Zvonění telefonu se rozléhalo po celé zahradě. Rambo se k mobilu rozběhl a začal na něj zuřivě štěkat, ale když zjistil, že to k ničemu není, odklusal pryč. Na poslední chvíli k telefonu přiběhl udýchaný Jindřich, přečetl si jméno volajícího a tiše zaklel. Bylo mu ale jasné, že tenhle hovor bude muset vzít.

„Haló?"

„No konečně ses uráčil ozvat. Co si jako o sobě myslíš? Celou dobu se neozýváš! To nejsi schopnej ani jednou za den zvednout tu svojí prdel a zavolat nám?"

Dýchej. Zhluboka. Hlavně neudělej něco, čeho bys pak litoval.

„To je ti tak zatěžko i odpovědět?!"

„Ne. Jen teď musím pracovat," odvětil poměrně klidně a v duchu se pochválil.

„Mě nezajímá, že musíš pracovat, já ti říkám, aby ses přestal chovat jako rozmazlenej fracek a občas nám zavolal!"

Jindřich se nadechl, aby odpověděl něco peprného, ale vzápětí mu došlo, že by to nebyl dobrý nápad.

„Potřebujete něco? Vážně musím jít pracovat, jinak mě paní Nejedlá zabije." To byla lež. Jana tam nebyla, takže by těžko mohla vědět, že nepracuje, a i kdyby tam byla, nijak by mu nevynadala.

„Jen jsem chtěla vědět, kam jsi dal tu vázu, co jsem chtěla, abys jí umyl. Dneska jsem si do ní chtěla dát kytky a nemůžu jí najít."

No samozřejmě, volá, protože něco potřebuje, ne proto, aby se zeptala, jak se mám, pomyslel si naštvaně a povzdechl si. „Nikam jsem ji nedával."

„Ty jsi jí držel jako poslední v ruce, takže bys měl vědět, kde –,"

„Musím končit," přerušil ji, aby nedostal hodinovou přednášku, a hovor típl.

Srdce mu bušilo jako o závod a zrychleně dýchal. Takhle drzý k ní nikdy nebyl. Tak proč teď najednou ano? Probrala se v něm nějaká touha ozvat se? Napadlo ho, že by se mohl omluvit, ale když se podíval na obrazovku, přišla mu zpráva plná nadávek a výhružek, co všechno ho čeká, až se vrátí domů.

Roztřeseně se nadechl, vypnul mobil a snažil se zahnat slzy ženoucí se mu do očí. Tohle nebylo fér. Proč měla spousta lidí normální mámy, co se o ně staraly, dávaly jim najevo svou lásku, a on měl doma akorát sobeckou bestii, která se mu snažila co nejvíce ublížit? Zavrtěl nad tím vším hlavou. Nemělo cenu tohle řešit, bylo potřeba věnovat se práci.

Už se chystal vrátit se k tomu, co dělal před tím hovorem, ale zaslechl něčí kroky. Otočil se a uviděl Martinu, která se zubila od ucha k uchu a nesla jakési dvě hnědé koule v ruce. Když přišla blíž, Jindra poznal, že se jedná o buchty.

„Na," natáhla k němu ruku, „vezmi si, jsou povidlový. Pekla jsem," oznámila pyšně a zazubila se.

„Díky," zamumlal v odpověď a maličko se pousmál. Když se do buchty zakousl, musel se usmát ještě víc. Martina péct rozhodně uměla. „Je to výborný."

„Fakt? To jsem ráda. Brácha mi řekl, že prej stojej za starou belu."

„To nemá pravdu, jsou fakt úžasný." Usmála se na něj a nabídla mu ještě druhý kousek. Když si vzal, popadla jej za ruku, odtáhla ho až k balíku sena, na který se posadila, a poklepala vedle sebe. Jindra se trochu neochotně posadil a čekal, co z ní vyleze.

„Víš, máma říkala, že nemusíš pořád akorát pracovat. A má pravdu."

„Ale vždyť –,"

„Jen se nedělej, vím, že i když už nemáš co na práci, pořád tady brousíš, co bys mohl dělat. Já chápu, že nám chceš co nejvíc pomoct, ale zase to nepřeháněj. Nikdo nestojí o to, aby ses pro nás přetrhnul." To zabolelo. Došlo mu, co tím chtěla říct, ale tohle bylo až moc upřímný. Odvrátil od ní hlavu a radši pozoroval Ramba, jak honí svůj vlastní ocas. Divil se, že si ho ještě neukousl.

