Znova sem se objevil na tom temným místě. Nepamatoval sem si, co se tady děje, ani proč je mi tak povědomý, ale když sem spatřil otevírající se dveře, vzpomínky se vyjasnily. Jasně. Julia. A nemusel sem ani čekat tak dlouho, než se ozval i její sladkej hlas.

„Joe? Pospěš si. Nechceš přece, abychom tam přijeli pozdě. Rachel se na ten zápis těší. Zlatíčko, zavolej na tatínka, ano?"

Mý hrdlo se stáhlo. To už sem věděl, co přijde, ale i tak sem s tím nemohl nic dělat.

„Tati? Já ču do kolky! Pudeme už?" uslyšel sem a vidění mi zamlžily horký slzy. Už jdu, andílku. I když sem měl krk sevřenej tak, že sem z něho nebyl schopnej vypravit ani hlásku, přinutil sem ztuhlý nohy k pohybu a vyšel ze dveří. Ale bylo to marný. Došel sem na vysokej a hlavně prázdnej břeh jezera. Potom sem jenom ucítil silný škubnutí v oblasti břicha a zhoupnutí, jak se se mnou urval kus svahu. Octnul sem se ve vodě. Zas mě obklopila temnota, jenže tahle byla nazelenalá a dusivá. Roztáhl sem ruce ve snaze zachytit světlo, ale to mi utíkalo. A potom sem se nemohl hnout. Drtila mě váha vody, nevěděl sem, kde sem a pohltila mě nekončící panika, kterou nebylo možný nijak projevit.

Teprve po chvíli se objevila bledá silueta. Ukazovala se na konci každýho snu a pro mě to byl signál k tomu, že se brzo probudím. Jenže sem se neprobouzel a ta postava se přibližovala. Věděl sem, že je to ona. V náručí držela drobný tělíčko a okolo bezvládnýho napuchlýho obličeje jí povlávaly prameny černých vlasů. Propadl sem se.

Znova mě sen vymrštil přímo do sedu. Lapal sem po dechu, triko sem měl úplně propocený a Bern, kterej mezitím vyskočil na postel, znepokojeně kňučel. Věděl sem, že to on mě probudil. Po chvíli sem taky zjistil, že mám mokrý i tváře. Nejspíš sem ze snu brečel doopravdy. Složil sem si hlavu do dlaní a snažil se uklidnit. Jasně, že nechci, aby se mi o nich zdálo. Každej rok se dám relativně do pořádku, jenže pak přijde léto a začne se blížit výročí jejich smrti. Tehdy sou noční můry nejhorší. Nezbejvá mi, než to vydržet, a potom na ně zase vzpomínat v dobrým. I přes to všechno na ně nechci zapomenout.

Pohled mi padnul na budík na mým nočním stolku, kterej ukazoval čtyři hodiny ráno. S vědomím, že už neusnu, sem se nakonec rozhodl vstát a vydat se ven. Takhle po ránu je krajina neobvykle klidná a krásná. Bern si uvědomil, že se oblíkám, se zívnutím se protáhl a šel za mnou po schodech dolů. Když sme ho pořizovali, bylo pravidlo, že bude spát vždycky dole. Asi není třeba říkat, že sem na tom trval hlavně já. Jenže hned při první bouřce se to štěně vyškrábalo po schodech až pod naši postel a už tam zůstalo.

Teď sem si jenom vzal do ruky láhev s vodou a vyrazili sme. S takovouhle bysme mohli stihnout východ slunce s výhledem na jezero. Na vrchol to mohly bejt tak dvě míle, pokud jdete lesem přímo nahoru. Nejsou tady cesty, ale to není potřeba. Když člověk chce, tak si poradí s chodníčkama od zvěře. Jenom dvakrát se mi stalo, že bych musel cestu trochu prosekat, když se v lese začínal rozlízat ostružiník.

