Jindřichovi došlo, že ačkoliv už uplynuly tři týdny ode dne, kdy odjel z farmy, a po celou tu dobu si s blonďákem vyměnil jen pár zpráv, neustále si ho s něčím spojuje. Nemohl se ani podívat z okna, aby mu hlavou neprolétla myšlenka, že Kristián by se určitě posadil pod tamten strom, nadával by na tamten hloupý přechod pro chodce nebo by si stěžoval na špatné ovzduší. Úplně ho v ty chvíle slyšel. Když si četl, vždy přemýšlel, jestli by se taková knížka líbila i jemu. U filmů to samé.

S takovými myšlenkami se poměrně těžce vracelo do normálu. Jakmile si začal myslet, že už je z toho venku a zvládá fungovat, jeho podvědomí se ozvalo a strkalo mu do hlavy všemožné vzpomínky na momenty, kdy byli spolu. V takových chvílích měl vždycky chuť se zastřelit.

Vnitřně ho ubíjel nejen fakt, že na něj myslí úplně pořád, ale hlavně to, že se tímhle akorát mučí a ubližuje si, protože z toho nikdy nic nebude. Věděl, že se přes to musí přenést. Nezapomenout, ale nefantazírovat a nedoufat.

Problémem bylo, že čím více se snažil tohle vytěsnit, tím hůř se cítil. Tahal si do pokoje spoustu zmrzliny a občas i vína, aby alespoň na chvíli zahnal bolest. Dusil v sobě to, co si nedávno konečně schválil a připustil jako fakt. Táta se ho dvakrát zeptal, jestli se něco neděje, na což pokaždé odpověděl, že je naprosto v pohodě, jen má nervy z maturity. Přestože vnitřně trpěl, zabíjel veškeré představy, snažil se je zničit včas, než vyrostou. Vypil kvůli tomu pár lahví, a dokonce to zašlo tak daleko, že i vytáhl zásobu cigaret, která mu schovaná v knihovně strašila už od šestnácti.

Když tak seděl na balkoně, kouřil, snažil se neudusit se a zadupával své naivní fantazie o tom, že by bylo dost fajn, kdyby tu teď seděli spolu, napadlo ho, jestli si to svým přiznáním nezhoršil. Vždyť sakra – nikdy nepil sám, vždycky jen na oslavách, na cigarety sáhl jen jednou, ale teď mu aspoň jednou denně plápolala mezi prsty. Přemýšlel, jestli se nesnaží jednu závislost nahradit jinou, ale to vzápětí zavrhl. Nebyl na tom klukovi závislý. Jen ho potřeboval dostat z hlavy.

Prázdniny už byly za polovinou, měl před sebou zbylé dva týdny, když se mu konečně povedlo to, o co celou dobu usiloval. Zadusil vše, co se dalo, přesvědčil sám sebe, že nemá šanci. Oprostil se od okovů vnitřní bolesti. Už byl zase celkem spokojený, ochotný vycházet ven a bavit se s lidmi. Vyhrál sám nad sebou.

Jenže pak to přišlo. Kristián si chtěl zavolat. Původně tomu nepřikládal velkou váhu, bral to tak, že si chce jen pokecat, ale zpráva, která přišla hned po oznámení, že by chtěl volat, ho vyděsila.
Musím s tebou o něčem mluvit.
Taková věta nikdy neznamená nic dobrého. Člověku při ní přeběhne mráz po zádech a mozek začne vymýšlet scénáře, které budou děsit ještě několik dní ve snech. Jindřich si zašel udělat čaj, než se odvážil odpovědět. Opravdu znervózněl, protože se mohlo dít naprosto cokoliv. Někdo je v nemocnici? Někdo umřel?

Odnesl si hrnek do pokoje, posadil se ke stolu a odepsal, že si klidně zavolat můžou. O ani ne pět vteřin později už mu v ruce brněl telefon. Se srdcem až v krku hovor přijal.

„Tak co se děje?"