„Fajn. Budu dělat jenom to, co je potřeba," odpověděl chladně po pár minutách ticha. Hnědovláska ho poplácala po rameni a seskočila z balíku na zem. „Dík, že to chápeš. My prostě nechceme, aby sis myslel, že se nám musíš zavděčit, a proto furt něco dělal. Jo a mimochodem, brácha na tebe čeká pod tou jabloní na pastvině. Prej ti to chce ukázat u řeky," oznámila, zamávala mu a odběhla za Rambem, který po ní začal hned skákat.

Jindřich přemýšlel, jestli si vůbec uvědomila, jak hnusně mu řekla, aby nedělal práci navíc, ale dospěl k názoru, že je zkrátka jen krutě upřímná. Připadalo mu, že se ten den ženský chovají jako mrchy. Nebo alespoň ty dvě, se kterýma zatím mluvil. Slezl dolů, oprášil si kalhoty a vyrazil za Kristiánem, přičemž Martinu nespouštěl z očí a do poslední chvíle čekal, jestli se nepřijde omluvit. Nestalo se tak.

Cestou na místo setkání se několikrát přistihl při myšlence, jaké by to bylo, kdyby na světě nebyly ženy. Nikdo by ho nebuzeroval, nikdo by ho neurážel a neříkal mu, co udělal špatně. A taky bychom vyhynuli, uvědomil si vzápětí. Když dorazil k jabloni, Kristián už samou nudou trhal nezralá jablíčka a házel je do dálky.

„Tak jsem tady. Prý jsi mi chtěl ukázat řeku."

Blonďák se otočil, usmál se a kývl k lesu. „Výborně. Takže vyrážíme," zavelel.

Přelezli ohradu, krávy Kubových rodičů hlasitě zabučely a oni se rozešli směrem k řece. Kristián si pískal, poskakoval a pozitivní energie z něj přímo čišela. Vypadal jako chodící dobrá nálada, úplný opak toho, jak působil před dvěma dny, kdy se Jindrovi choulil v náručí.

Druhý chlapec oproti němu vypadal, jako by byl zahalený dost hustým oblakem špatné nálady a smutku, a kopal do všeho, co mu přišlo pod nohy. Zdálo se, že ta pomyslná mlha okolo něj byla tak hustá, že by se ani nedala krájet. To by ale blonďák nesměl mít tak ostrý nůž, kterým se rozhodl ten mrak rozehnat.

„Co se stalo?" vyzvídal a přestal pískat, dokonce i zpomalil, aby sladil svůj krok s Jindřichovým.

„Nic. Co by se mělo stát?"

„Tváříš se, jak když ti spadly hračky do kanálu. Takže se něco muselo stát."

Jindra si povzdechl a strčil si ruce do kapes. Trochu se bál, že tenhle boj má předem prohraný. Ale rozhodl se nevzdávat, přece jenom si nechtěl stěžovat na Kristiánovu sestru.

„Vážně se nic nestalo."

„Já to z tebe páčit nebudu. Buď to řekni, nebo si to teda nech pro sebe."

Jindřich se zachmuřil. Na jednu stranu si strašně přál se někomu svěřit a vypovídat se z toho, co ho trápilo, na druhou stranu tím ale nechtěl Kristiána zatěžovat, když věděl, že on sám toho má hodně. Začínal mít pocit, že jeho problémy by mohly otravovat úplně všechny. Dneska večer se musím zamknout v pokoji a pomodlit, napadlo ho.

„Nechci tě s tím nějak otravovat..."

Až po pár krocích si všiml, že blonďák zastavil. Otočil se, nechápavě se na něj podíval a všiml si, že se tváří naštvaně. Co jsem zase udělal špatně?

„Hele já tě nenutim, aby ses mi svěřoval. Ale neříkej, že mě tím budeš otravovat. Sakra, to si nepamatuješ, co se stalo dva dny zpátky? To jsem se taky nestaral, jestli ti to náhodou nevadí, a všecko jsem ti vyklopil," řekl Kristián rozzlobeně a na konci trochu zvýšil hlas.

„Tak promiň," zamumlal Jindřich a sklopil hlavu. Ten kluk má pravdu. On mi to taky řekl. Ale já mu nechci přidělávat starosti...

„Vážně ti nevadí, když ti to řeknu? Sám máš dost problémů, nechci na tebe házet i ty svoje."

„Prosím tě," mávl blonďák rukou, „děláš z toho moc velkou vědu. Jasně že mi to nevadí."

„A víš o tom, že se známe teprve šest dní?"

„To je problém?" pousmál se na něj mladší chlapec a posadil se přímo uprostřed lesní cesty.

