Prvního chlapce našli jedno říjnové odpoledne v křoví. Ležel na boku s rukama pod hlavou a zabalený ve světle modrém prostěradle bez potisku. Chlapec vypadal, jako by jen spal. Fialové modřiny na krku ale jasně dokazovaly, že je tomu jinak. Chlapec zemřel několik hodin před jeho nalezením, uškrcen holýma rukama. Naposledy byl spatřen matkou, než odešel ven hrát si na hřiště s kamarády. Tam už ale nedošel.

Stál jsem nad jeho mrtvým tělíčkem a sledoval práci koronera a techniků, snažíc se ignorovat hlasitý křik a pláč chlapcovy matky za mými zády. Volala na něj jménem a žádala ho, aby se probudil. Nadávala strážníkům, kteří ji drželi dál od místa činu. Hlasitě plakala. A znovu křičela. Klasická reakce matek, bohužel jsem tohle neviděl poprvé. S hlubokým nádechem a city uzamknutými hluboko v sobě jsem se otočil a šel k ní. Když jsem se přiblížil, hleděla na mě zoufalýma uplakanýma očima. Opustila ji veškerá bojovnost, kterou využívala proti strážníkům. Sesypala se na mě a pevně se chytila rukávů mého kabátu.

"Prosím!" zavzlykala. "Prosím, chyťte toho bastarda, který tohle udělal! Žádám vás o to!"

Chytil jsem ji jemně za ramena a odtáhl ji od sebe, abychom si viděli zpříma do tváře. "Slibuji, že pro to udělám všechno, madam."

Jimmy! Jimmy! Stále mi zněl v hlavě její křik. Teď už se mi jen hroutila v náručí a plakala. Nikdy jsem si neuměl představit tu bolest, jakou rodič cítí, když ztratí dítě. A byl jsem za to rád. Brzy se objevil její manžel a utěšování ženy přešlo na něj. Já se vrátil k mrtvému tělíčku. Můj kolega nad ním taky postával a něco si zapisoval.

"Nějaké stopy?"

"Máme otisky prstů z jeho krku," přikývl a podíval se na mě. "A koroner tvrdí, že nebyl pravděpodobně pohlavně zneužit, i když to zatím nemůže vyloučit. Soudí tak jen podle toho, že byl chlapec oblečený a nemá žádná jiná zranění než ta na krku. Více nám poví po pitvě."

Přitakal jsem a přidřepl si k tělu. Jimmy měl nedávno sedmé narozeniny, chystal se do druhé třídy. Ale jeho cesta byla násilně zastavena. Neubránil jsem se pokřižování a tichému "Odpočívej v pokoji." Troy se uchechtl.

"Ty toho nenecháš, že? Budeme muset zase hodit řeč o tom, co se děje po smrti, Basti."

"Klidně, ale až dopadneme vraha, souhlasíš?" otočil jsem se na něj, jen přikývl a povzdechl si. "Nemáme žádné svědky, nikdo nic neviděl. Chlapi vyslýchají i lidi okolo cesty, kudy oběť mohla jít. Chceš jít taky?"

Souhlasil jsem a vstal. Šli jsme vedle sebe po chodníku v příjemné obydlené čtvrti, kde se to aktuálně hemžilo policisty, kteří vyslýchali lidi okolo. Troy několikrát napnul prst a přejel mi jím po ruce, ucukl jsem.

"Neblbni."

"Neblbnu, sahám na tebe," opáčil nespokojeně a zahnul na příjezdovou cestu jednoho z domu. Nehodlal jsem se jeho nevyspělým zamilovaným chováním vyvést z míry, aktuálně byl nejdůležitější případ.

---

Pověsili jsme si na tabuli v kanceláři fotky Jimmyho, spolu s poznámkami ohledně výpovědí svědků a rodiny.

"James Phillip Rush, věk sedm let. Žák místní základky, hrál fotbal a chodil do sboru. Oblíbené dítě, bezproblémové, ve škole skvělé výsledky. Rodiče David a Lana Rushovi. Dnes ráno nedošel na hřiště za kamarády. Uškrcen holýma rukama, žádná shoda otisků prstů. Na těle se našly cizí vlasy, ale rovněž beze shody. Bez známek pohlavního zneužití," shrnul Troy v několika větách a povzdechl si. "Máme vůbec něco, Basti?"

"Jo," kývl jsem a dál okusoval konec plastové vidličky, "vraha na svobodě. To jediné máme. A lidi nás roztrhají, jestli ho co nejdříve nenajdeme. Co to prostěradlo?"

"Slepá ulička. Je to jen utkaný kus modré látky, ani na něm nebyl našitý lísteček, že to máš prát se stejnými barvami a nestrkat do sušičky."