„Hele, já to zatím nikomu neřekl..." Teď přijde naprostá bomba, úplně to vidím.

„Povídej, jestli chceš," řekl Jindra odměřeně a napil se čaje.

„Já a Alena jsme se rozešli."

Jindřich se v tu chvíli div neutopil. Rozkašlal se – naštěstí měl dost rozumu na to, aby mobil položil na stůl – a lapal po dechu. Sakra, to byla šlupka. Už nikdy nebude u telefonování pít.

„Proboha to," zakašlal, „to je mi líto."

„V pohodě, já se rozešel s ní."

A přesně v tu chvíli se všechno, co se mu podařilo pohřbít, zakopat tak hluboko, až se toho konečně zbavil, vyrojilo zase zpátky. Všechny představy, fantazie a hlavně naděje. Věc, které se chtěl vzdát především, se připlazila zase zpět, uvěznila ho v pevném objetí a nyní se odmítala pustit. A on neměl dost síly na to, aby ji ze sebe znovu strhl.

„I tak je mi to líto, vždyť jste si tak rozuměli."

„To je pravda, ale prostě to dál nešlo. To je jedno. Chtěl jsem se tě zeptat, jestli bys za týden nechtěl přijet?"

„Jo, jasně, moc rád," odpověděl vykolejeně a promnul si kořen nosu. „Takže příští týden třeba... v pátek?"

„Pátek je super. Budeme s tebou počítat."

„Dobře, táta mě snad hodí. A díky, žes mi to řekl."

„Jasný, já dík, že ti tohle moje kecání nevadí. Měj se a za týden se uvidíme."

„Ahoj," řekl po deseti vteřinách do hluchého telefonu.

Ještě několik minut seděl na židli, tupě zíral před sebe, v rukou svíral telefon a snažil se pochopit, co se to právě dozvěděl. Vážně slyšel, že se rozešli? Respektive, že on se rozešel s ní? Cítil tu malou potvoru, která se ho sice držela pevně, ale teď ještě povyrostla. Jako nějaký plevel. Myslel si, jak už se jí zbavil, a ona tu byla. Znovu, silnější než předtím. Ten pocit naděje, který ho zaplavil, byl skoro až zničující.

Povzdechl si a prohrábl si vlasy. Nemělo cenu tohle řešit. Určitě to nemění nic na tom, že spolu prostě neskončí. To bylo přece jasné. Možná. Naštvaně se postavil a roztřesenými prsty vytáhl cigaretu. Pohrával si s ní, díval se na ni, ale nezapálil ji. Chtěl, ale věděl, že by to dopadlo špatně, protože by po chvíli sáhl po další. Místo toho ji jen převracel mezi prsty a přemýšlel. Kdyby chtěl všechno to, co se v něm odehrávalo a snažilo se mu do hlavy nahnat představy o šťastném konci, znovu zničit, potřeboval by k tomu mnohem víc sil, energie a pomocných... látek než předtím. Protože dřív tam byla aspoň ta holka, která byla jasným důkazem, že to zkrátka nejde. Teď ale chyběla a vše se tím ztížilo.

Na zbytek dne se zamknul v pokoji. Zvládl jen ležet na zemi, přehrávat si v hlavě rozhovor, který s Kristiánem vedli, pozorovat strop a dýchat. Na nic víc neměl chuť ani energii. Ani nepřemýšlel, jak se toho zbavit, v podstatě se tomu zase poddával. Štvalo ho, že se vzdal tak rychle. Ale bylo to zkrátka jednodušší. I když věděl, že ho to možná sežere zaživa.

Večer dokázal sebrat dost síly k tomu, aby napsal skutečnost, kterou se dozvěděl, Láďovi a aby napsal tátovi krátkou esemesku o tom, jestli by ho příští pátek nehodil na farmu. Od obou mu odpověď přišla v řádu několika minut. Otec odpověděl, že klidně, nijak nekomentoval fakt, že sice byli v jednom bytě, ale psali si esemesky, a Láďa vesele zkonstatoval, že to je fajn novina.

