Radost

Šumění řeky, voda tříštící se o kameny, ptáci prozpěvující v okolí, vzdálené hřmění, to vše Jindřich poslouchal se zavřenýma očima. Ležel v trávě kousek od břehu, v ruce žmoulal sedmikrásku a jemný větřík si pohrával s jeho vlasy a hladil ho po tvářích. Mohla by to být hotová idylka, kdyby se nemračil, protože měl hlavu plnou blonďatého chlapce, který posedával kousek od něj a pobrukoval si.

Jindra začínal mít pocit, že mu praskne hlava. Od té doby, co k řece dorazili, musel neustále myslet na to, jak mu bylo, když se jej Kristián dotkl. Co to bylo? Proč se cítil tak příjemně? Tak jako nikdy předtím? Nedávalo mu to smysl. Proč tak najednou? A zrovna s ním?

Promnul si obličej, otevřel oči a podíval se na blonďáka. Světlé vlasy mu poletovaly kolem hlavy, usmíval se, hrál si s tkaničkou na své levé botě a pobrukoval si nějakou písničku, která byla Jindřichovi strašně povědomá. Vypadal, že nemá vůbec žádné starosti a nic ho netrápí, což staršímu chlapci lezlo na nervy, ale zároveň ho to zvláštním způsobem uklidňovalo. Jako by ten kluk vyzařoval jakousi pozitivní auru.

Jindřich se zhluboka nadechl. Potřeboval si vyčistit hlavu, měl totiž pocit, že ho ty myšlenky za chvíli úplně pohltí. Proto se zvedl, došel k řece, kde si sundal sandále, a udělal pár kroků vpřed, aby byl po kotníky ve vodě. Takhle je to lepší.

„Ty se koupeš beze mě? To není fér!" ozval se zezadu Kristián.

Jindra slyšel, jak blonďákovi šustí tráva pod nohama, když si to rázoval směrem k němu, a mimoděk se pousmál, načež zaslechl šplouchání. Otočil se na mladšího chlapce, aby vzápětí dostal ledovou sprchu přímo do obličeje. Nestihl ani zavřít oči, takže ho dobře mířený cákanec na chvíli oslepil. Když se konečně rozkoukal, Kristián už se chystal na další útok. Naštěstí se tentokrát netrefil, ale i tak začala pořádná bitva, kdy voda létala všude možně a během několika málo minut už byli oba kluci celí mokří.

Jindřich ztěžka oddechoval, pomalu couval a byl připravený na to případně uskočit stranou, kdyby se blonďák rozhodl zaútočit. Druhého chlapce přímo hypnotizoval očima, čekal, kdy se skloní, takže si nevšiml velkého kamene, ke kterému se pozadu blížil. Udělal ještě jeden krok dozadu, všiml si, jak se Kristián shýbá pro vodu, a proto začal couvat rychleji. Kámen v jeho cestě mu ale ukázal, že se daleko nedostane, takže když o něj nečekaně zakopnul, svalil se do vody a pořádně se uhodil do zad a do loktu. Rychle se posadil, aby se neutopil, a rozkašlal se.

„Kurva," zasyčel tiše. V zádech mu bolestivě pulzovalo, takže si je musel pravděpodobně pěkně odřít.

„Seš v pohodě?"

„Jo, jasný, nic mi není."

Všiml si, že se k němu Kristián blíží, a tak zůstal ještě chvilku sedět, aby přišel blíž. Když už byl u něj, použil Jindra stejný manévr jako on předtím, a pocákal ho. Bohužel byl ale blonďák evidentně obezřetnější a zvyklejší na tyhle kradmé útoky, takže uhnul a přistálo na něm jen pár kapek.

„Pokus dobrej, ale musíš se víc snažit. Jsi moc pomalej."

„Příště se budu víc snažit."

„To bys teda měl," podotknul druhý chlapec a pomohl Jindrovi na nohy. „Fakt ti nic není?"