"Proč ho zakryl?" zatočil jsem se v židli a ukousl jeden z plastových zubů, plivl jsem ho do papírové krabičky od číny. "Výčitky? Většinou to značí výčitky. Tělo naaranžoval, vypadal jako spící. Klidný. To dítě pro něj něco znamenalo, vytvořil si k němu vztah."

"Myslíš si, že to mohl udělat někdo z rodiny nebo z přátel?" sledoval mě. "Třeba otec?"

"V devadesáti procentech případů smrti či únosu dětí za tím stojí rodina. A otec nejspíš ne. Jistě to nevím, ale sledoval jsem ho a reagoval tak, jak by truchlící otec reagoval. Obviňoval se, že za to mohl on, že měl na syna dávat pozor. Ale nestyděl se za sebe ani nic podobného, hádal se se mnou a měl vztek na celý svět, to ano, ale to je normální."

"Takže otec ne."

Troy se prošel po místnosti, sako si přehodil přes židli a vykasal si rukávy bílé košile. Já sledoval fotografie z místa činu. Jimmy ležel jako spící dítě mezi listím, přikrytý prostěradlem. Klidná póza, mírumilovná. Na spící dítě se chodí rodiče dívat, aby se ujistili, že je v pořádku. Vychutnávají si pohled na jeho uvolněný obličej a vnitřně radostně plesají. Spánek neznačí nic špatného. Aranžování těl po smrti není nic zvláštního, hodně vrahů to dělá. Ale mě osobně zrovna v tomhle případu přišlo něco zvláštního. Nevěděl jsem co a ani jsem se nad tím nesnažil nijak usilovně přemýšlet. Ono to přijde samo.

"V kolik přijdeš domů?" zamumlal Troy a opřel se bokem o stůl. Dělal, že taktéž sleduje fotky, ale ve skutečnosti ho vůbec nezajímaly. Jak jsem již řekl, je nevyspělý. Táhne mu teprve na třicet, v hlavě to je ale stále hrozný puberťák, alespoň v některých věcech.

"Půjdu spát k sobě, musím přemýšlet." Neodtrhl jsem pohled od fotek, on ke mně ale hlavu otočil.

"Ty sis ten byt nechal?"

"Nikdy jsem ti neřekl, že ho pustím," zamračil jsem se. "Troyi, říkal jsem ti, že být se mnou pro tebe není. Je pro mě nejdůležitější práce. Nic jiného. A ani nikdo jiný."

"Myslel jsem-"

"Že se kvůli tobě změním? Ne, Troyi, nezměním. Práce je číslo jedna, dvě a tři. A až po ní jsou další věci a lidé."

Souhlasně zamručel a vstal. Vzal si věci, mumlavě se rozloučil a práskl za sebou dveřmi. Nebylo to nijak překvapující. Věděl jsem, že to takhle skončí. Nebylo mi to líto. Teď pro něj bude pár dní těžké dýchat se mnou stejný vzduch a nakonec se to uklidní a najde si někoho jiného. A já budu mít opět klid.

---

Další vražda na sebe nenechala dlouho čekat, Stala se o deset dní později. Opět byl obětí chlapec, ležel ve stejné poloze, přikrytý prostěradlem stejného typu. Opět ležel v přírodě, tentokrát na kraji malého lesíka. Krk měl fialový od modřin. Prošli jsme si stejnou procedurou jako předtím. Oznámení rodině, pláč a křik. Výslech manželů. Příslib pátrání po vrahovi. Výslech svědků. Opět žádné stopy. Otisky na chlapcově krku se shodovaly s těmi, které měl na sobě Jimmy. Stejně tak vlasy. Opět bez pohlavního zneužití. Sečteno podtrženo, šlo o stejného vraha. O vraha, který byl stále na svobodě.

Média se na tento případ chytila jako mouchy na med, pobíhali za žlutými páskami s kamerami a mikrofony a snažili se vyzpovídat kohokoliv, kdo byl ochotný se s nimi bavit. Natáčeli reportáže do televize nebo jen chodili s diktafonem, aby pak mohli napsat článek. Média byla věc, kterou jsem na téhle práci nenáviděl a miloval zároveň. Kolikrát nám pomohli, když odvysílali zprávu s fotkou podezřelého nebo vyzvali občany, aby se obrátili s jakoukoliv informací na policii. Ale mnohem častěji nás roznášeli na kopytech a přesvědčovali veřejnost, že jsme budižkničema. Tento případ byl jedním z těch, který nám na delší dobu zařídil právě špatné jméno. A čím více tlačila média na veřejnost, tím více tlačilo vedení na nás, abychom v případu postoupili.

Šel jsem zpět k autu a snažil se mezi těmi supy protlačit.

"Detektive, detektive, máte už nějaké stopy?"

"Detektive, jak dlouho vám bude trvat chytit vraha?"

