„Nudím se,“ ozval se z gauče Kuba. 

Ještě toho dne totiž rozhodli, že se všichni sejdou u Nejedlých na zahradě a zajdou se projít. Bohužel jim ale déšť přerušil plány, takže skončili v jejich obýváku a přemýšleli, co budou dělat. 

„Flaška?“ nadhodila Radka. Několik nesouhlasných zamručení hovořilo jasně. 

„Musíme něco vymyslet, jinak tu umřeme nudou,“ poznamenal Dan rozvalující se v křesle.

„Vy přemýšlejte, já jdu upíct něco sladkýho. Chcete bábovku, nebo sušenky?“ zeptala se Martina a všechny v obývacím pokoji přejela pohledem. 

„Sušenky!“

„Dobře, budou sušenky. Půjde mi někdo pomoct?“ 

„Já a Silvie klidně půjdem, kluci aspoň budou moct vymyslet nějakej program,“ odpověděla s úsměvem Radka, takže celé ženské osazenstvo zmizelo v kuchyni. 

Jindřich stál celou dobu u okna a pozoroval dešťové kapky dopadající na sklo. Pomalu po něm přejížděl prsty, sledoval jednotlivé cestičky a snažil se ignorovat mluvící lidi. Jak by bylo krásné, kdyby mohl alespoň na chvilku vyjít ven, zapomenout na to všechno, co se děje, a jen si užívat déšť. Jenže to nešlo. Kdyby vyšel ven, ostatní by se ptali na důvod.

Povzdechl si. Měl pocit, že se na něj všechno valí jako jedna velká lavina. Ve svých vlastních pocitech se nevyznal, cítil se všelijak, dokonce se přistihl u myšlenky, že možná měl s Dianou zůstat, neměl nejmenší chuť se s kýmkoli bavit a k tomu ho sžíral strach z toho, co nastane, až se vrátí domů. Ničilo ho to zevnitř, ale navenek vypadal, že se jen zamyslel u pozorování dešťových kapek. 

„Jindro, ty něco vymysli. Seš tu nejstarší, tak musíš mít nějaký zkušenosti se zabavováním lidí, ne?“ 

„Nevím,“ zamumlal, ale ani se neobtěžoval na ostatní podívat. Chtěl pryč. Chtěl se schovat pod peřinu, ze všeho se vybrečet a potom se modlit, aby bylo líp. Hlavně nechtěl být tady a hrát nějaké stupidní hry. 

„Mohli bysme si zahrát na výzvy,“ vyhrkl najednou Kuba, čímž na sebe strhl pozornost většiny lidí v místnosti. 

„Výzvy? To se hraje jak?“ 

„Prostě si lidi dávají výzvy, za jejichž splnění dostanou určitej počet bodů. Když to neuděláš, nic se nestane.“

„A k čemu ty body pak jsou?“ 

„K ničemu, máš je pro dobrej pocit, žes to zvládnul.“ 

„To mi přijde jako pěkná kravina,“ zamumlal Dan a posadil se, „ale to ještě doladíme. Takže co, jdeme hrát na výzvy?“ 

„Proč ne, stejně nemáme jinej návrh,“ souhlasil Kristián, přisunul si židli ke stolku a otočil se na Jindru. „Chceš hrát taky?“ 

Ne, nechci. Nechci tu být. „Jestli to bude něco ve smyslu ,polib toho a toho’, tak mě vynechte.“ 

„Neboj,“ ujistil ho černovlasý chlapec, „tohle je lepší než nějaká flaška. Tady padají zajímavý úkoly.“ 

Jindřich tedy zmučeně kývl na souhlas a neochotně se doploužil ke gauči, na který se opatrně posadil. Nelíbilo se mu to, tahle hra se mohla kdykoliv zvrtnout v něco horšího. Prohlédl si ostatní a s menším uspokojením zjistil, že Dan evidentně trpí stejně jako on, protože si kousal nehty a pořád hypnotizoval dveře, snad v očekávání příchodu děvčat, která mohla tomuhle šílenství zabránit. 

„Fajn, tak já začnu,“ prolomil ticho Kristián. „Kubo, chci, abys teď zašel do kuchyně a řekl holkám, že jsme si to rozmysleli a chceme tu bábovku.“ 

„Kolik bodů za to dostanu?“ 

„Já nevim, třeba čtyřicet.“ Mávl nad tím blonďák rukou a znovu se podíval na černovláska. „Takže co, uděláš to?“ 

„Tohle neni žádná výzva, to je čtyřicet bodů úplně zadarmo. Takže jo, udělám,“ prohlásil vítězně Kuba, zvedl se a odešel do kuchyně. 