„Nevím... Asi ne. Ale tak tohle ví jen můj nejlepší kamarád, takže je takový divný o tom říkat i někomu jinýmu," prozradil tiše a usedl vedle Kristiána.

„No tak o našem tátovi neví nikdo z mejch kámošů, takže si můžeš připadat výjimečně." Jindra se na něj překvapeně podíval.

„To to vážně vím jako jedinej?"

„Jo," přiznal blonďák. „Takže klidně povídej, jestli chceš."

„Jak zněla otázka?" Kristián se hlasitě rozesmál. Když přestal, setřel si slzu, co mu stékala po tváři.

„Ty seš fakt dílo. Ptal jsem se, co se stalo," řekl naoko vážně, ale cukaly mu koutky.

Jindřich se zhluboka nadechl, napočítal do pěti a snažil se sám sebe uklidnit, že to je v pohodě, že přece nevadí, když se nějakému člověku svěří. Popadl nejbližší klacek a začal jím do hlíny kreslit různé obrazce.

„Moje matka je dost podobná jako tvůj otec. Pořád akorát nadává, nic se jí nelíbí a všechno je špatně. Člověka psychicky úplně ničí." A fyzicky taky.

Nakreslil osmičku. Nebo spíš nekonečno. Mělo to snad znamenat, že jeho problémy nikdy neskončí?

„Je mi to líto."

„To je v pohodě," pousmál se smutně Jindra. „V Africe umírají děti hlady, někde zase otec alkoholik týrá celou rodinu a některý děti rodiče ani nemají. V podstatě nemám důvod si stěžovat."

„Blbost, vždyť tohle je taky dost velkej problém. Můžeš kvůli ní mít nízký sebevědomí, bejt strašně sebekritickej a klidně se i nemít rád. A to jenom proto, že je na tebe hnusná." Jindřich se zarazil uprostřed kresby dalšího podivného patvaru. Ten kluk byl chytrý. Až moc chytrý. Připadal si jako na sezení u psychologa. A psycholog mu právě sdělil diagnózu. Několikrát zamrkal, aby rozehnal slzy.

„To je jedno. Problém je ten, že mi dneska volala."

„Co chtěla?"

„Vědět, kam jsem dal nějakou posranou vázu," odfrkl si Jindra. „A když jsem jí to típnul, tak mi napsala dost hnusnou esemesku."

„Mám se ptát, co v ní bylo?"

Tohle vyzvídání Jindřicha překvapilo. Nebyl na nic podobného moc zvyklý. Lidé se nezajímali. A když už se zajímali, tak ne tolik jako tenhle kluk. Ale ačkoliv ho tahle starost zahřála u srdce, nechtěl mu zase říkat úplně všechno. Některé věci by měly zůstat skryty.

„Radši ne."

„Tak jo. Co ještě se stalo?" Nemohl mu to říct. Nemohl si stěžovat na jeho sestru.

„Nic dalšího už se nestalo," zalhal. Lžu pro dobrou věc, pro vážně dobrou věc.

Kristián se na něj podezřívavě podíval, ale nejspíš uznal, že mluví pravdu, protože mu povzbudivě stiskl rameno. A Jindřich se najednou cítil stejně jako před dvěma dny. Znovu se mu tělem rozlil ten příjemný pocit, který mu zůstával neznámý. Jenže tentokrát nikomu s ničím nepomohl. Mátlo ho to. Proč se cítil takhle zvláštně, tak hezky?

„Jsem rád, žes mi to řekl."

„J-Jo, já jsem zas rád, že jsi poslouchal," vykoktal nervózně. Stále ale v duchu pátral po tom, co se s ním sakra děje.

„Víš, že jsme chtěli jít k řece? Půjdeme, ne?"
Jindra po něm vrhl nechápavý pohled, protože vůbec nevnímal, co blonďák říkal.

„Řeka," připomněl mu s úsměvem Kristián, pustil jeho rameno, zvedl se a vyrazil pomalou chůzí vpřed.

Kdyby se otočil, spatřil by Jindřicha, jak zmateně zírá na své rameno a jemně po něm přejíždí prstem. Protože s Kristiánovým chybějícím dotykem zmizel i onen hřejivý pocit.

☆☆☆

Další kapitola je na světě. Jak se vám líbila? Co říkáte na vztah Kristiána a Jindry? Není to podle vás moc uspěchané?
Vaše názory mě zajímají, takže se o ně nebojte podělit.

A hádejte, kdo chtěl na Rock for people kvůli kapele, co je v médiích, a nemohl tam, protože měl brigádu... :/

Přeji vám hezký zbytek dne,
Quentin