"Detektive, dělá vaše oddělení vůbec něco?"

"Odpovězte nám!"

Křičeli jeden přes druhého a nastavovali mikrofony. Nakonec jsem se otočil a krátce řekl: "Naše oddělení dělá vše, co je v jeho silách. Žádáme rodiče, aby dali na své ratolesti pozor a nepouštěli je nikam samotné."

Nato jsem se otočil a konečně se dostal k autu a odjel.

Třetího chlapce jsme našli na konci října a čtvrtého dva týdny nato.

---

A beznaděj stoupala. Nátlak byl horší než po prvních dvou vraždách. Já i ostatní detektivové jsme v práci prakticky spali, ale bylo to k ničemu. Stop bylo dost, ale nikam nevedly. Nebyli žádní svědci, což byla ta nejšílenější věc. Vrah s dětmi manipuloval jak v noci, tak i za bílého dne, tak jak je možné, že ho nikdy nikdo neviděl?
"To je marné," povzdechl jsem si a promnul si ospalé oči. Já, Troy a ještě dva kolegové jsme se naskládali do zasedačky, všude okolo nás visely fotografie z míst činu, poznámky, stopy. Většinou to dost pomáhalo vidět věci, které byly zdánlivě ukryté, ale s tímhle případem jsme byli v koncích.

"Hej, žádné zoufalství!" praštil mě Troy několika papíry po hlavě. "Musíme toho zmetka chytit, než zabije dalšího kluka. Prostě musíme."

"Snad to stihnem dřív, než půjdu do důchodu," vstal jsem a přehodil si sako přes rameno. "Jdu ven, potřebuju vzduch."

Při podobných případech jsem vždy nakonec propadal melancholii a beznaději. Mozek mi vypovídal službu a já už byl schopný vidět jen to nejhorší. V takových chvílích procházka venku pomáhala.

Koupil jsem si ve stánku pořádnou kávu a šel pryč od stanice, pryč od těch fotek a potem a zoufalstvím páchnoucích kolegů. Posledního chlapce našli kousek od stanice v zanedbaném parku. Kdysi to bylo místo pro rodiny s dětmi, dnes se tady zdržovali převážně bezdomovci. Kroky mě zanesly k místu činu, které bylo ještě stále obehnáno páskou a bezdomovci si od něj udržovali uctivý odstup. Prohlížel jsem si ho a snažil se přijít na to, co mi nesedí. U každého místa činu jsem měl pocit, že vidím něco, co není můj mozek schopný zachytit a vyhodnotit. Sjížděl jsem pohledem zem pokrytou listím a velký vykotlaný kmen stromu, jež byl prožraný červotoči. Pak jsem stočil pohled na okolí. Všude se válely obaly od hamburgerů a hot dogů, špinavé, pomačkané noviny, plastové i skleněné láhve. Opět jsem se podíval na místo, kde chlapec ležel. Bylo uklizené. A zdálo se, že listy někdo nahrnul na místo a až poté na něj chlapce položil, jako na lůžko. Aranžování těla po smrti nebylo opravdu nic neobvyklého, ale tady to vypadalo až jako rituál. Chlapci vždy leželi někde v přírodě, na trávě nebo listí. Vrah se o ně postaral, aby po smrti spočinuli na hezkém klidném místě. Staral se o ně s láskou, až rodičovskou láskou.

Chlapci si nebyli nijak blízcí, neznali se, ani nechodili do stejné školy nebo do stejného fotbalového klubu. Byli až moc rozdílní, jak věkově, tak vzhledově. Nepodařilo se nám najít jedinou věc, která by je spojovala. Nebyli sexuálně napadeni, nešlo tedy o dílo pedofila. Byli zabiti rychle a bez zbytečných zranění, vrah nechtěl, aby trpěli. Napil jsem se kávy a zavřel oči. Proč to tedy dělal? Musel mít důvod. Nikdo si jen tak neřekne, že zabije malého kluka.

"Na co jsi přišel, Basti?" ozval se za mnou Troy. Neotočil jsem se, jen jsem si povzdechl a znovu se napil.

"Na to, že jsem v koncích. Vůbec nic mě nenapadá, nevím jak..." utichl jsem a upíral pohled na skupinku bezdomovců. Seděli na lavičce nedaleko nás a o něčem se bavili. Jeden z nich pevně svíral v rukou nákupní vozík a ostražitě sledoval své druhy, připraven chránit si své uloupené poklady. Skrz mříže vozíku jsem viděl cáry látky stejné barvy, jako byla prostěradla, ve kterých byli chlapci zabalení. Krok do neznáma, ale třeba to nebude úplně na nic.

Doběhl jsem k nim a bezdomovce oslovil. Hned se pokusili odejít, nechal jsem je a zaměřil se jen na toho s vozíkem.

