Zbytek dne byl hektický. Martina pobíhala všude možně a hledala telefon, který si údajně nechala v pokoji na stole, ale nyní se tam nenacházel, pan Nejedlý neustále přecházel po zahradě a stěžoval si na jakýkoli nedostatek, co ho udeřil do očí – a ve chvíli, kdy se mu nelíbilo, že posekali i jeho oblíbenou část zahrady, kde se to hemžilo sedmikráskami, měl Jindřich chuť ho těmi květinami udusit. Oni dřeli jako koně, div nepadli vedrem, zatímco pán si seděl v klimatizovaném autě, a on si stěžoval na to, že nemá na zahradě sedmikrásky? Když mu to tak vadilo, proč nic neřekl?

Problém byl i s paní Nejedlou, protože chtěla péct, ale zjistila, že jí chybí polovina ingrediencí, tudíž Milana, který stále hudroval na zahradě, přemlouvala, aby s ní jel na nákup. Jindřichovi z toho šla hlava kolem. Chtěl si zalézt do pokoje, zavřít oči a dělat, že neexistuje. Do toho všeho mu ještě několikrát volala matka – ani jednou to nezvedl, neměl na ni náladu ani energii.

Kristián byl jediný člověk, který se zdál být v pohodě. Usmíval se, kecal se Silvií a působil dojmem, že všechny starosti jdou mimo něj. Jindra mu to záviděl. Taky si přál být tak veselý a bezstarostný. Neustále si blonďáka prohlížel, ale snažil se sám sobě namlouvat, že je to kvůli tomu opálení. Pokaždé když si toho všimla Silvie, uculila se.

„Jindro, proč jste to museli sekat i tady?" Chtěl odpovědět něco peprného, ale na poslední chvíli se ovládl.

„Řekli jste celou zahradu."

„To rozhodně ne." Nezabiješ, nezapomeň, v desateru se říká, že nezabiješ.

„Je mi opravdu líto vašich sedmikrásek, ale když se řeklo celou zahradu, tak jsem udělal celou zahradu."

Milan k němu udělal několik rychlých kroků. Jindřichovi se stáhlo hrdlo a ucouvl. Najednou z něj byla malá dušička. Nechtěl dělat problémy. Ale musel uznat, že tohle možná přehnal.

„Tak hele, uvědom si, s kým mluvíš, jasný? Možná seš dospělej, ale pořád seš na mým pozemku a pracuješ pro mě, takže se klidni. Nerad bych tě odsud vyhazoval bez peněz."

Pomalu přikývl. Až v tu chvíli mu došlo, že všichni ztichli a pozorují je. Zastyděl se a zrudl. Tak tohle je fakt trapas. Pan Nejedlý se spokojeně pousmál, poplácal ho po rameni a s tichým „jsem rád, že si rozumíme" odešel za Janou.

Jindřich sklopil hlavu. Připadal si tak potupně. Zachoval se jako blbec, ale ten chlap mu v podstatě vyhrožoval, že ho vykopne a ani mu nezaplatí, a on mu to jen odsouhlasil. Neměl by se nějak bránit? Hádat? Ne. Žádný hádky. Tomu člověku se budu vyhýbat až do konce, nehodlám tady ničit atmosféru a provokovat ho. Prostě to těch osm dní vydržím. To půjde. Hlavně ho nenaštvat a nedonutit zbavit se mě.

Najednou ucítil cizí dotyk na rameni. Cukl sebou.

„Ježiš, promiň, nechtěl jsem tě vyděsit. Jenom jsem chtěl říct, ať si z toho blbce nic neděláš. Nevyhodí tě, to by máma nedovolila."

„Vážně ne?"

Kristián si před něj stoupl a usmál se. „Fakt ne, nemá k tomu důvod. Vždyť poctivě pracuješ, uklízíš, neodmlouváš. Co víc by si mohla přát."

„Dobře... Děkuju."

„Za co?"

„No," prohrábl si vlasy a nadechl se. Ten kluk byl tak sakra blízko. „Za uklidnění, že mě vaši nevyženou."

„To nestojí za řeč. Někdo tě musí uklidňovat, když jsi pořád vyklepanej jak ratlík."

Uraženě se na něj podíval a nakrčil obočí. „Hele, ale to není pravda, nejsem neustále vyklepanej."