Zhruba v polovině cesty k vrcholu sem začal cejtit, jak mi batoh tiskne košili na zpocený záda, a tak sem se rozhodl dát si trochu do těla. Zrychlil sem tempo, až sem cejtil skoro každej sval v nohách a Bern vesele pobíhal okolo s čumákem u země. Jenom sem tam se zastavil, zvedl hlavu a větřil. Jak sme byli vejš a vejš, tak byly stromy čím dál nižší, les řídnul a nahradilo ho nízký křoví. Pak zmizel úplně. Kousek od vrcholu už rostla jenom tráva. Vítr se bez přestávek přeháněl přes hřbety kamenů trčících z hlíny ven, zatímco slunce pomalu stoupalo za obzorem vzhůru.

Potom se krajinou prohnal oslnivej pruh rudozlatýho světla značící začátek novýho dne a ozářil zemi stejně jako třpytící se hladinu jezera na dlouhejch pět minut, než ta ohnivá koule vystoupala dost vysoko do vždypřítomný masy hustejch šedejch mraků, který se pomalu pohybujou nad celou Anglií včetně Skotska v nevyčerpatelným kolotoči deště, mlhy a vzácnejch slunnejch dnů. Celej ten okamžik sem sledoval usazenej na jednom z balvanů a užíval si tu chvilku slunečního světla. Trochu sem se napil vody z lahve a podíval se na Berna, kterej seděl s hlavou nataženou vysoko do vzduchu a uši měl nastražený.

„Tak pojď, ty starej brachu," opřel sem se o kolena a postavil se. Začínalo krápat a já měl ještě hodně práce. Bylo třeba štípat dřevo na zimu a ukládat ho do sklepa, kterej sem tu minulou skoro úplně vyprázdnil. Během celýho roku sem stahoval z lesa spadaný stromy. Ty pak bylo třeba zkrátit, rozštípat pomocí klínu na čtvrtiny a pak nařezat na polínka vhodný k topení. Se zdejším počasím dřevo nemělo kdy a jak venku vyschnout, takže sem ho vždycky jenom přehodil plachtou a pak ukládal do přístřešku, kterej sem přistavil k domku pár let potom, co sme se nastěhovali a přestali topit koksem.

Zvednul sem hlavu a kouknul se do mraků. Bylo mi jasný, že jen tak mrholit nepřestane, ale já byl už zvyklej. Vyrazili sme dolů z kopce po strmým svahu. Dával sem bacha pod nohama, protože mokrá zem klouzala, ale moc sem nevnímal okolí, když z křoví na pravý straně vyskočil chlupatej flek a našedlej zadek se vztyčeným ocáskem ladným pohybem zmizel mezi stromama nalevo. Nestihl sem říct ani popel, když se Bern vymrštil a mohutnejma skokama se vyřítil za ním.

„Berne!" zavolal sem zkusmo, ale bylo mi jasný, že se žádný odpovědi nedočkám. Podrbal sem se ve vlasech a pokračoval dolů ze svahu. Věděl sem, že se vrátí. Otázkou bylo jenom kdy. Naposledy, když zdrhl za srnkou, sem ho měl doma už okolo poledne, jenže nejednou se stalo, že se vrátil až po pár dnech. Byl sem zvyklej na to, že je neustále poblíž. Skoro nikdy, až na krátký vejlety do Cornwellu, sem nebyl sám a bylo to dobře. Když byl kolem, měl sem alespoň něco, co mohlo při monotónnosti mýho života nějak rozptýlit můj mozek. Když byl pryč, neměl sem nic. Zavrtěl sem hlavou. Musím se přestat zabejvat těmahle myšlenkama. Takhle si to jenom přivolávám.

