Martina s Kristiánem odjeli na týden k prarodičům. Jejich výrazy stačily k tomu, aby Jindřich pochopil, že byli rádi za vytržení z každodenní rutiny a spárů jejich otce. A přestože ho pobyt na farmě bez nich děsil, nedokázal se na ně zlobit nebo jim cokoliv vyčítat. Však on se taky radoval, když konečně vypadl z domu. Navíc mu tenhle čas mohl posloužit k tomu, aby si konečně urovnal myšlenky na správná místa.

V den odjezdu stál za vraty, usmíval se a mával jim, dokud auto paní Nejedlé nezmizelo v zatáčce, a i dlouho poté pozoroval příjezdovou cestu a tiše doufal, že se vrátí. Nechtěl tu zůstávat sám – vlastně ne, být sám by mu nevadilo, ale přítomnost pana Nejedlého ho poměrně znervózňovala. Neměl si s tím mužem co říct, v podstatě ho znal jen z Kristiánova vyprávění, které na něj nevrhalo úplně nejlepší světlo, a navíc ho při jejich prvním – a prozatím posledním – setkání namočil od hlavy až k patě. Proto úplně nejásal nadšením, když zjistil, že tu s ním bude muset strávit celé čtyři hodiny. Jediné, co mu hrálo do karet, bylo hezké počasí a spousta práce, což znamenalo, že by ho nemusel vůbec potkat.

Po půlhodině posedávání v trávě a pozorování okolí se tedy zvedl, oprášil si kalhoty, naposledy pohlédl na příjezdovou cestu v naději, že se odtamtud vynoří Janino auto, a vydal se ke králíkárně, aby se konečně postaral o ty nebohé chlupaté koule. Když jim dovnitř cpal seno, někdo si za ním odkašlal. Jindra se v duchu usilovně modlil, aby to byl někdo z kluků, ale podvědomě tušil, kdo mu to dýchá na záda. Povzdechl si, strčil poslední zbytek sena k jednomu zrzavému králíkovi a otočil se. Měl pravdu. Milan Nejedlý se usmíval, ruce v kapsách otrhaných kalhot, kouřil a nespouštěl z něj zrak.

„Líbí se ti tu u nás?"

Jindřich nakrčil obočí a promnul si dlaně. Přesně tomuhle se chtěl vyhnout.

„Je to tu pěkný," zamumlal a sehnul se pro kýbl, aby mohl králíky napojit.

„Doufám, že tentokrát mě nepoleješ," zasmál se pan Nejedlý a Jindra měl co dělat, aby neprotočil oči. Ten chlap mu lezl na nervy. Asi ho Kristián tou svou nenávistí vůči otci vážně nakazil.

„Nebojte." Nabral vodu a vrátil se zpět ke zvířatům. Už se chtěl sehnout a dát jim napít, když mu na rameni přistála mohutná dlaň.

„Připadáš mi jako fajn kluk." Jindřich se narovnal a zvedl obočí. Co tohle mělo jako znamenat?

„Ehm, děkuju..."

„Nemysli si, že nevím, jak se na Marti díváš," pravil starší muž pobaveně a spiklenecky na něj mrkl.

No to mě poser. Jindra nevěřícně vyvalil oči a zalapal podechu. „Ujišťuju vás, že mezi mnou a Martinou nic není."

„To sice tvrdit můžeš, ale já vím, co vidím."

Nadechl se. Tohle nemělo cenu. Ten chlap by si stejně dál mlel svou, mrkal by jeho směrem a jen by ho víc a víc štval. A možná i bylo lepší, že si myslel tohle. Kdyby věděl pravdu, určitě by ho odtamtud vykopal tak rychle, že by se nestačil divit. Vlastně to takhle bylo výhodnější pro všechny. Alespoň prozatím.