„Proč jsi mu dal tak jednoduchej úkol?“ zajímal se Jindřich. 

„Poslouchej a pak teprve říkej, že byl jednoduchej,“ zazubil se na něj Kristián a kývl ke dveřím.

Všichni tři ani nedutali, aby jim nic neuteklo. Nejdřív zaslechli Kubův sebevědomý hlas, vzápětí se však ozvala trojice naštvaných dívek, která ho častovala nejrůznějšími nadávkami, že to měl říct dřív a ne ve chvíli, kdy už se pustily do vaření. O pár sekund později spatřili ve dveřích Kubův rudý obličej. Šlo jen těžko určit, jestli byl červený vzteky nebo studem. 

Dan s Kristiánem se hlasitě rozesmáli, Jindra chudáka chlapce spíš litoval, ale ani tak se neubránil malému úsměvu. 

„Fajn, tohle byl podraz… Ale mám něco lepšího. Dane, sněz toho pavouka, co se schovává támhle v rohu.“ Jindra v očekávání záporné odpovědi jen protočil očima, o to víc ho ale překvapilo, když druhý chlapec souhlasil. 

„Za kolik?“ 

„Šedesát.“

„Fajn,“ přikývl Dan, došel do rohu místnosti a vzal nebohého osminohého tvora do ruky. 

„Přece ho nesníš!“ vyhrkl znepokojeně Jindřich. Tohle už mu přišlo krapet přes čáru. Jak by mohl někdo sníst živého pavouka?

„Hra je hra,“ zaznělo v odpověď. Ruka se rychle pohnula, černý tvoreček na jeho ruce se pokusil na poslední chvíli utéct, ale marně. Dan otevřel pusu, rychle ho hodil dovnitř a polkl.

Jindřich ucítil, jak mu žaludek udělal kotrmelec, a pokoušel se myslet na něco pozitivního, aby se nepozvracel. On sežral pavouka. Prostě ho vzal a snědl. Bože můj, tohle snad ani nemůže být pravda. Vždyť se mu ten pavouk musí v tom břiše ještě hejbat. 

Snažil se dýchat pravidelně a ukočírovat svůj rozbouřený žaludek, ale šlo to těžko, protože jakmile zavřel oči, představil si velkého chlupatého pavouka, jak se chce zuby nehty udržet naživu v Danově krku. 

„Kluci, on asi bude zvracet.“ 

„Kterej?“ 

„Vole, ty asi ne, Dane, když se ptáš. Jindra.“ 

Jindřich raději otevřel oči, takže se setkal s blonďákovým pohledem. Kristián před ním klečel a usmíval se, přičemž mu rukou tiskl koleno. 

„Hele klid, mysli na něco pěknýho, přece nám tu nepobliješ koberec.“ 

Jindra by mu rád odpověděl něco peprného, ale všechnu jeho pozornost v tu chvíli zaujímala ruka na jeho noze. Šlo z ní příjemné teplo, které prostupovalo celým jeho tělem. A nejsilnější bylo u srdce.

Nevolnost byla jako mávnutím kouzelného proutku pryč. Nahradil ji zase ten podivný pocit. Jenže tentokrát už nebyl tak neznámý jako na začátku, protože Jindřich si uvědomil, že takhle mu už jednou bylo. Jednou, když seděl tátovi na klíně a on mu povídal, jak moc ho má rád. Tehdy si připadal stejně, stejně hezky a tohle specifické teplo mu rozehřálo celou duši a vykouzlilo úsměv na tváři. Protože měl tátu rád. Cvak. Přesně to se mu zdálo, že slyší. Jako kdyby všechny věci zapadly na své místo. Konečně pochopil, proč mu s Dianou bylo tak, jak mu bylo. A tohle všechno mu došlo během několika málo sekund.

Trhl sebou. Jako by ho někdo polil ledovou vodou, místo tepla pocítil strašlivý a spalující chlad. To nejde. Tohle nemůže být pravda, to ne. 

„Pusť mě,“ zašeptal a při těch slovech mu do očí vyhrkly slzy. 

„Udělal jsem něco? Promiň, jestli –,“ 

Jindřich ho nenechal domluvit, prostě se zvedl, takže blonďákova ruka sklouzla z jeho kolene, a rozešel se nahoru do pokoje. Nikdo z kluků se ho nepokoušel zastavit, jako by věděli, že je to marné.

