V noci už sem toho moc nenaspal. Neustále sem se převaloval, a i když přestalo pršet, nijak mě to neuklidnilo. Nakonec sem to okolo pátý hodiny vzdal a vstal z postele. Bern si mě všimnul a rozespale nadzvednul hlavu s ještě pořád zalepenejma očima, ale já ho jenom podrbal za uchem a poplácal po boku.

„Ještě spi, Berne," řekl sem potichu a vydal se po schodech dolů. Ano, měl sem ložnici v patře. Náš dům nebyl velkej. Skládal se z přízemí, kde byl jedna větší místnost se stolem, gaučem a kuchyňskou linkou, potom ještě spíž i koupelna, a z podkroví, teda patra, kde je ložnice a pokoj, do kterýho nechodím. Tam sem schoval většinu Juliinejch a Rachelinejch věcí. Vodu tady mám z vlastní studny, ohřívá se pomocí topení v kotli a kotelnu mám jako součást sklepa, kterej je vlastně asi největším patrem domu, pokud se to tak dá počítat. Vstup do něj je ale zvenku a mírně vyvýšenej, aby se zabránilo případnejm záplavám.

Jelikož sem neměl co dělat, a už mi došel chleba na snídani, sebral sem ze stolu klíčky od auta a jal se vynosit nákup. Musel sem to vzít několikrát, ostatně luštěniny, konzervy ani granule nebyly zrovna lehký. Když sem dovnitř vnesl i pytel psího krmiva a domem se rozlehlo jeho charakteristický šustění, ozvalo se z horního patra hlasitý psí zívnutí následovaný dunivejma krokama provázenejma skřípáním dřevěnýho schodiště.

„Za chvíli bude snídaně, Berne," řekl sem mu a on se zatočil dokola. Pak sem ale ještě vyšel ven do auta pro chleba a on toho využil, aby se odběhl vyprázdnit. Uvnitř sem mu kromě granulí dal do misky i čistou vodu. Zatímco pes si spokojeně chroustal svoje, ukrojil sem si krajíc chleba a z ledničky vytáhl čtvereček taveňáku. Dal sem do konvice na svůj plynovej sporák ohřát vodu a zatím, co sem čekal, než začne vařit, sem si nachystal do jednoho hrnku sítko se směsí bylinek a do druhýho pár lžiček rozpustný kávy. Byl čas se po neklidný noci konečně probudit.

Bern už dojedl, zejvnul si a posadil se vedle mě s pohledem upřeným na mou snídani. Ocasem jezdil po zemi takovou rychlostí, že kdybych mu tam nalil mejdlo a vodu, už nikdy bych nemusel tuhle podlahu vytírat. Já zejvnutí opětoval, zkontroloval vodu v konvici a spokojeně si zalil oba nezbytný ranní nápoje. Vzal sem svou snídani a přesunul se s ní na lavičku na zápraží následován věrným společníkem mýho talíře. Byl to poslední kus nádobí ze sady, kterou sme dostali před patnácti lety od Juliinejch rodičů jako svatební dar. Zatím sem si nepořídil jinej, protože už sem si na ten porcelán s růžovejma květama u okrajů zvykl.

Hleděl sem na krajinu pod sebou. Paprsky čerstvě probuzenýho slunce se procházely po klidný hladině jezera, která se leskla a třpytila tak jako každý vzácně slunečný ráno. Na moji terasovitou zahradu už taky začínalo svítit slunce, přece jenom sem ji vybudoval na jihovýchodní straně, kde se země svažovala až ke ztrouchnivělýmu molu. Sledoval sem, jak vítr hladí kukuřici a ševelí mezi keříčkama fazolek. U břehů jezera se houpaly větve bříz, vrb a pár olší. Dál od břehu se svěží porost měnil v hlubokej les, kterej zdejší hory až na výjimky pokrejval od paty skoro až po vrchol.