"Promiňte, pane, můžu mít pár otázek?"

Nedůvěřivě mě sledoval a udělal několik kroků, chytil jsem tedy rychle jeho vozík a zabránil mu tak v odchodu. Bez svých věcí by neutekl.

"Ježiši, Basti, co blbneš?" vyjekl Troy, když mě doběhl. Ignoroval jsem ho a ukázal bezdomovci odznak.

"Jsem od policie. Jen se chci zeptat, odkud máte tohle?" Sáhl jsem do vozíku a vytáhl modré prostěradlo. Bylo špinavé a zapáchalo, ale byl jsem si stoprocentně jistý, že je naprosto stejné jako to, které u sebe měli chlapci.

"Nesahej mi na věci!" ohnal se po mě bezdomovec rukou a prostěradlo mi vytrhl. "Já ho... našel."

Lhal a bylo to očividné. Troy se mě stále snažil uklidnit, ale bylo to k ničemu.

"Nelžete mi. Já jsem vás nepřišel za nic zatknout, vyšetřuju vraždu. Potřebuju vědět, odkud to prostěradlo máte."

Bezdomovec přeskakoval zažloutlýma očima ze mě na Troye a zase zpět, pak ze sebe pomalu vysoukal: "No z útulku. Támhle, na konci ulice. Mají jich tam plno a já ho potřeboval více než oni...," dodal nakonec a nacpal ten kus hadru zpět do košíku. Usmál jsem se, poprvé po dlouhé době. Stopa, konečně!

"Děkuji vám," vtiskl jsem mu do špinavé studené ruky několik bankovek a rovnou vykročil směrem, který naznačil. Troy mi byl v patách.

"Proboha, Bastiane, co blbneš? To máš takovou radost z prostěradla? Bude jich plné město a pochybuju, že jsou všechna z jednoho místa. Vždyť je to jen obyčejný cár hadru!"

Zastavil jsem se a podíval se na něj. "Je to to jediné, co za tolik týdnů máme, Troyi. Nemusíš se mnou chodit, klidně se vrať, seď na řiti a dívej se na fotky mrtvých kluků."

Cukl sebou a zlostně se na mě podíval. Prakticky jsem řekl, že nic nedělá. Což byla pravda. Nikdo z nás nic nedělal, protože jsme nevěděli co.

"Snažíme se, Basti. Ale když nemáme jedinou stopu..."

"Já vím, Troyi. Ale tohle... Třeba to bude ztráta času, ale je přece jedno, jestli ho ztratím na zadku v kanclu nebo tady."

Sledoval mě, než si odevzdaně povzdechl a přikývl. "Tak jdeme, ty magore."

---

Rozhlížel jsem se mlčky po velké přeplněné místnosti. Byly zde v řadách vyrovnané postele, na většině už někdo seděl. Na každé z postelí byl malý polštář, deka a matrace byly potaženy modrými prostěradly bez potisku. Spokojeně jsem se pousmál, v kostech jsem cítil, že tahle stopa bude slibná.

Dobrovolníci zrovna rozdávali jídlo, u stolu naproti nám se vytvořila dlouhá řada.

"Musíme odchytit někoho, kdo to tu vede," poznamenal Troy a rozhlížel se. Nakonec jsem vykročil ke stolům a oslovil jednu slečnu stojící za obrovským hrncem s polévkou. Poslala nás do kanceláře, kde za stolem seděla mile vypadající žena s kulatými brýlemi na nose.

"Co pro vás mohu udělat, pánové?" usmála se a odložila propisku. "Nevypadáte, že byste potřebovali nocleh."

"To opravdu ne," odtušil Troy a předložili jsme jí své odznaky. Zvážněla a s povzdechem propletla prsty.

"Pánové, o co jde? Nikoho jsme nevolali, v poslední době je tady klid. Naši obyvatelé jsou slušní a za misku s polívkou a teplou postel by udělali cokoliv."

"O to nejde," ujistil jsem ji a využil nabídnuté židle. "Vyšetřujeme vraždy těch malých chlapců, určitě jste o tom slyšela."

Na tváři se jí objevil kyselý úšklebek, než se zakabonila. "Ale jistě, to je ten případ, kde nemáte jedinou stopu, viďte? Copak, že by se objevilo další tělo?"

Koutkem oka jsem zahlédl, jak se Troy napjal a vrhl na tu ženštinu rozzlobený pohled. Nevšímala si toho, ignorovala ho. Taky mě její slova dopálila, ale nenechal jsem se vyvést z míry.

"Ano, přesně ten. Proto jsme dnes tady, pravděpodobně máme stopu. Odkud máte ta prostěradla?"

Zmateně zamrkala a sledovala mě, jako kdyby otázce snad ani nerozuměla. "Prosím? Prostěradla? Jak s tím souvisí prostěradla?"