„Jo, jsi. Je to na tobě strašně vidět. Očekáváš nejhorší, seš strašnej stresař. Asi budu tvůj osobní uklidňovač, jinak se nám tu sesypeš," zasmál se blonďák.

Jindřich se chtěl ohradit, že takhle to přece vůbec není, že je v klidu a vážně se tu jen tak nesesype, ale zarazil se. Možná na tom, co tvrdil ten klučina, něco bylo. Třeba by se mu taková morální podpora občas hodila. Jen si nebyl jistý, jestli zrovna on je ten správný člověk, když byl vlastně i důvodem většiny jeho problémů.

„Kristiáne!"

Oba otočili hlavy. Paní Nejedlá si svazovala vlasy do culíku a kývala na svého syna, aby k ní šel blíž. Ten poznamenal něco o utrpení ve spárech rodičů, ale poslechl. Jindra jí v tu chvíli byl poměrně vděčný, že ho donutila odejít o kousek dál. Už takhle měl problém na něj nezírat, natož když stál kousek od něj. Bylo mu sice hezky, ale sakra, vždyť ty pohledy musel vnímat i on.

Koutkem oka si všiml, že s k němu blíží jakási tmavá šmouha. Martina se mračila, dobrá nálada ji přešla jako mávnutím proutku, a funěla jako tur – těžko říct, jestli vzteky nebo vedrem. Když k němu došla, párkrát se nadechla, asi aby se uklidnila, a spustila: „Můj bratr je takovej idiot, to snad není možný. Nejradši bych ho nakopala do prdele."

„Co ti provedl?" zeptal se opatrně a doufal, že si na něm nevybije vztek. To už by asi neustál.

„Víš, jak nemůžu najít ten mobil?" Rozmáchla se rozhořčeně rukama.

Přikývl.

„Tak on mi ho, i když jsem mu před odjezdem výslovně řekla, ať ho nechá na stole, hodil do jedný tašky. To ale nedomyslel, že je to taška, ve který vezeme věci pro babču, takže tam zůstala. I s mým telefonem!" vyprskla a dupla.

Přišlo mu to komické, ale nesebral tolik odvahy, aby se byť jen pousmál. Ta holka působila dojmem, že by mu za to mohla utrhnout hlavu. A o to ani v nejmenším nestál.

„To je mi líto."

„No, díky, stejně s tim teď nic neudělám, zpátky fakt nepojedu. A co ty? Jak ses tu měl?"

„Celkem dobře. Sice spousta práce, ale ušlo to. Jen tady bylo bez vás smutno. A hlavně nuda."

„Smutno? Ale prosim tě, viděla jsem, že si tu rozhodně nebyl sám," pousmála se a mrkla na něj, načež kývla směrem k Silvii, která seděla pod stromem a pila limonádu. Ta holka je opravdu dcerou svého otce.

„To samý říkal tvůj otec o mně a tobě," utrousil tiše. Vzápětí si uvědomil, co to vypustil z pusy, a měl chuť si jednu vlepit. A takhle se přichází o kamarády.
Martina na něj vykulila oči. Pak se hlasitě rozesmála, tak moc, až se musela chytit za břicho. Všechny pohledy se stočily jejich směrem.

„No ty vole, to je fór. J-Já a –" znovu se rozesmála, „a ty. No to ne ne."

Jindra se úlevně pousmál. Aspoň že tohle se nepokazilo. Nedokázal si představit, že by si musel zrovna Martinu usmiřovat, nebo se jí dokonce vyhýbat. Proboha, co by dělal, kdyby ji to ranilo, protože by s ním vážně chtěla něco mít? Nemysli na to. Ještě to přivoláš.

„Promiň, neber si to hlavně nijak osobně," dostala ze sebe zadýchaně mezi záchvaty smíchu. „Jen mě to dostalo, protože my dva prostě..." Najednou se zarazila a nervózně se na něj podívala. „Nemyslíš si doufám, že by mezi náma něco mohlo –"

„Ne! Vůbec!" vyhrkl, možná až příliš rychle.

Úleva v jejích očích ho ale uklidnila. Výborně. Tentokrát svou zbrklostí nic nezkazil.