Když sem dorazil domů, dělal sem teda, jako by se nic nestalo. Ještě pořád mrholilo, což sem čekal. V ne zrovna nejlepší náladě sem teda vytáhl ze sklepa starej kalač a klín, došel k hromadě tlustších kmenů, odkryl plachtu a dal se do práce. Musel sem se soustředit, abych si při půlení a čtvrcení špalků něco neudělal, a to mi pomohlo necourat se po různejch zákoutích svý hlavy, kde mě čekaly právě ty nepěkný myšlenky. Ale pak mi zakručel žaludek a já si uvědomil, že sem nesnídal. Už se blížilo poledne, což přes mraky nešlo poznat, a tak sem si šel ohřát dnešní dávku fazolí s králíkem, který sem uvařil minulej večer.

Teď, když sem se nesoustředil na práci s kalačem, zase sem začal přemejšlet. Bylo jedno, kolikrát jsem svý hlavě říkal, ať se těmahle věcma nezaobejrá. Můj vlastní mozek mě v tomhle nikdy neposlouchal. První věc, která mě napadla, když sem uklidil kalač s klínem pod střechu, aby nezrezly, byla ta, že bych neměl myslet na Julii s Rachel, když tu Bern není. Jenže pak už je nešlo vyhnat z hlavy. Věděl sem, že sou pryč, ale stejně sem se co chvíli ohlížel přes rameno, jako kdyby měly sejít ze schodů a dát si oběd se mnou. Měl sem neustále pocit, že za mnou někdo stojí. Myslím, že se tomu i nějak odborně říká, ale nedokázal sem si vzpomenout. Přece jenom nejsem cvokař.

Pak sem uslyšel, jak jídlo začalo na plotně syčet, protože se z něho vypařila všechna voda. To mě aspoň trochu probralo. Rychle sem vypnul sporák a naložil si na talíř. Rozhodl sem se sníst jídlo venku. Z části proto, že sem doufal, že vůně jídla přiláká Berna. Z části proto, že když si opřu záda o zeď, alespoň nebudu mít pocit, že za mnou někdo stojí. Pes se ale nevracel, déšť neustával a moje myšlenky se stále odmítaly vzdálit od nepříjemnýho tématu.

Tohle se mi stávalo pravidelně. Začalo to pár let před Juliinou smrtí. Měl sem občas pocit, že mě někdo pozoruje. Když se mnou někdo byl, nedělo se to. Nevěnoval sem tomu nikdy větší pozornost. Byl to jenom blbej pocit, nic jinýho. Ale pak přišla ta bouřka a já trávil čím dál víc času sám. Tehdy to bylo nejhorší. Už to nebyl neurčitej pocit něčeho špatnýho. Měl sem pocit, že Julia nezmizela. Slyšel sem v domě její kroky, její smích, její hlas. Někdy sem měl při usínání pocit, že se ke mně zezadu přitiskla, jako to dělávala dřív.

Otřásl sem se, protože mě ten pocit při vzpomínání opět popadl.

Pak se to ale uklidnilo. Nějakou dobu byl klid a já na to nemyslel. Jenže Julia nikdy nezůstala ve vzpomínkách nadlouho. V zimě zmizela, ale jak se na jaře příroda probouzela, začínalo se mi o ní zdát. Jo, je to divný, většina lidí má psychický problémy spíš v zimě, jenže pro mě teplý počasí znamenalo, že se blíží bouřkový období. V létě to vždycky bylo nejhorší. Tehdy pro mě byl Bern jistící kotvou. Nebyl sem sám. Pokud sem byl, bylo jedinou mou záchranou, když na ni nepřišly žádný myšlenky, jenže to se mi nedařilo. Zvlášť proto, že mě pronásledovala i v noci. Povzdech sem si a roztřeseně se postavil zpátky na nohy. Vzal sem špinavou misku a odnes ji dovnitř. Věděl sem, že můj náhlej pocit chladu neměl nic společnýho s počasím.