"Odpovězte, prosím," požádal ji Troy slušně, v hlase se mu ale odrážela netrpělivost a zlostný podtón také úplně nevyprchal. Překonal jsem touhu ho okřiknout.

"No..." odkašlala si. "Jsou z bývalé nemocnice. Hodně dlouho ležely ve skladu, než nám je město darovalo... Proč vás zajímají kusy hadru?"

"Myslíte, že je ve městě ještě nějaké místo, kde by byla ta prostěradla k dostání?" pokračoval jsem a její otázku prozatím nechal nezodpovězenou.

"Ne, to pochybuju, všechna připadla nám. Máme je v bednách ve skladu, je jich opravdu hodně. Obměňujeme je jednou za čas, když už jsou ta na postelích moc špinavá a nedají se vyprat, jsou potrhaná nebo když zmizí. Některým lidem se je podaří ukrást. Nemáme jim to za zlé, když je zima, jsou vděční za cokoliv, do čeho se mohou zabalit."

Přikývl jsem, to odpovídalo tomu, co říkal ten bezdomovec s vozíkem.

"Proč vás to zajímá?" naléhala dál.

"Těla těch chlapců byla zabalena ve stejných prostěradlech. Chtěli jsme jen tuto stopu prověřit, protože, jak jste už tak netaktně sdělila, nemáme v případu jiný posun," pronesl Troy. Mlčky jsem sledoval její tvář, která pomalu zbledla. Skousla si ret a uhnula od nás pohledem. Znal jsem tento výraz. Něco si uvědomila, něco ji napadlo. V žaludku mě šimralo, byli jsme na správné stopě.

"Madam? Něco, co byste nám chtěla říct?"

Opět k nám vzhlédla, nejprve zavrtěla hlavou, na rtech se jí formovala věta typu "Ale kdepak, to určitě nic není", ale nakonec si povzdechla a přikývla. "Dělala jsem inventuru a zjistila jsem, že zmizela jedna bedna s prostěradly. A teď mi došlo, že se to stalo chvíli předtím, než se objevilo první tělo toho chlapce. Jimmyho, viďte?"

Troy kývl a hned ze sebe vypálil další otázku: "Zjistili jste, kdo to ukradl?"

"Ne, ani jsem po tom nepátrala," zavrtěla hlavou. "Zeptala jsem se lidí, kteří tady tu dobu byli, ale všichni to popřeli. Nakonec jsem to nechala být."

"Zamyslete se," vyzval jsem ji. "Pomáhá tady někdo, kdo se chová v poslední době zvláštně? Odtahuje se, je zamyšlený, nepřijde v domluvený den. Možná jste se i jeho ptala a zdál se nervózní." Nadějně jsem ji sledoval a modlil jsem se. A Bůh mě vyslyšel. Žena přikývla.

"No, ano, jeden člověk mě napadá. Patrick. Patrick Wilson. Je to ale takový prosťáček, nikomu by neublížil. Začal sem docházet asi před rokem, ale v poslední době... Popravdě, stalo se, že chyběl ty dny, kdy byli ti chlapci zabiti. A je v posledních dnech trochu jiný."

Aspoň něco! Ruce se mi potily, chtěl jsem, moc jsem chtěl, aby byl on vrah. Uzavřeli bychom případ a nezemřel by žádný další chlapec.

"Měl přijít i dneska, ale nedorazil," dodala. Vyskočili jsme s Troyem na nohy a podařilo se nám od ní získat adresu. Pak už to šlo ráz na ráz.

Do bytu pana Wilsona vpadlo komando, zatkli ho a dovedli ho k nám. Doma pod postelí měl schovanou bednu s prostěradly. A alibi na dny vražd neměl žádné.

---

Stál jsem mlčky za zrcadlem výslechové místnosti a sledoval pana Wilsona. Seděl za stolem, na rukou měl pouta. Ruce si pod stolem neustále mnul, snažil se z nich setřít černý inkoust, který mu tam zbyl po odebírání otisků prstů. Zdál se značně nervózní, ale něco mi na tom nesedělo. I kluci od komanda říkali, že je nějaký zvláštní. Choval se zvláštně, právě teď se mi zdál jako dítě, které se bojí, že dostane za něco od rodičů na zadek. Chtěl jsem na něj nastoupit a tvrdě udeřit, ale svoje rozhodnutí jsem rychle přehodnotil. Vyděsil by se a uzavřel by se. To ne, musím jinak. Lidsky.

Dovnitř vstoupil Troy se složkou a kývl na mě. "Otisky sedí, máme ho."

Tiše jsem si oddechl a přikývl. "Půjdu si s ním promluvit, jo? Ať nikdo neruší."

"Nezabij ho."

