Týden už nesáhl na telefon, raději ho měl vypnutý, protože mu jeho bývalá přítelkyně pořád psala, volala a ptala se, co udělala špatně. Několikrát se už stavovala i u něj doma, ale jeho matka vždy otevřela se slovy, že Jindřich tam není a neví, kdy se vrátí. On ji nechtěl ignorovat, přišlo mu hodně sobecké se s ní rozejít a potom neodpovídat, jenže nevěděl, co by jí odpověděl. Sám vlastně netušil, proč přesně se s ní rozešel. Nic necítil, no a? Třeba by stačilo to ještě chvíli vydržet a měl by ji rád, dokonce by se mohl i zamilovat.

Ale na tyhle úvahy už je pozdě, rozešli jsme se, snažil se ukočírovat myšlenky, aby už nemusel fantazírovat nad tím, jak by to vypadalo, kdyby jí neřekl pravdu.

Rozhlédl se po temném pokoji, v němž už byl dva dny zavřený, a zavrtěl nad tím vším hlavou. Připadal si jako malé dítě, které před svými problémy utíká místo toho, aby je řešilo.

Měl pocit, jako by všechny jeho pocity, jindy přehledné a lehce rozeznatelné, někdo vzal a rozházel je všude možně. Cítil se všelijak.

Chvíli mu připadalo, že udělal zlou věc, a litoval toho, ale sotva za pár minut už sám sebe chválil, že je takhle spokojený. Nevyznal se v sobě a to mu lezlo na nervy nejvíc. Chtěl ji zpátky, aby si nepřipadal tak osaměle, na druhou stranu si ale užíval ten nabytý pocit svobody. Bože, prosím, pomoz mi, škemral v duchu.

Zavřel oči, padl na postel a pár minut jen naslouchal tlukotu vlastního srdce. Tlouklo pořád stejně, žádné odmlky, což jej uklidňovalo. Jenže klid u něj znamenal začátek přemýšlení. A to odstartovalo úvahy o tom, co dělá špatně, že nedokáže ocenit krásu žen tak, jak se od něj očekává.

Dělal něco jinak než ostatní? Hodně četl, a proto si lidi tak moc idealizoval, až mu ti normální a živí připadali nudní? Dokázal vlastně někdy nějaké dívce upřímně říct, že je krásná? Ne, nedokázal. Vždy taková slova pronášel jen proto, že se to od něj očekávalo. Samozřejmě zvládl ocenit ženský půvab a mnohdy si o některých myslel, že patří mezi ty hezčí. Jenže v tom byl ten problém - považoval je za hezčí, ne nejhezčí.

Přetočil se na záda, otevřel oči a pozoroval malý dřevěný křížek, houpající se na lustru. Sám si ho tam jednou připevnil a doufal, že ho matka neuvidí, byla totiž zapřísáhlou ateistkou a věřící odsuzovala. Když se jeho myšlenky stočily k matce, ušklíbl se. Neměl ji rád. Ne, on ji doslova nenáviděl. Vzpomínky na to, jak po něm házela vše, co jí přišlo pod ruku, nebo ty, kdy ho totálně ponížila před jeho kamarády, když je s křikem vyhnala z jeho pokoje, mu zaplavovaly mysl.

Trhaně se nadechl a neměl daleko k pláči. Jeho matka mu všechno kazila. Nemohl kvůli ní chodit tak často ven, ale nemohl se ani v klidu učit. A pak jej najednou něco napadlo. Byla to tichá, nenápadná myšlenka, která se mu otřela o podvědomí. Co když za mojí averzi k holkám může moje matka? Určitě jsem na ni tak alergický, že házím všechny ženský do jednoho pytle.

Nad tou představou se musel usmát. Možná totiž přišel na důvod svého zmatení ohledně dívek. Byl rád, že si snad konečně zvládl odůvodnit svůj problém s opačným pohlavím. Nebylo totiž nic jednoduššího než svalit vinu na někoho jiného, obvinit ho z toho, za co nemůže, a připadat si pak lépe, neboť jeho svědomí mu dalo pokoj.

S touto spokojeností ale přišel i vztek, protože jedna hloupá osoba mohla za jeho trápení. To kvůli matce se musel rozejít s Dianou, to díky ní si připadal jako blázen, když nekoukal holkám na zadek nebo na prsa. Měl chuť se zvednout a všechno své matce vykřičet do obličeje, ale zastavil ho tichý hlásek, který se procpal mezi ostatní myšlenky.

Je opravdu tak jisté, že za to může moje matka? Není problém ve mně?

Zavrtěl hlavou. On určitě není nijak divný. Je normální, tak jako ostatní, jen jeho matka mu zkazila a ztížila život. Byla to její chyba. Musela to být její chyba.

„Já jsem přece normální. Jsem naprosto normální," šeptal si pro sebe, jako by to, že ta slova vyřkne nahlas, znamenalo, že jsou pravdivá. A čím častěji je opakoval, tím více jim věřil. Stačilo jen pět minut přeříkávání si těch tří slov a byl si naprosto jistý, že vina leží na bedrech jeho matky.

