bern došel až ke dveřím a naježil se. Nikdy sem ho neviděl v tomhle stavu. Zuby i dásna měl obnažený a v očích oheň. Vypadal jako bestie chystající se někomu skočit po krku. V ten okamžik sem to uslyšel. Deštěm se blížily těžký čvachtavý kroky. Mně se v žaludku zničehonic objevil těžkej ledovej kámen a Bern zaštěkal.