"Neboj se," mrkl jsem na něj a odešel za panem Wilsonem do místnosti. Zmateně a trochu vyděšeně se na mě podíval, ale když jsem se donutil k přívětivému úsměvu, uklidnil se.

"Už můžu jít? Já.. já musím jít, mám ještě nějakou práci," řekl pomalu a i jemu se na tváři objevil úsměv. Připadal mi až nevinný, dětský.

"Jistě brzy, pane Wilsone," kývl jsem a posadil se naproti němu. "Potřebuji si s vámi ale nejprve promluvit, nebude vám to vadit?"

Zavrtěl hlavou, ale při oslovení sebou mírně cukl a nespokojeně se zamračil. Prozatím jsem si toho nevšímal. Vyložil jsem na stůl před něj fotky chlapců z míst činu. Vrazi jsou většinou na svá "díla" hrdí, nebo se naopak stydí. Pan Wilson se ale jen blaženě usmál a spokojeně si povzdechl. Přikývl.

"Ty chlapce znám. Už odešli, ale nebojte se, je jim teď dobře."

"Můžu vědět, proč jste je zabil?"

Zděšeně se na mě podíval. "Zabil?!" vykřikl. "Ne! Ne, ne, ne! To jsem neudělal! Neublížil jsem jim! Jen jsem je odvedl. Odvedl jsem je na místo pro chlapce, jako jsou oni."

"Chlapci jako oni?" nechápal jsem. "Co tím myslíte, pane?"

Naklonil se ke mně, díval se mi do očí a tvářil se vážně. Pak se usmál a zašeptal: "Ztracení chlapci. Všichni tihle byli ztracení chlapci. A víte, kam jdou ztracení chlapci?"

Pozoroval jsem ho. Chystal jsem se odpovědět, že nevím, ale zarazil jsem se. Ztracení chlapci, no jistě. Díval jsem se na něj ještě zmateněji.

"No, do země Nezemě, přece," řekl jsem nejistě. Pan Wilson se hned rozzářil a prudce přikývl.

"Přesně tak!"

"Ale ztracení chlapci přece s Petrem Panem do země Nezemě odletěli, není to tak? Odletěli tam spolu."

Vařil jsem z vody. Pohádku o Petru Panovi jsem už hodně dlouho neviděl ani nečetl a tak jsem si nepamatoval detaily.

"Odvedl jsem je tam," přikývl. "Vždycky odvedu všechny ztracené chlapce. Ale tentokrát jsme nemohli letět," povzdechl si a zadíval se na fotografie.

"Tak jak jste je do Nezemě dostal, pane.... Petře Pane?"

Opět ke mně vzhlédl a usmíval se snad více, než předtím. To oslovení ho snad pobídlo, pomohl jsem mu vcítit se více do role, kterou si sám určil. Abych se přiznal, zatím jsem nic nechápal. Přišel jsem sem dostat z něj přiznání a důvod, proč chlapcům ublížil, ale zatím jsme řešili praštěnou pohádku, kterou jsem vlastně nikdy neměl rád. V pozdějších letech mi přišla tak nespravedlivá a Petrovo chování mě vytáčelo.

"Tajnými vchody, přece. Každá země má tajné vchody, nemůže být jen jeden hlavní. Ten strom. A ty zkřížené kmeny. To vše jsou tajné vchody."

Zadíval jsem se na fotografie. Předtím jsem si toho nevšiml, nebo jsem to spíš nepovažoval za nic důležitého, ale opravdu, u každého chlapce se nacházelo něco, co by se dalo považovat za nějakou bránu či vchod. Vykotlaný kmen, zkřížené kmeny dvou stromů, děravý pařez a další.

"Museli použít tyto cesty, aby se do země Nezemě dostali, protože jsme nemohli letět."

"A proč jste nemohli letět, Petře?" usmál jsem se. "Tak Petr přece odvedl i Wendy a její bratry, viďte? Stačilo jen trochu vílího prachu a šťastné myšlenky, bylo to tak?"

Jeho výraz se změnil. Už se neusmíval, opřel se do židle a pohled klopil dolů ke stolu. Ret se mu rozechvěl, chtělo se mu plakat. Ale potlačil to, ztěžka polkl a nakřáplým hlasem pronesl: "To už není možné. Přišel jsem o svoji vílu, přišel jsem o Zvonilku."

Polkl jsem. Najednou jsem se začal cítit velmi nepříjemně. Ta věta nezněla dobře. Mohl jen říkat něco, co mu sedělo do jeho role nebo něco, čemu zarytě věřil. Stejně tak dobře tady mohla být ještě jedna oběť, úplně první. Děvče. Napsal jsem si to do poznámek. Věděl jsem, že klidně neusnu, dokud nezjistím, koho tou Zvonilkou myslí.

"Přišel jste o ni? Ale jak?"