To už sem svíral mezi prstama poslední sousto a Bernův čumák mě netrpělivě šťouchnul do nohy. Ano, poslední sousto je pro něho. Jednou sem to udělal a od tý doby se z toho stal zvyk. Teda, on mě pokaždý prakticky donutí. Nezvlád bych jeho vyčítavej pohled snášet celej den. Potom sem se napil kávy, postavil se a protáhl.

„Tak Berne, je čas začít den," vydechl sem, prokřupal si klouby a šel umejt nádobí.

Ven sem potom vyšel v pracovním a šel plít záhony. Odkládal jsem to už pěkně dlouho a tráva i pampelišky dávno prorostly tam, kde je nikdo nechce. Snažil sem se je vytahovat celý i s kořenem a šlo to poměrně dobře, zvlášť kvůli tomu, že hlína byla od včerejšího deště ještě pořád vlhká a rozměklá. Za chvíli sem měl ruce úplně od bahna a cejtil jsem, jak mi zasychá na kůži. Bern si lehnul na sluncem vyhřátý zápraží, přičemž spokojeně s jazykem vyplazeným sledoval okolí přivřenejma očima. Občas jeho pozornost upoutal třepotající se motejl, nebo bzučící čmelák. To se pak po nich ohnal, ale nikdy netrefil.

Když se blížilo poledne, hlína vysychala a slunce pálilo tak, že nebylo příjemný na něm stát ani v klobouku, utrhl sem si ze záhonu salátovou okurku a šel si nachystat oběd. Opět sem vzal krajíc chleba, taveňák a okurku sem si zchladil pod proudem studený vody z kohoutku. Bern měl okurky rád. U jídla sem sledoval včely, který kroužily okolo růžovýho keře kousek ode mě. Ten sem podle Julie taky patřil. Bylo tam jeho místo. A měla pravdu. Každej rok nádherně kvetl a jeho bílý květy přitahovaly hmyz z širokýho okolí. Možná bych si mohl pořídit včely. Však to tady každý jaro bzučí, i v létě by se určitě našlo dost květů. Hodil sem tomu slintajícímu chlupáčovi konec okurky a postavil se.

„Berne, co takhle zkusit štěstí s lovem. Půjdeš se mnou ven?" zeptal sem se ho a kouknul se do těch nadšenejch hnědejch očí. Ale, co se ho ptám, jasně že půjde! Ten si nenechá utýct jedinou příležitost trochu se proběhnout po lese.

Uklidil sem po sobě nádobí, do starýho hnědýho batohu sem sbalil láhev s vodou, pytlík oříšků a krabičku s posledníma nábojema. Budu je muset někdy zajet do většího města za Cornwellem dokoupit. Potom sem přešel ke komodě pod schodištěm a z jejího šuplíku vytáhl kožený pouzdro se svojí starou kulovnicí. Dostal sem ji od otce kdysi dávno a ten ji dostal zas od svýho. I přes to byla pořád ve skvělým stavu. Tahle zbraň měla svoji váhu a mně to vyhovovalo. Vyndal sem ji z pouzdra a přehodil přes rameno. Potom už stačilo jenom zapískat na Berna, zavřít za sebou dveře a vyrazit. Skoro nikdy sem nezamykal, protože tady na samotě to nebyla potřeba.

Šel sem od jezera dál. Doufal sem, že narazím na nějakýho králíka nebo bělokura, ale nedělal sem si přílišný naděje. Ovšem trocha masa na obměnění jídelníčku by se hodila a Bern procházku ocení i bez králíků. Naučil sem ho, aby je nehonil, ovšem to stejný neplatí na srny. Ty nelovím. Sou moc velký a neměl bych je kde uschovat, aby se nezkazily. Tak velkej mražák nemám a výpadky elektřiny tady nejsou vůbec vzácná záležitost. Bern mi šel v patách, jenom občas se zastavil a zavětřil. Škrábal sem se nahoru do kopce a cejtil pot, jak se začíná formovat do kapiček chystajících se stýct mi po čele až na nos. Byl to opravdu horkej den.