Raději sem se zase rychle vrátil k práci a pokusil se unavit natolik, aby bolest svalů udržela moje myšlenky na sobě. Nakonec sem se do štípání dřeva ponořil natolik, že sem si skoro ani nevšimnul, že se začalo smrákat. Jenom krátký pauzy na záchod a zatopení v kotli byly vyplněný mým spěchem a nepříjemně ledovým pocitem v zádech. Připadal sem si jako idiot, ale nutilo mě to zrychlit krok a z jednoho místa na druhý pokaždý skoro až utíkat. Bylo to k smíchu a k pláči zároveň. Pak už byla moc velká tma na to pokračovat. Sklesle sem šel zpátky dovnitř, abych si dal prohřívací sprchu, což mi aspoň na chvíli odvedlo pozornost jinam, protože horká voda na namoženejch svalech a pár drobnejch rankách nebylo nic dvakrát příjemnýho. Ani nevím, kdy přesně se mi ty odřeniny přihodily.

Pak sem si šel dát večeři. Už sem se ze zvyku natahoval i pro pytel granulí, že nasypu Bernovi, ale došlo mi, že tu není. Opět se mě zmocnily pocity samoty, a tak sem ho šel chvíli vyhlížet. Nechtěl sem vědět, kam až můžou moje sny dojít, když mě chlupáč nevzbudí. Jenže venku začínalo bejt chladno, nad mračnou clonou už musel zářit měsíc a ten zablešenej zrádce pořád nikde. Začaly se mi zavírat oči a několikrát sem zejvnul, než sem se konečně donutil vstát, vyjít schody a přejít k posteli. Přece nejsem žádný malý děcko, abych se bál usnout, ne? Stejně sem nechal otevřený dveře, abych slyšel, kdyby se Bern vracel.

Rychle sem se posadil na postel, zkopl boty na podlahu a přikryl se dekou. Nechtěl sem to udělat, jenže ten hnusnej ledovej pocit něčího pohledu v zádech tady byl zase a já věděl, že když se položím zádama na matraci, alespoň trochu se to utlumí. Z matrace na mě přece nic sahat ani vejrat nemohlo, ne? Nebyl sem se ale schopnej úplně uklidnit. Donutil sem se zavřít oči a přestat vejrat do stropu, protože se na mě ze tmy začínaly ksichtit zkroucený tváře všeho možnýho. Ani nevím po jak dlouhý době přesvědčování sama sebe, že si se mnou jenom hraje můj vlastní mozek, se mi podařilo usnout. No, moc velká výhra to nebyla.

Už sem to temný klidný místo spolehlivě poznal. Stejně tak jistě sem věděl, že mý zbožný přání tady zůstat celou noc nebude vyslyšený. Nečekal sem dlouho a dveře se opravdu objevily. Nechtěl sem s nima mít nic společnýho, tak sem zavřel oči a doufal, že zmizej. K mý smůle sem je ale viděl pořád. Nebylo cesty pryč. Když se otevřely, chtěl sem si přitisknout ruce na uši, ale opět to nemělo žádnej efekt. Slyšel sem skvěle.

„Hej, Joe, ta bouřka je v nedohlednu. Je tak krásně, že se půjdeme na chvilku projít, ano?"

„Ne!" zamumlal sem zoufale, ale žádnej zvuk neopouštěl mý ústa. Dostavila se panika.

„Je škoda, že nemůžeš jít s náma, ale ten chodník opravdu potřebuje opravit. Ten déšť by ho mohl úplně zničit. Dávej pozor, ať Bern neuteče, zlato," říkal její sladkej hlas. Zpropadenej chodník. Kdybych tehdy věděl, co se stane, na nějakej chodník bych se vysral.

„Seru na chodník! Vem mě s sebou!" zkusil sem zakřičet, ale stejně jako předtím z mojí huby nevyšel žádnej zvuk. Pocítil sem silnou frustraci. Vědět, co se stane, ale nemoct s tím nic udělat, byl ten nejhorší pocit. A tak sem udělal to, co po mně ten sen chtěl. Vyběh sem ze dveří.