„To jsem ráda, nechtěla bych ti nějak ublížit nebo tak něco."

„Nápodobně."

Nastalo ticho. To bylo v Martinině přítomnosti něco neobvyklého a docela i děsivého. Jindra po ní loupl pohledem. Dívala se na Silvii.

„Líbí se ti?"

Povzdechl si. Začínal mít pocit, že celý tenhle den se točí jen okolo té otázky a pocitů s ní spojených. Lezlo mu to na nervy. Nechtěl to pořád řešit. Proč mají všichni tendence se o tomhle bavit? Co je na tom tak zajímavýho?

„Je hezká, ale nic víc," zamumlal.

Martina už se nadechovala, patrně k další otázce, ale v tu chvíli k nim doklusal Kristián s nadšeným výrazem na tváři.

„Co bys řekl, kdybychom se šli kouknout k polím na západ slunce?"

„Um, jo, klidně." Odkdy se chodí kluci koukat na západ slunce? Rozbušilo se mu srdce. Klidni svoje fantazie. Jdete se koukat na slunce. Nic víc.

„Tak šup, ať to stihneme. Jinak se budem moct dívat maximálně tak na hvězdy," řekl Kristián a zatahal ho za tričko.

Souhlasně přikývl, i když nechápal, kam tak spěchá – čas ještě měli, minimálně půl hodiny. Možná je prostě nedočkavej, napadlo ho, když rychlou chůzí mířili k vratům, jako by měl brzy nastat konec světa. Blonďák nezpomaloval, hnal se jako o život, až tím Jindřicha poměrně děsil. Co se sakra děje?

Cesta probíhala mlčky. Možná proto, že Jindra se svojí mizernou fyzičkou už hlasitě lapal po dechu. Vyčítal si, že nechodí doma aspoň občas běhat, to by byl určitě stejně v pohodě jako kluk po jeho levici. Ale ne, on si radši sedne k filmu a popcornu, než aby vytáhl paty z bytu a dal si hezky dva kiláčky k řece a zase zpátky. Až se vrátím domů, začnu běhat. Nebo aspoň chodit ven. Jinak vypustím duši.

Stihli to, pořád jim zbýval čas. Slunce se sice chýlilo k západu, ale obloha ještě nestihla pořádně zčervenat. Jindra si při pohledu na zlatavá pole vzpomněl, jak tu před týdnem ležel a proklínal se. A taky Boha. Bylo skoro až vtipné, jak moc se tady změnil.

„Zatáhl jsem tě, protože bych se tě chtěl na něco zeptat. A je mi naprosto jasný, že před ostatníma bys mi neodpověděl."

Znervózněl. Promnul si ruce a vrhl po blonďákovi vystrašený pohled. „Fajn..."

„Hele, je mi blbý se na to ptát, fakt že jo. Ale jsem zvědavej."

Bože, co z něj vypadne? Celý nesvůj se posadil do trávy a netrpělivě čekal na tu osudnou otázku.

„Ty jsi věřící?"

Proč to vyslovil, jako by to bylo něco špatnýho? Zhluboka se nadechl. Nevěděl proč, ale pokaždé, když na tuhle otázku odpovídal, připadal si před tím člověkem nahý, jako by se snad přiznával k něčemu zakázanému.

„Ehm, jo, jsem."

„Nezníš moc přesvědčeně."

„Jsem věřící. Jen to doma neberou moc dobře, tak se bojím, jak to vezme někdo... zvenčí," přiznal tiše a sklopil pohled. Kristián se posadil vedle něj, starostlivý výraz na tváři, vlasy do všech stran. Jindřich měl co dělat, aby se udržel v klidu.

„To je mi moc líto... Ale nejsi z věřící rodiny. Tak jak ses k tomu dostal?"

Ne, to ne. Tohle s ním řešit nebudu, ani za nic. Ta otázka se mu zakousla hluboko do podvědomí, otřela se o nedávnou myšlenku na minulost. Ne. Nesmí se tím nechat porazit. Všechno pohřbil, nebude to teď vytahovat.

„To je moje věc."

„Já to chápu, ale zajímá mě, co k tomu člověka vede. Co ho..." zarazil se, nemohl najít správná slova.

„Přesvědčí?"

„Jo! To je ono. Co tě přesvědčí, že ten Bůh fakt existuje?"