Proto jen pokrčil rameny a pokračoval v práci. Když zaměstnal ruce, zvládl zaměstnat i hlavu, a to se mu náramně hodilo. Bylo příjemné po takové době prostě nemyslet, jen být. Měl pocit, že tohle potřeboval. Čas nevnímal, pracoval jako stroj, bez přestávky, všechno prováděl automaticky a plynule – až se sám trochu divil, kde se to v něm bere, když jindy zpackal, na co sáhl. Když už zbývalo jen dát napít Rambovi, musel se usmívat nad tím, jak se ten den pěkně vyvinul. Ačkoliv od rána se zdál jako učiněná katastrofa, nějakým zázrakem se vše otočilo o sto osmdesát stupňů a on měl nyní dobrou náladu, což se mu tady nestávalo zrovna často. Vplížil se do domu se psí miskou v ruce, tiše se hrnul ke kuchyni a doufal, že zůstane nezpozorován. Štěstí v tu chvíli stálo na jeho straně, protože nezaslechl žádné kroky, v klidu naplnil misku vodou a stejně tiše jako přišel, se i dostal ven. Samotného ho překvapilo, jak moc se mu najednou daří. Rozhodl se své štěstí ale dál nepokoušet, takže se odebral k velkým balíkům slámy a na jeden se posadil.

Pozoroval mraky honící se po obloze, jak pomalu zaplňují tu krásnou modrou barvu, předhánějí se, aby byly co nejdřív pryč, a tak pořád dokola a dokola. Lehl si a zastínil si oči rukama, aby ho slunce úplně neoslepilo. Pomalu k němu natáhl ruku, nechal paprsky probíhat mezi prsty, poslouchal šum vycházející z korun stromů, cítil slámu píchající ho do zad. Připadal si spokojeně. Jako by se nemohlo nic pokazit, jen on a příroda kolem. Žádní lidé, žádné vyrušování, dokonce ani Rambo neštěkal. Napadlo ho, jaké by bylo tady tak zůstat po celý týden, počkat na příjezd Martiny s Kristiánem. Možná by tu i zapustil kořeny.

Rychle zamrkal. Musel usnout. Slunce se už schovávalo za stromy, obloha potemněla a mraky se semknuly blíž k sobě. Otřásl se, když ho po rukou pohladil studený vítr. Posadil se, seskočil na zem a podíval se na slunce. Přemýšlel, jestli má ještě čas, aby stihl doběhnout k poli a pozorovat tam, jak zapadá. Za zkoušku nic nedám, pomyslel si, napsal rychlou zprávu paní Nejedlé a vyrazil k dřevěným vratům, které – k vlastnímu údivu – přelezl, načež se rozběhl po zaprášené cestě směrem k makovému poli, jež bylo od domu vzdálené necelých pět set metrů.

Když se konečně celý zadýchaný dostal k poli, vítězně se usmál. Stihl to. Lehl si do trávy a nemohl spustit oči z barevných mraků, které se u slunce nakupily, jako by čekaly, až je vtáhne do pevného objetí. Pousmál se. Ta scenérie byla kouzelná. Připadalo mu, jako by někdo vzal všechny krásné barvy a natřel s nimi celou oblohu. Bůh je vážně skvělý malíř, napadlo ho.

Při pomyšlení na Boha ho píchlo u srdce. Instinktivně hmátl po dřevěném křížku na svém krku a pevně ho sevřel. Když na něj naposledy myslel, proklínal sám sebe. Nyní si oproti té osudné noci připadal klidnější, volnější, snad i čistší. Jako by alespoň část všech jeho hříchů a provinění odplula někam pryč, daleko, do zapomnění. Cítil, že by se měl pomodlit. Ale nechtěl, ne teď. Nyní si přál zůstat ještě na chvíli normálním klukem, co pozoruje západ slunce a nemyslí na všechny starosti, které mu padají na hlavu.

Promnul si obličej, pohlédl na zakrvácenou oblohu a překulil se na bok. Připadal si neskutečně unaveně. Chtěl jen zavřít oči, usnout ve vysoké trávě a nestarat se o nic na světě. Ale to nemohl. Roztřásl se zimou. Tričko s krátkým rukávem se zdálo jako hodně špatný nápad na večerní procházku. Měl chuť si jednu vrazit za to, že ho nenapadlo dojít si alespoň pro mikinu. Přetočil se zpátky na záda, povzdechl si a zavřel oči.

V mysli se mu míhaly vzpomínky na nedávné události. Jako by někdo stál opodál, všechno fotil a nyní fotky rozházel všude možně. Bylo to chaotické, náhodné, ani nešly postupně. V jednu chvíli se díval na Kubova nahá záda, v další mu Kristián tiskl koleno. Srdce se mu rozbušilo, když si vybavil ten moment. Tělem mu projelo příjemné teplo smíchané s nervozitou a zakotvilo u srdce, kde se rozlilo do všech možných stran. Cítil, jak mu brní konečky prstů.