„JULIO!" zakřičel sem z plnejch plic, jen co sem se octl za prahem. Nemoh sem tomu uvěřit, protože tam opravdu byla. Nezmizela, ale pořád tam stála. Měla v náručí Rachel a nehybná se na mě koukala postavená kousek od kraje srázu.

„Už s tím nic neuděláš, Joe," řekla chladně.

„Jak to myslíš?" zeptal sem se. „Ještě nejseš pod vodou, ještě můžu jít s váma," pokračoval sem zoufale a udělal krok k nim.

„Nezabráníš tomu. Nikdy jsi nezabránil," řekla chladně a udělala krok ke srázu.

„My dvě už dávno patříme jezeru. Náš domov je v hlubinách. Přijdeš blíž a taky tě pohltí," dodala. Udělal sem další krok. Každej z nich mě stál neskutečný úsilí a s každým z nich udělala Julia další krok k jezeru. Bylo pozdě. Ostrej poryv větru, blesk, hrom a hrnoucí se hlína mi zase všechno vzaly. Křičel sem z plnejch plic, konečně doběhl až na kraj a cejtil, jak mi něco za ohromný paralyzující bolesti vyrvalo srdce z hrudi. Pak sem klesl na kolena a koukal se do ještě pořád divokejch vod jezera. Co víc by se mohlo stát?

A tak sem se nadechl, předklonil a padal. Ucejtil sem vodu, ale vždycky sem byl nemožnej plavec, takže propadnout se hlouběji nebyl žádnej problém. Věděl sem, že takhle mám další šanci ji vidět. Přišel zase ten hroznej pocit, že mě někdo sleduje. To byla první známka. Začal mi po čele stejkat studenej pot, kterej sice pod vodou neměl co dělat, ale já věděl, že tam je. To byla druhá známka. A nakonec se v mým tmavnoucím zorným poli objevila známá bílá silueta.

Natáh sem ruce před sebe a ona se usmála. Byla teď blízko jako ještě nikdy. Vypadala jinak. Černý vlasy jí plavaly kolem hlavy tak, jak jim poručily jezerní proudy. Byla bledá. Ještě bledější, než v zimě. Její rty už dávno nebyly růžový, ale zato nabraly fialovej odstín, jako další části jejího nabobtnanýho těla. Byly to modřiny a zranění zřejmě způsobený pádem do jezera. Její pohyby byly nemotorný a pomalý, když pokládala nehybnou a úplně stejně opuchlou Rachel na zem, aby mohla vklouznout do mý náruče. Neucukl sem. Nemohl sem se ani hnout.

Byla studená a podivně rozměklá. Na jejím boku sem si všimnul nejspíš tržný rány. Kousky vodou odkrvenýho masa jí visely od boku. Nejspíš se nějaký ryby pokusily ho odtrhnout od těla. Nechtěl sem na to myslet. Moje tělo se zmítalo mezi mučivou bolestí, hořkostí, láskou a ostnem strachu, kterej na něho tlačil víc a víc. Najednou sem ucítil, jak její sevření sílí a naplno mě pohltila panika.

„Zůstaň tu s námi, Joe," řekla a já sledoval, jak mi z úst unikaj poslední bublinky vzduchu. Takhle to skončí? Uslyšel sem praskání a podle bolesti hrudního koše odhadl, že se jedná o moje žebra. Ale praskot se změnil na bušení, bušení na škrábání a slova, který mi Julia šeptala nehybnejma rtama do ucha, na štěkot.

„Berne!" vzbudil sem se a zjistil, že sem stihl propotit nejen svoje pyžamo, ale i povlečení a matraci. Ani sem se nesnažil zastavit slzy, protože moje tělo ještě pořád svíraly hrůza a děs, když sem seběhl schody dolů, abych psovi otevřel. Jen co vběhl dovnitř a šel zkontrolovat svoji misku, sem se zhroutil na gauč. Už nikdy nepůjdu spát bez Berna vedle sebe.