Jindřich se snažil ignorovat nadšený pohled dvou modrých očí. Snažil se nevnímat jeho přítomnost a soustředit se na to, aby nemyslel na věci, které už nechtěl vytahovat. Dostal se z nich. Byly za ním. Teď už šlo jen o to zapomenout a posunout se dál.

„Řekněme, že jsem měl problémy a jen díky víře jsem se z nich dostal..."

„Můžu se zeptat ja–"

„Ne," zarazil ho, než stihl otázku dokončit. Možná to od něj bylo hrubé, ale na tom nezáleželo. Nehodlal se rýpat v ranách, které už zarostly a zbyly po nich jen ošklivé jizvy. Až takový blázen nebyl. Spadnout do kolotoče věcí minulých by mohla být osudová chyba.

Druhý kluk asi uznal, že vyzvídal až moc, protože se odvrátil a pozoroval rudnoucí oblohu. Nic neříkal, nenaléhal. Vítr mu cuchal vlasy a zapadající slunce osvětlovalo opálenou tvář. Jindřich si pomyslel, že teď má vážně nádherný výhled. Už se jen natáhnout a ty vlasy mu rozcuchat. Při té představě se mu tělem rozlilo příjemné teplo a rozehřálo mu konečky prstů. Chtěl si tenhle moment vrýt do paměti, uložit ho hluboko – tak, aby si mohl kdykoliv vzpomenout, ale nikdy nezapomněl.

„Promiň," zamumlal tiše.

Blonďák po něm zmateně střelil pohledem. „Proč se omlouváš?"

„Byl jsem hrubej."

„A já se tě ptal na dost citlivý věci."

„Neměl jsem tak vyjet, omlouvám se... Jen... Je to něco, o čem je šíleně těžký mluvit."

„Upřímně, zní to, jako bys snad spáchal vraždu a hledal vykoupení v církvi," řekl pobaveně Kristián a pousmál se.

„Skoro ses trefil," hlesl Jindřich a sklopil pohled.

„Cože?"

„To je jedno, už jsem řekl dost. Měli bychom si užít ten západ slunce." Přitáhl si kolena k tělu a otočil se čelem k zarudlému slunci.

„Ne, já chci vědět, jak jsi to myslel."

„Neřeš to."

„Jindřichu."

Při zaslechnutí svého jména sebou lehce trhl a zároveň se málem roztekl blahem. Bylo skoro až paradoxní, jak se cítil, vzhledem k tomu, v jak nepříjemné byl situaci. Zvedl k blonďákovi pohled. Byl blízko. Měl rozšířené zorničky, patrně strachem a rozrušením – přece jen právě zaslechl něco o vraždě. V tu chvíli ho napadlo, jaké by bylo tomu klukovi prostě dát pusu. A přesně v ten moment mu ztuhla krev v žilách. Svět mu před očima zešedl a maličko se zhoupl. Cítil, jak ho obklopuje chlad.

„Jsi v pohodě?"

„Nech mě, prosím, j-já už musím jít," šeptl a horko těžko se postavil.

„Teď nikam nepůjdeš, vypadáš, že sebou každou chvíli sekneš. Sedni si, prosím tě."

„To je..." Zatočila se mu hlava, musel se opřít o kmen stromu, který byl hned vedle něj. Sakra, sakra, sakra, co mě to jenom napadlo? Neměl jsem sem lízt. „Je to dobrý."

„Jindro, nemusíme to už řešit, jen si sedni, začínám se o tebe fakt bát."

„Nic mi není," zamumlal a odlepil se od stromu.

V uších mu hučelo, příliš hlasitě, sotva rozuměl, co mu druhý kluk říká. Přesto se rozešel po polní cestě směrem k chatě. Věděl, že tam nemůže zůstat. Musí se nějak dostat na farmu, tam se doplazit do pokoje a... poté se uvidí, možná se i pomodlí za odpuštění, hlavně aby odsud zmizel.

Přestože si připadal jako zbabělec, pomalu se vzdaloval od místa, kde byl krásný výhled na západ slunce a taky zmatený blonďatý kluk, který jen seděl pod stromem a ani se ho nepokoušel zastavit – možná už ho znal natolik dobře, aby věděl, že to nemá cenu.