"Někdo řekl tu zakázanou větu. A ona... moje Zvonilka zemřela," oči se mu zalily slzami. Odmítavě ode mě otočil hlavu a mě bylo jasné, že dál už mluvit nebude. Vstal jsem.

"Dobře, pane Wilsone. Počkejte ještě chvíli tady, prosím." Otočil jsem se a šel ke dveřím, než jsem odešel, štěkl po mně: "Jmenuju se Petr Pan! Žádnýho Wilsona neznám!"

Nechal jsem ho, nic jsem na to neřekl. Troy už stál na chodbě spolu s kapitánem a nechápavě mě oba sledovali. Zašli jsme si na kávu.

"Co to mělo znamenat?" vrtěl kapitál nechápavě hlavou. "Petr Pan? Země Nezemě? Je ten muž blázen?!" rozhodil rozhořčeně rukama.

"Věřil bych tomu," přikývl jsem. "Měli bychom mu zařídit psychologickou prohlídku, než ho zavřeme, jen pro jistotu. Nebude psychicky v pořádku."

"No to bych řekl," odfrkl si Troy. "Co to mlel? Že ty kluky zabil, aby je odvedl do Nezemě? Fuj, takhle kazit pohádku. To se nesmí dostat ven."

"Vlastně nebyl až tak daleko od pravdy."

Oba se na mě rozčíleně a nechápavě podívali, pokrčil jsem rameny. "To neznáte tu teorii o Petru Panovi? Říká se, že je to anděl, který děti po smrti odvádí do Nezemě, čili do nebe. Má vzhled malého chlapce, aby se ho děti nebály."

"To je zatraceně zvrácený."

"To ano."

"No," kapitán si zamnul ruce. "Jsem ale rád, že můžeme tento případ uzavřít."

"Ještě ne," zarazil jsem ho rychle. "Co to děvčátko?"

"Jaké děvčátko?" podivil se Troy.

"No, Zvonilka," sledoval jsem je. "Řekl, že přišel o Zvonilku. Mohl jen blábolit, ale co když před těmi chlapci byla ještě jedna oběť, děvče?"

Kapitán si s Troyem vyměnil nedůvěřivý pohled. Popravdě, neměl jsem jim to za zlé. Chtěli mít případ z krku, uzavřít ho a už se v něm dál nešťárat. Neměli jsme žádnou nevyřešenou vraždu dívky. Několik únosů či zmizení v okolí bylo, to ano, ale neměli jsme důkaz, že se některý z nich pojí s tímto případem. Napil jsem se kávy z automatu a opařil si jazyk.

"Půjdu si promluvit s jeho ženou. Zařiďte zatím toho psychiatra, prosím," kývl jsem na kapitána, prošel jsem okolo nich a odešel. Troy se mnou tentokrát nešel. Už to chtěl mít taky z krku.

---

Zazvonil jsem na zvonek a čekal. Paní Wilsonová bydlela v domečku na předměstí. Už zvenku se zdál značně zanedbaný. Chvíli to trvalo, ale nakonec mi otevřela malá štíhlá žena. Byla zabalená v tlustém svetru, tvář měla bledou a oči podlité krví. Byla neupravená a táhl z ní alkohol. Pozvala mě dál hned, když jsem se jí představil a sdělil jí důvod návštěvy. Prováděla mě domem do obývacího pokoje, cestou jsem musel překračovat prázdné lahve od alkoholu a nepořádek.

"Kávu?" zamumlala. Její tvář byla bez života. Slušně jsem odmítl a posadil se do křesla, jen co jsem z něj sundal další láhev. Nezdálo se, že by se za ten nepořádek styděla. Bylo jí to jedno. Zdálo se, že jí všechno bylo úplně jedno.

"Tak o co jde?" povzdechla si a promnula si sinalý obličej. Z pachu alkoholu se mi dělalo špatně, ale ovládl jsem se.

"Dnes jsme zatkli vašeho muže. Potřebuju si s vámi o něm promluvit."

"Patricka?" podivila se mírně a podívala se na mě. "Proč? Co provedl?"

"Zavraždil čtyři chlapce. Jistě jste ten případ někde zahlédla."

Sledovala mě a bylo jasné, že nezahlédla. Alkohol ji držel očividně dost daleko od televize i novin. Nezdála se ani, že by ji to zjištění, že je její muž vrah, nějak zarazilo. Nesnažila se ho bránit, ale zase na druhou stranu ani neřekla nic, co by mě jen více utvrdilo v tom, že vraždil právě její muž. Ono, otisky prstů na krcích chlapců stačily.

"Ale chytili jste ho, ne? Tak co chcete ode mě?"