Jindra po zbytek noci nezměnil pozici. Přestože ho všechno neskutečně bolelo a byl unavený, měl pocit, že by se do té postele ani nezvládl dostat, takže tam i přespal. Ten nával pocitů ho neskutečně zmohl. Měl jich plnou hlavu, zdálo se mu, že se snad brzo zblázní. Chvíli měl klid, a teď ho zase obklopily a ztěžovaly mu život.

Den ode dne to bylo horší. Jako by se ho jeho tělo a mysl rozhodly zničit. Uplynuly dva dny a on měl pocit, že snad zase sáhne po cigaretách, jak šílené to bylo. Na jednu stranu se cítil příjemně, protože ho napadaly samé příjemné představy o tom, jak by mohli skončit spolu, na druhou stranu ho to ale zároveň cupovalo na kusy, protože podvědomě tušil, že nic takového se nestane.

Kristián mu každý den psal pár zpráv, ptal se, jak se má, snažil se navázat konverzaci a vyprávěl mu různé vtipné příhody. Jindřich věděl, že to, co se v něm probudilo, mezi nimi tvoří zatraceně velkou propast. Byl odtažitý a protivný. Odpovídal mu úsečně, občas si zprávu přečetl a odpověděl až po několika hodinách, přestože měl čas odepsat. Bolelo ho to, ale nedokázal tomu zabránit. Netušil, co má dělat. Na jednu stranu se s ním chtěl bavit jako předtím, řešit s ním prkotiny a smát se, ale věděl, že s tím, jak je na tom teď, když jeho mozek odmítal spolupracovat, podsouval mu všemožné fantazie, kvůli kterým měl krušné dny, by ho to naprosto zdemolovalo. Stačilo, aby blonďák napsal ‚ahoj', a už jim div neplánoval svatbu.

Už to nemohl vydržet. Vnitřně se rozpadal. Po jedné probdělé noci plné přemýšlení ho napadlo, že se s tím svěří Láďovi. Ten v klidu poslouchal jeho výlevy, nepřerušoval ho a pak mu oznámil, že by mohlo být řešením to Kristiánovi prostě říct. Jindřich kategoricky odmítl. Všechno by tím pokazil, určitě by se pohádali a přestali by se bavit. A to nechtěl. Bránil se slovy, že když někoho milujeme, necháme ho jít, ale v hloubi duše už ho ta myšlenka nahlodala.

Nakonec se jí poddal. Začal uvažovat nad tím, jak moc by se to změnilo, kdyby přiznal pravdu. Když druhý kluk řekne ne, alespoň to konečně umlčí jeho podvědomí, protože bude vědět, že nemá ani tu nejmenší šanci. A pokud řekne jo, tak jsem se definitivně zbláznil.

Celý následující den přemýšlel, jak to dát najevo. Zavolat? Napsat? Jedno ale bylo jisté – musí to ze sebe dostat předtím, než přijede na farmu. Věděl, že z očí do očí to zkrátka nezvládne, i kdyby se postavil na hlavu. Holt mu nebylo souzeno patřit mezi tak odvážné jedince, kteří dávali své city najevo naživo. Vypsal si proto pro a proti zprávy, dopisu a telefonního hovoru. Po třech hodinách zírání na papír, kdy už ho pálily oči a bolelo ho za krkem, se definitivně rozhodl. Napíše mu to jako zprávu. Možná se to zdá jako srabárna, ale on to jinak nedokáže.

Zbývaly mu tři dny. Za tři dny odjede, a pokud to do té doby neudělá, bude všechno v háji. Musel to stihnout, jinak by se tam choval tak uzavřeně a chladně, až by se všichni ptali, co se s ním děje, což nemohl dovolit.