Po nějaký půl hodině sem došel na místo, který sem hledal. Lesní porost tam přecházel do jakýsi louky plný křoví a vysoký trávy. Půda se zarovnala a dokonce tudy protýkal menší potůček, kterej tiše bublal na dně toho údolíčka. Zpomalil sem. Tady by už mohlo něco bejt. Věděl sem, že o pár kopců dál už se vyšší porost dočista ztrácí a navazuje na něho oblast rozlehlejch travnatejch kopců. Takovejch, jaký si spousta lidí představí pod pojmem Skotsko. A přesně tyhle planiny sou oblíbený prostředí zajíců, králíků, bělokurů a ostatní drobný zvěřiny.

Sundal sem pušku z ramena, položil batoh na zem a nabil ji. Nebyla to žádná opakovačka. Takhle v tom byl adrenalin. Člověk má jenom jeden pokus. Pokud se netrefí, musí nabít znovu a zvíře uteče. Potom sem dal batoh zpět na záda a se zbraní v rukou pokračoval pomalu dál. Bern už za ty roky taky pochopil, o co se snažím, a našlapoval opatrně za mnou. Vítr šel od planiny směrem k lesu. Pálil mě do očí, zatímco sem se rozhlížel, ale alespoň nehrozil vyzrazením. Teď bylo třeba dávat pozor. Jakmile vystřelím jednou, začnou si zvířata v okolí dávat pozor a já bych se musel přesunout jinam.

Pomalu sem se prodíral křovím, když sem si všiml nenápadnýho pohybu asi padesát metrů přede mnou. V trávě se na okamžik mihl hnědošedej kožíšek a o chvilku později trochu blíž ke mně přihopkal malej ušák. Věděl sem, že tohle byla moje šance. Odjistil sem zbraň a pomalu sem ji zvedal k pravýmu rameni. Králík si ničeho nevšiml. Jen sem tam pro kontrolu zastříhal ušima, ale dál poklidně žvejkal stýblo trávy. Přiložil sem tvář ke zbrani a zamířil. Zatajil sem dech, připravil se na zpětnej ráz, ušák zvedl hlavu a já vystřelil.

Zvuk střelby přeletěl údolí, ztratil se mezi stromy a králík klesl k zemi. Trefil sem.

Na tváři se mi roztáhl spokojenej úsměv, sklopil sem zbraň a vylezl z křoví. Došel sem pomalu k tomu drobnýmu tělíčku a zdvihl ho do vzduchu. Byla to pěkná trefa, kulka proletěla hrudním košem kousek pod lopatkou. Přehodil sem si pušku zpátky přes rameno a chytil králíka za uši.

„Pěkná trefa to byla, Berne," otočil sem se na sedícího psa a ten, jako by vycejtil mou radost, zaštěkal.

Cesta zpátky byla rychlá a příjemná. Bern nabuzenej vůní krve pobíhal okolo mě v širokejch kolech. Věděl sem, že vyhlíží. Králíky ho honit nenechávám, aby mi je neplašil, ale jednou za čas zmerčí srnu. V tu chvíli je zbytečný ho volat. Nejspíš ho něco fascinuje na tom houpavým pohybu, kterým se pohybujou krajinou, když běží. Takhle se zaběhl už několikrát, ale vždycky se vrátí. Ví, kde je jeho místo.

Když sem došel domů, měl sem ještě poměrně dost času, a tak sem se rozhodl, že si uvařím. Pověsil sem ušáka za zadní běhy na strom, zašel si pro nůž a dal se do stahování. Nezabralo to příliš dlouho. Za ty roky už sem v tom získal určitej grif. Nejtěžší bylo kůži naříznout a oddělit od těla první kousek, pak už stačilo jen opatrně řezat a držet budoucí kožešinu napnutou. Nakonec sem nožem naříznul břišní dutinu a králíka vyvrhl do nachystanýho lavoru. Ještě než sem lavor podstrčil připravenýmu Bernovi, zahleděl jsem se do hlubin krvavejch vnitřností v ledabylým pátrání po kulce, ale neviděl sem ji. Potom se už pes s chutí pustil do jídla. Však on si to přebere.