Dveře jeho pokoje se za ním s prásknutím zavřely, klíč v zámku se otočil o sto osmdesát stupňů a bariéra mezi ním a ostatními byla postavena. Jakmile se ujistil, že je doopravdy zamčeno, klesl na kolena. 

„Tohle nejde, nejde to, já vím, že to nejde. Nemůže to tak být. Určitě to tak není,“ mumlal si pro sebe tiše, zatímco se snažil sám sebe uklidnit. „Musel jsem si to jenom blbě vysvětlit, nic víc v tom není. Ano, přesně tak, blbě jsem si to odvodil. Není to tak. Není, není, není.“ 

Bůh by mi nikdy neodpustil, kdyby to tak bylo. Musí se to vysvětlit nějak jinak. 

„Někde se stala chyba, to je všechno. Hlavně žádnou paniku, důležitý je zachovat klid a přijít s jiným vysvětlením. Stoprocentně je mi s ním takhle, protože je fajn a já ho beru jako dobrýho kamaráda. Nic víc v tom není,“ opakoval si stále dokola tiše. Pomáhalo to. Alespoň trošku, než se tam někde objevila myšlenka, že to možná není až takový výmysl, jak se mu zdá. Že je to možná krutá pravda, které se jen celou dobu bránil. 

„To nemůže být pravda. J-já přece… přece nemám rád k-kluky,“ šeptl. Na konci se mu zlomil hlas. Bylo to tady, vyřkl nahlas to, co si nechtěl připustit. Rozbrečel se. A v tu chvíli měl pocit, že se protrhla nějaká pomyslná hráz a všechny pocity vyplavaly na povrch.

Cítil neskutečný strach, vztek, nespravedlnost, zklamání a hlavě odpor. Odpor, který se tam objevil zčistajasna, jako malé zrnko písku. Ale s každou další slzou a vzlykem, který vypustil z úst, sílil. Pohlcoval ho jako nějaká temnota, jako by se celou dobu plazil kolem něj a až teď konečně mohl vystrčit růžky a omotat kolem něj svá chapadla. Zhroutil se na podlahu a zakryl si ústa rukama, aby vzlyky alespoň trošku utišil. Připadal si jako příšera, jako něco, co na světě nemá co dělat. Někdo špatný. Někdo nenormální. 

Skončím v Pekle, Bůh mě zavrhne a bude mě nenávidět, protože ví, že jsem zhřešil. Budu horší než kdejaký vrah nebo zloděj. 

„Bože, p-prosím, odpusť mi, moc moc tě prosím, odpusť,“ mumlal tiše mezi vzlyky. Jako v odpověď na jeho prosby hlasitě zahřmělo a oblohu rozzářil blesk. 

Zoufalství, které ho v tu chvíli zaplavilo, bylo obrovské. Zdálo se mu, že mu samým žalem pukne srdce, když pozoroval temnotu tam venku a sílící déšť. 

Zklamal jsem. 

Nový příval slz a hlasité vzlyky už se ani nesnažil nijak zastavit. 

☆☆☆

Přísahám Bohu, tohle je šestá verze téhle kapitoly. Byl to boj a pořád se mi něco nezdálo, bylo tam málo emocí, málo Jindřicha, málo dialogů, prostě málo všeho. Tak jsem ji nechal pár dní uležet a předevčírem se k ní vrátil.

Naštěstí už jsem s ní spokojený, tak doufám, že vy taky.

Mimochodem, v prvotní verzi tam ten konec ani být neměl, celou kapitolu se kluci hádali, co budou hrát, a vymýšleli další výzvy. Ale to mi přišlo jako dost chudá kapitola, takže jsem si vytáhl deník, nalistoval příslušné strany a pustil se do Jindřichova osudového uvědomění.

No, jsme skoro v polovině příběhu, už to chtělo, aby mu to došlo.

S názory se nestyďte, klidně se o ně podělte, zrovna u téhle kapitoly mě vážně zajímají. Hlavně jestli vám to přijde dost rozepsané a popsané. Pokud ne, ještě se s tím pokusím něco udělat, přece jen je tohle  zlomová kapitola, a i když vypadá podle mých představ, možná na ní najdete nějaké mouchy.

P.S. neštvou vás ty moje řeči na konci? Kdyby jo, přestanu s nimi.

Přeji hezký zbytek dne,

Quentin