Celou noc proto strávil nad blokem, s tužkou v puse a myšlenkami jako na houpačce. Chtěl to udělat. Děsil se reakce. Doufal v ano, smiřoval se s ne. Věděl, že nevědomost ho zničí. Přesto ze sebe ve tři ráno dostal jakési oznámeni – nebo spíš přiznání. Několikrát si ho přečetl, aby se ujistil, že se nejedná o naprostou snůšku blbostí.

V šest ráno už byl plně rozhodnutý, že to musí poslat. Přepsal proto text do mobilu, znovu ho několikrát překontroloval. Srdce mu bušilo neskutečně moc, bál se, že snad praskne. Hučelo mu v uších, konečky prstů měl neskutečně ledové a třásly se mu. Zatraceně, byl tak nervózní. Ještě jednou si text překontroloval.

Myslím si, že tenhle styl vyjadřování poznáš už od pohledu, tudíž asi nemá smysl se představovat, ale jestli jsi na pochybách, můžu tě ujistit, že na konci to budeš vědět určitě. (← To je tu proto, že se původně mělo jednat o dopis, ale když mi došlo, že bys to luštil dvacet let, byl tenhle návrh svržen do hlubin pekelných.)
Nepropadej panice, prosím (tohle si během čtení několikrát zopakuj), dočti to až do konce.
Takže (úvody mi nejdou, ale bez nich to není ono. Uh, snaha bude.) nevím jak začít. (Tohle přesně jsi mi řekl, když jsme mluvili o tvým tátovi.) Všiml sis, že je tu tolik závorek?
Víš, co jsem zjistil? Našel jsem nějakej Nerudův citát na internetu (takže je to pravdomluvný jak předpověď počasí) a tam stálo, že: „Pravý cit nepotřebuje žádná slova." Celkem pravda, nemyslíš? Tím ale nastává problém. Jak dát najevo city, když bys neměl použít slova? Gesty? Mimikou? To je ale docela o hubu, ne? Lidi by si to mohli vyložit jinak, riziko tím pádem roste.
Fajn, dostáváme se tak nějak ke... středu tohohle „dopisu". Hustý, co? Takže, zatím jsme zjistili, že pravé city nepotřebují slova. Výborně. Teď si sedni, pokud už nesedíš, případně lehni. Nechci mít na svědomí tvoje zdraví. Možná už tušíš, nevím. City nepotřebují slova. Ale jak jinak mám vyjádřit, jak dobře mi s tebou je? Jak jinak dát najevo, že se culím jako blbec, když mi napíšeš? Jak, když ne slovy?
Jak řekl Vrchlický: „Za trochu lásky šel bych světa kraj." A to říkám i já. Je to troufalý? Já nevím. Možná. Mám v sobě bordel, totálně jsi mě rozházel Rozum mi říká, že tohle mám prostě smazat, tajit to a nic neposílat, ale já vím, že musím, jinak mě to zničí. Asi jsem sobec. Ale já si nemůžu pomoct. Prostě jsem se zabouchnul do jednoho kluka – do tebe. A není cesty zpět.
Ještě předtím, než tohle přestaneš číst, dovol mi sdělit pár věcí. Možná ti teď v hlavě zní několik otázek. (Pokud ne, tak asi koukáš do blba a nemůžeš tomu uvěřit. Což je možná i lepší.)
Co od tebe očekávám? Nic. Absolutně nic. Odpověz, až budeš chtít, co budeš chtít. Ale o jednu věc tě chci poprosit (Bože, to zní troufale) – odpověz prosím. Jednou a cokoliv, ale odpověz, ať vím, že žiješ.
Proč ti to říkám teď? Protože už to nevydržím. Ničí to náš vztah, už nejsem schopnej se s tebou normálně bavit. Já přímo potřebuju, abys to věděl. Je to sobecký. Omlouvám se.
Taky se omlouvám, pokud jsem tě uvedl do rozpaků nebo tak, to nebylo mým záměrem. (Nebo ano? Ne, nebylo.)
Pokud budeš chtít, v pátek pochopitelně nepřijedu. Pochopím, když mě nebudeš chtít vidět, klidně už nikdy v životě. Máš na to plný právo, upřímně. To je ode mě asi všechno.
Užij si prázdniny. A ještě jednou promiň.

