Troubení aut se rozléhalo po celé ulici, vyrušovalo chodce, kteří spěchali do práce, a hlavně také žáky sedící ve třídě a čekající na zvonek, jenž by jim oznámil začátek nulté hodiny. Mnozí z nich dopisovali úkoly a doufali, že učitel se ještě zdrží ve sborovně, ostatní si povídali nebo si četli zápisy z minulých hodin.

Hučení studentských hlasů bylo přerušeno hlasitým zařinčením školního zvonku a následným zabouchnutím dveří, když naštvaný kantor vešel do třídy. Učební pomůcky hodil na stůl tak silně, až několik žáků v prvních lavicích nadskočilo, a všechny přejel rozzlobeným pohledem.

„Minulou hodinu jste psali opakovací test ze světového realismu. K mému velkému podivu máte všichni za jedna, i když vaše výkony v hodině takové úrovně nedosahovaly. Rozhodl jsem se vám proto dnes dát test napsat znovu. A upozorňuji, že jakmile u někoho uvidím mobil, má automaticky za pět."

Celou třídou se nesl hlasitý šum, studenti po sobě vyděšeně pokukovali, snažili se na poslední chvíli do hlav nasoukat alespoň minimum informací a pár jedinců se otočilo na mladíka sedícího ve druhé lavici, který si jen klidně hověl na židli a vůbec se nestresoval. Měl k tomu dobrý důvod - látku uměl a to díky němu měla třída z minulého testu tak dobré známky.

„Hej, vole, pošli pak odpovědi do třídní skupiny," zašeptal kluk sedící vedle něj. Byl hodně nervózní, takže mu přeskočil hlas a do kalhot si otřel zpocené ruce.

„Ticho!" zahřměl hlasitě učitel, mávl na nejbližší studentku, aby rozdala papíry, a jal se diktovat otázky.

Dle rudých obličejů žáků, jejich věčného stírání potu z čel a zoufalého tikání očima ze strany na stranu, bylo jasné, že se skoro nikdo z nich na starší látku ani nepodíval. Každý se pokoušel nakouknout k sousedovi, jestli náhodou nemá zodpovězených více otázek, většinou ale jejich spolusedící zklamaně zavrtěl hlavou.

Češtinář jestřábím zrakem kontroloval, jestli někdo nevytahuje telefon nebo neopisuje, čímž nebohé studenty jen více znervózňoval. Když se konečně po chvíli otočil, aby napsal na tabuli téma, jímž se měli po písemce zabývat, mladík, jenž už měl test napsaný, vytáhnul mobil a začal ho fotit.

Srdce mu bušilo tak hlasitě, až měl pocit, že jej musí učitel slyšet. Ruce se mu lehce klepaly, takže musel fotografií pořídit víc, a i tak si nebyl úplně jistý, jestli půjde vše přečíst. Ve chvíli, kdy zandaval telefon do kapsy, kantor se otočil a podíval se na něj.

Měl pocit, jako by mu učitel viděl až do žaludku, protože mu bylo jasné, že musel zahlédnout, jak test fotí. Určitě to ví, pomyslel si a snažil se předstírat, že dumá nad poslední otázkou týkající se Émila Zoly. Po minutovém přemýšlení, když dopsal ještě jednu informaci, konečně už na sobě necítil ten propalující pohled. A náhle mu došlo, že test sice vyfotil, ale ještě ho neposlal ostatním.

Nenápadně se rozhlédl po třídě, několik spolužáků ho v duchu evidentně vraždilo, zbytek stále doufal v zázrak, takže se pokusil mobil znovu vyndat. V hlavě mu tepalo, cítil krev hrnoucí se mu do obličeje a nedokázal ovládnout nervozitu.

Když však přístroj držel v ruce a odesílal dvě fotografie do třídní skupiny, oddechl si a neskutečně se mu ulevilo, protože si myslel, že už se nemůže nic pokazit. Vždyť fotky už byly odeslány, několik lidí si urychleně začalo odemykat svá telefonní zařízení, takže mu nemohlo hrozit, že bude odhalen. To se však šeredně spletl. A o jeho omylu jej přesvědčil hlas učitele, jenž se mu ozval těsně za zády.

„No výborně. Takže Protek posílá svým kamarádům výsledky testu. To je velice šlechetné, pane Protku. Uvidíme, jak tento hrdinský čin ocení ředitel. A vy ostatní máte všichni pětky! Můžete za to poděkovat vlastní nepřipravenosti na hodinu."

Když byl nebohý Jindra Protek veden češtinářem do ředitelny, zaslechl ze třídy spoustu nadávek na svůj účet. A i když si to nechtěl přiznat, bylo mu to líto. Obětoval se pro ně, riskoval a oni ho ještě pomlouvali a uráželi ho.

Jakmile se ale podíval na tvář učitele, píchlo ho u srdce ještě více. Nechtěl ho naštvat, zklamat, nic takového. Jejich kantora bral jako svůj vzor, měl ho rád, což se zdálo být vzájemné, a najednou se všechno obrátilo.

Naštěstí už se blíží konec školního roku, třeba mě po prázdninách bude mít zase rád, snažil se sám sebe uklidnit, když vcházel do ředitelny.

Sekretářka mu povzbudivě stiskla rameno, když kolem ní procházel, takže měl pocit, že alespoň někdo je na jeho straně. Ředitel se netvářil zrovna přívětivě, když se Jindřich posadil do koženého křesla a snažil se stát co nejmenším, ovšem bylo nutné mu přičíst plusové body za to, že neutrousil žádnou urážlivou poznámku, a dokonce se i trochu usmál, jakmile si všiml nervozity zračící se v očích přivolaného studenta.

„Co je to tentokrát?" Otázka byla směřována k mladíkovi, ale učitel se chopil slova dříve.

„Posílá spolužákům vypracované testy z češtiny. Vyfotí je a poté jim je rozešle."

Ředitel si promnul spánky a stočil unavený pohled ke studentovi. „To je přestupek, který se musí potrestat. Dle školního řádu za něj dostaneš důtku třídního učitele. Nic víc s tebou neudělám, ale ještě to proberu s tvým třídním učitelem. A teď jdi, před chvílí zvonilo na přestávku. Vy tu ještě zůstaňte, kolego."

Jindřich se zvedl z křesla, poděkoval, rozloučil se a rozběhl se do třídy tak rychle, až si málem zlomil nohu na schodech. Napadlo ho, že vlastně z průšvihu vyváznul docela dobře, ředitelská důtka by byla mnohem horší. Stále se ale nemohl zbavit zklamání z toho, že podvedl svého nejoblíbenějšího učitele.