Zalapal po dechu, otevřel oči a několikrát zamrkal, aby rozehnal slzy. Nechápal, proč na tohle myslí zrovna teď. Konečně si připadal hezky a všechno se znovu zničilo. Setřel si jednu zbloudilou slzu a pohlédl na oblohu se sevřeným srdcem. Nechtěl si připadat provinile za to, co cítí, ale i tak ho pocit zahanbení a selhání zcela pohltil. Bránil se, namlouval si, že nedělá nic špatného, jen má prostě někoho rád, ovšem jeho vnitřní přesvědčení tom, co je normální a co ne, mělo jasno. Zkrátka normální není, nikdy nebude a jediné, co mu zbývá, je se s tím smířit. Vztekle zavrčel a vyšvihl se do stoje. Štvalo ho, jak zle si připadal. Byl naštvaný na sebe, že mu tak je, ale i za to, co cítí, byl naštvaný na Kristiána za to, že vlastně existuje a přišel mu do cesty, byl naštvaný na Boha, že ho donutil se tak cítit.

„K čemu vlastně jsi, když mě nutíš se nenávidět!" vykřikl a strhl si křížek z krku. „Nechápu, co dobrýho děláš, já si kvůli tobě jen připadám hrozně a zbytečně a nesnáším se za něco, co ani nezměním."

Naštvaně začal přecházet sem a tam, naprosto ignoroval fakt, že právě křičel vlastně do večerního ticha. Bylo mu to jedno. Potřeboval to ze sebe dostat, po tak dlouhé době musel konečně dát najevo, jak mu doopravdy je. Nejdříve si myslel, že když dá volný průchod svým emocím, začne brečet, zhroutí se na zem a ztratí vůli cokoliv dělat. Proto ho samotného překvapilo, když jediné, co cítil, byl čirý vztek. Žádné slzy, smutek, pohrdání.

„Nenávidím tě za to, co mi děláš," šeptl, zastrčil si křížek do kapsy a naposledy pohlédl na zapadající slunce. Netušil, co tam hledal. Jestli nějaké znamení, zprávu od Boha – nevěděl. Jednou věcí si byl ale jistý. Poprvé od doby, kdy začal věřit, se mu zdálo, že se možná rozhodl špatně. Že možná Bůh není tak dobrý, jak se zdá. Proč by jinak mučil své děti tímhle způsobem?

Vítr mu pročísl vlasy, pohladil ho po tváři a vysušil jednu zbloudilou slzu, jež mu stékala po krku. Zhluboka se nadechl. Neměl pravdu. Bůh svoje děti miluje. I jeho. Přestože je pokažený a pošpiněný. Pousmál se a zavřel oči. Věděl, že by potřeboval, aby ho někdo objal a řekl mu, že je všechno v pořádku. Ale věděl, že tak to v životě nechodí. Vítr znovu zafoukal, silně, až mu naskočila husí kůže. Promnul si dlaně, pomalu si kleknul a sevřel v ruce dřevěný křížek.

„Odpusť," zamumlal, přetáhl si šňůrku se symbolem křesťanství přes hlavu a pokřižoval se. „Jsem výbušný, dělám unáhlené závěry. Mluvím dřív, než myslím. Jen si zkrátka nechci připadat zle za to, že cítím něco k někomu, ke komu bych neměl. Nechci se za to nesnášet. Ani tebe."

Opatrně vstal, podíval se na hvězdy, jež mu začínaly zářit nad hlavou, a usmál se. Upřímně, šťastně. Konečně si tak totiž připadal. Alespoň na chvíli byl šťastný.

Tentokrát to byla zase kapitola o tom, jak je Jindrovi, žádná akce, jen pocity. Tak snad někomu nevadilo to rozebírání Boha, jestli jo, tak se omlouvám. :) Tak co, myslíte, že už se konečně začne mít rád a smíří se s tím, že nic nezmění? Vaše názory si rád přečtu, takže se nebojte se o ně podělit. :D A omlouvám se, že mi to s těmi kapitolami tak trvá. Není úplně nejjednodušší otevírat staré rány, tak doufám, že to chápete. :)

Mimochodem, takhle vypadalo to nebe při západu slunce, kdyby to někoho zajímalo. :)

Hezký zbytek dne,
Quentin