Roztřeseně se nadechl a zprávu odeslal. Div neumřel nervozitou a strachy. Okamžitě se zvedl a došel do kuchyně, kde z lednice vytáhl pivo. Sakra, tenhle nával stresu asi nezvládne. Nechápal, jak mohl udělat tenhle první krok. Určitě všechno pokazil. Ale už nebylo cesty zpět. Nemohl ustoupit. Už takhle se zachoval jako srab, když to napsal, nemohl být ještě větší tím, že by couvnul.

Měl pocit, že ho ta nervozita sežere zaživa. Drtila ho. Žaludek se mu stáhl šíleně moc, rozbolela ho hlava a tělo měl jako z olova. Z posledních sil, když seděl na posteli, nezapálenou cigaretu v ruce, napsal Láďovi krátkou zprávu o tom, že to doopravdy udělal. Ten ho hned začal bombardovat dotazy, ale Jindra na ně neměl energii. Skoro nemohl dýchat. Seděl tam dlouho, ani nevěděl jak dlouho přesně, možná tak čtyři hodiny, těžko říct. Byl celý ztuhlý, měl zarudlé oči a škrábalo ho v krku. Zacinkal mu mobil. Rychle po něm hrábl a zjistil, že mu Kristián odepsal.

Tep mu vyskočil do závratných výšin, lehce se mu zatmělo před očima. Roztřesenýma rukama telefon odemknul a zprávu otevřel. Po dobu, kdy mu nabíhala, myslel, že mu praskne žilka v hlavě.

Jindro, díky, že jsi mi to řek. Ale abych byl upřímnej, vím to už tak od tý doby,co jsme spolu byli na západu slunce. To že to takhle máš pro tebe musí bejt dost těžký a nechápu, kde jsi vzal odvahu tohle napsat, fakt že ne. Hele víš, že ode mě němůžeš nic čelat...no, dál bych to nerozebíral. Jsi skvělej člověk, co ke mně má fakt blízko. Mám tě rád (jako kamarád, ok?) a cením si toho, že tady pro mě seš, tvejch vlastností a prostě všeho. Tak se odemě prosím neodvracej, je to ode mě strašně sobecký, vím..ale nechci, aby ses kvůli tomuhle přede mnou uzavřel nadobro. Na to si až moc rozumíme. A v pátek přijeď prosím, rád tě uvidím.
Užij si prázdniny a nemáš se za co omlouvat.

Jindřich by lhal, kdyby tvrdil, že to nečekal. Protože čekal. Věděl, že to takhle dopadne, že to uvidí černé na bílém, a taky věděl, že mu to pomůže se posunout a přenést se přes to. I tak ho ale v první chvíli zabolelo na hrudi tak moc, až zalapal po dechu a do očí se mu nahrnuly slzy. Ale nepustil je ven.

Četl si tu zprávu pořád dokola, ale ani tak nedovolil jediné mršce uniknout. Statečně je držel, i když se vnitřně rozpadal, protože teď už měl jasný důkaz, že nemá nejmenší šanci. Že tohle není pohádka a je dva nečeká šťastný konec. Trhalo ho to. Ale věděl, že je to tak lepší, protože už alespoň ví, na čem je.

Až pozdě večer toho dne, když stál na balkoně a v rukou mu plápolala cigareta, si dovolil se rozbrečet. A když mezi roztřesenými rty držel svůj plamínek naděje a horké slzy mu tekly po tvářích, věděl, že je to pro dlouhou dobu naposled, co je nechává takhle volně utíkat.

Jsem trochu oblblej po pár čajích na spaní a práškách, takže pokud jsou tu nějaký chyby, klidně je vypište a já je pak opravím.
Už jen dvě kapitoly, nějak to utíká.
hezkej den,
Quentin