"Je tu něco, čemu nerozumím. Dnes jsem s ním mluvil a choval se... zvláštně. Řekl mi, že se nejmenuje Wilson a tvrdil mi, že ty chlapce odvedl do Nezemě. Madam, má pro vašeho muže nějaký význam pohádka o Petru Panovi?"

Zarazila se. Dívala se na mě svýma skelnýma nepřítomnýma očima. Dlaněmi si přejela po předloktích, jako by se snažila třením se zahřát. Nakonec si povzdechla. "Ach bože."

Neptal jsem se dál a jen jsem čekal. Po několika okamžicích vstala a se slovy "Pojďte se mnou" mě vedla dál do útrob domu. Zastavila se u bílých dveří, které byly hojně pokryty samolepkami s princeznami a jednorožci. Vyzvala mě, abych se podíval dovnitř, což jsem trochu váhavě udělal. Za dveřmi se ukrýval dětský pokojíček.

Vešel jsem dovnitř a rozhlížel se. Všude bylo plno hraček, velká bílá postel s nebesy, jako pro opravdovou princeznu. Zarazil jsem se ale u maleb, které byly na zdech. Všechno to byly výjevy z Petra Pana. Velká věž s hodinami, víla, dokonce si samotný Petr Pan, tedy jeho Disney verze.

Paní Wilsonová se opřela o zárubně a nečitelným pohledem pokoj sledovala.

"Jestli to pro něj mělo význam? On tu pohádku miloval. A stejně tak naše dcera. Celé hodiny si hráli, každý večer jí z té pitomé knížky předčítal. Na karneval šla za Wendy. Oba tou pohádkou žili, byla to jen jejich věc. Věc mezi holčičkou a tatínkem." V hlase se jí nezračila jediná emoce. Až teď jsem si toho všiml a došlo mi to. Podíval jsem se na ni, otázka, kterou jsem se chystal vyslovit, ale byla odsunula stranou.

"Říkal jste, že se choval zvláštně? Patrick má rozdvojenou osobnost. Muselo mu přepnout, myslí si teď, že je Petr Pan. Ach bože," znovu si povzdechla a promnula si hlavu. "Celé naše manželství se to nestalo. Když jsme spolu začínali chodit, tak ano, jednou mu přeplo a byl Petrem Panem. Naštěstí jen na několik minut. Chodil pak na terapie, dostal léky. Vše bylo dobré, celý čas tady byl jen můj Patrick. Ne Petr Pan. Ale pak..."

"Co se stalo s vaší dcerou?" zeptal jsem se pomalu. Usmála se, nešťastně, oči se jí zalily slzami.

"B-byla nemocná," zakoktala a natiskla si dlaň na ústa. Podařilo se jí se uklidnit, zhluboka se nadechla a trochu zlomeným hlasem pokračovala. "Zemřela před několika měsíci, bylo jí jen sedm let. Patrick po její smrti odešel, léky nechal tady. Na terapie už dál nedocházel..."

Podíval jsem se znovu po pokoji. Smrt dcery byla spouštěč. Tím to celé začalo. Věděl jsem, že mnohočetné osobnosti vznikají většinou v dětství, když je dítě zneužíváno nebo si projde jiným traumatickým zážitkem. Vznikají proto, aby se chránily. Druhá osobnost je častokrát silnější a proto se objeví ve chvíli, kdy je jí potřeba. Lidé s tím poté mohou mít ohromné problémy. Problém je, že ta dominantní osobnost, ta primární, si nepamatuje, co ta druhá dělá. Jinými slovy, kdyby se teď pan Wilson dostal ke kormidlu, nepamatoval by si, že zabil čtyři chlapce. Nemůže být tedy souzen a vsazen do vězení.

"Patrick mi povídal o době, kdy k tomu rozdvojení asi došlo. Žil u dědy a ten ho zneužíval. Když byl sám, utíkal ke knize, k Petru Panovi. Četl si ten příběh stále dokola a dokola a přál si být ztraceným chlapcem. Ale na to, aby vypadl z kočárku, byl už příliš velký."

"Tak si usmyslel, že by mohl být Petrem Panem," zamumlal jsem, paní Wilsonová přikývla. "Jak se jmenovala vaše dcera?"

"Isabella."

Sledoval jsem ji. Nebyla tady žádná nenalezená oběť, žádné unesené děvčátko. Jen Isabella.

Víte, jak jsem říkal, že mě Petrovo chování v pozdějších letech vytáčelo? Bylo to z důvodu jeho absolutní slepoty. Zvonilka pro něj dělala první poslední, byla s ním vždy, když někoho potřeboval. A Petr? Petr si nakonec vybral Wendy.

Pan Wilson to tak ale neudělal. Jeho dcera pro něj byla tou jedinou. Nevybral si nikoho jiného, existovala pro něj jen ona. Jeho Isabella.

Isabell.

Bell.

Tinker Bell.

Zvonilka.