Právě proto sebral poslední zbytky odvahy, zvedl se a zamířil do obývacího pokoje. Zrovna koukala na televizi, seděla zády k němu, nevnímala svět kolem sebe. Jindřicha napadlo, jaké by bylo jí teď něco hodit po hlavě. Jakýkoli těžký předmět, který se nacházel v jeho dosahu, by mohl znamenat její konec.

Opíral se o rám dveří, hlavu naklonil na stranu a pozoroval ji. Už se chystal udělat pár kroků jejím směrem, říct jí pravdu o tom, jakou k ní chová zášť, ale nedokázal to. Jakmile si totiž představil sebe, jak před ní stojí a vytýká jí všechny chyby, které kdy udělala, došlo mu, že by to nedopadlo dobře. Určitě by zase skončil s bolavou hlavou schoulený v pokoji a nadával si, že se zachoval jako idiot.
Otočil se a chtěl odejít, jenže matčina slova ho zarazila.

„Co se stalo mezi tebou a Dianou? Vždyť to byla taková fajn holka. Nechápu, proč ses s ní rozešel."

„To já taky ne," šeptl tiše a doufal, že tímto rozhovor skončil. Bohužel se tak nestalo.

„Co tím chceš říct?" Otočila se na něj. Tvářila se vážně překvapeně. Jindřichovi došlo, že měl raději držet jazyk za zuby, ale bylo už pozdě na to neodpovědět.

„Chci tím říct, že taky nevím, proč jsem se s ní rozešel," prohlásil odhodlaně. Na zlomek vteřiny spatřil v matčiných očích pochopení. Zahořel v něm plamínek naděje, že by se snad mohla zachovat jako jiné matky, vyslechnout ho a zajímat se o to, nad čím přemýšlí. A jeho prosby se vyplnily.

„Pojď si sem sednout." Poslechl ji a přišoural se ke gauči, na který se opatrně posadil. Připadal si jako srna na mýtině. Nikde žádný strom, za který by se dalo schovat, a myslivec, v podobě matčina vzteku, se mohl vynořit naprosto kdykoliv.

„Co se děje, Jindřichu?"

Tolikrát toužil po tom, aby se jej zeptala právě na tuto otázku. Aby se zajímala, aby jí nebyl úplně lhostejný. Bylo nezvyklé slyšet něco takového z jejích úst. Přepadla ho náhlá euforie z toho, že matce evidentně není ukradený a konečně projevila alespoň malou snahu. Nadechl se, aby jí řekl, že vůbec neví, co se mu odehrává v hlavě, že je zmatený, nechápe sám sebe a potřebuje pomoct. Že nechce být sám. Ale nedokázal ze sebe vypravit byť jen jediné slůvko.

Obraz pozorné matky se mu totiž rozplynul před očima ve chvíli, kdy si vzpomněl na podobnou situaci, jež se udála před pár lety. Tehdy se jí svěřil s vlastními pocity. O týden později mu všechno, co jí řekl, omlátila při hádce o hlavu a nešetřila ani jadrnými výrazy. A právě tato vzpomínka mu způsobila jakýsi blok, díky němuž zvládl říct jen jediné slovo.

„Nic."

Očekával otázky. Spoustu otázek a dokonce i výhružky, že musí prozradit co se děje, protože se určitě něco dít musí. Dokonce spoléhal i na to, že se ujistí, jestli se opravdu nic neděje. Ale to by nebyla jeho matka. Ona jen pokrčila rameny a otočila se zpět k televizi.

Cítil tlak v očích, když se mu plnily slzami, a proto se raději rychle zvedl, odkráčel do pokoje, kde se zamkl, a svezl se na kolena. Několikrát pěstmi udeřil do podlahy, zatímco mu horké slzy stékaly po obličeji. Nemohl se pořádně nadechnout, ale nezvládl ani zastavit pláč. Připadal si naprosto zoufale, protože nerozuměl sám sobě a netušil, co chce. Byl naštvaný, ale ani nevěděl na koho přesně. Na matku? Na sebe? Další rána pěstí do podlahy a poté si zajel prsty do vlasů.

„Bude to fajn. Jo, jo, přesně tak, fajn. Přežiju tu farmu a bude to dobrý, nějak se tam se vším srovnám," snažil se sám sebe šeptem uklidnit.

Když si toto ještě párkrát zopakoval, povedlo se mu zklidnit zrychlený dech. Pomalu se zvedl a dopotácel se ke kalendáři, kde roztřesenými prsty nalistoval aktuální datum. Bylo dvacátého třetího června, takže do odjezdu zbývaly čtyři dny. Myšlenka na blížící se brigádu na farmě někde daleko od jeho matky mu vykouzlila úsměv na tváři. Určitě se tam dám do pořádku.

☆☆☆

Sice jsem to prohlašoval již v úvodu, ale kvůli jistému jedinci to zopakuji i tady: má-li někdo problém s tématem, které se tu bude řešit, nechť příběh zavře, ale nijak jej nekomentuje (mám na mysli urážlivé poznámky). A pokud se tu najde někdo, kdo mi bude psát komentáře podobného rázu, jako jedinec, díky kterému tohle znovu píšu, a potom mi ještě začne psát urážky do zpráv, může očekávat akorát tak zablokování z mé strany.

Mimochodem, vydávání teď bude lehce přerušeno, důvod je jednoduchý - maturita. :)
Děkuji za pochopení,

Quentin