„Vážně," zamumlal Jindřich a snažil se příliš nezírat na svou ruku, které se před pár sekundami Kristián dotkl. Sakra, tohle se musí nějak vysvětlit, napadlo ho.

„My teda vypadáme."

„Vypadáme jako obyčejný kluci, co šli v tomhle vedru k vodě. Nic divnýho."

„Možná jo, ale pochybuju, že normální kluci maj ve vlasech větvičky," pousmál se blonďák a přišel k němu blíž, „takže stůj, ať ti to můžu vyndat."

„To je dobrý, vyndám si je sám!" vyhrkl rychle Jindra a o krok ustoupil. Ne, že by se Kristiána nějak štítil, ale když si vzpomněl, jak mu bylo ve chvíli, kdy mu sáhl na rameno, tak se děsil, co by nastalo teď. Druhý chlapec si však jeho chování vyložil jinak, takže se trochu zamračil, ale nic neřekl.

Jindřich vylezl z řeky, pošlapal pár kytek, posadil se do stínu, kde si začal vymotávat klacíky s dalším nepořádkem z vlasů, a pozoroval Kristiána, jak se celý oblečený ponořil a odplaval o kousek dál. Plaval pomalu, rozvážně, neustále se rozhlížel kolem, ale na Jindru ani nepohlédl. Potom se na chviličku zastavil, podíval se nad sebe a jeho blonďatá kštice zmizela pod hladinou.

Jindřicha v první chvíli – neznámo proč – napadlo, že se topí. Ztuhl, srdce mu vynechalo několik úderů a pak se rozbušilo tak rychle, až měl pocit, že mu zlomí pár žeber. Naštěstí si uvědomil, že kdyby se topil, mával by rukama a šlo by to poznat. I tak se mu ale zklidnil tep až ve chvíli, kdy se druhý kluk vynořil. Snažil se na sobě nedat nic znát a dělat jakoby nic, ale zrychlený dech se mu nedařilo ukočírovat.

„Co je?"

„C-co by mělo být?"

„Vypadáš, jak kdybys viděl ducha." Jindra pokrčil rameny. Nechtěl se o tom bavit, nechtěl řešit ten pocit strachu, který před chvílí zakusil.

„Takže teď spolu zase nemluvíme?"

„Jak to myslíš?" zeptal se zmateně Jindřich a překvapeně pohlédl na Kristiána, co se posadil do trávy kousek od něj a trhal stébla trávy.

„Neber si to nějak blbě, ale seš hrozně náladovej. V jednu chvíli seš v pohodě a říkáš mi osobní věci, ale v další moment se chováš jak vyměněnej."

„To přece není –,"

„Ale houby není, vždyť to sakra vidím na vlastní voči!" vyjel na něj blonďák naštvaně. „Chápu, že někdo nemá svůj den, ale ty se tak chováš pořád. A já takový lidi fakt nemám rád."

Tohle zabolelo. Jindra se instinktivně stáhl a odmítal dál diskutovat. Přesně tohle mu vadilo na Kristiánovi, který mu najednou vmetl do tváře, že se tak sám chová. Kousl se do jazyka a měl co dělat, aby sám nevybuchl. Byl naštvaný na Kristiána, že ho takhle obvinil, a hlavně na sebe, že se tak choval. Znovu cítil to známé brnění v konečcích prstů, jež se dostavovalo, když potlačoval vztek. Chtěl se bránit a obhajovat, ale uvědomoval si, že by to vyvrcholilo akorát v hádku.

„Fajn," zamumlal jen a odvrátil se. Připadal si zraněně, i když k tomu vlastně neměl důvod. Slova druhého chlapce se jej hluboce dotkla, zajela do něj jako nějaký nůž. Věděl, že by si to neměl brát tak osobně a měl by to vzít s nadhledem, jenže to byl jeho problém – on si všechno bral osobně. Většinu sice předstíral, že to tak není, ale pravda uvnitř něj se zapřít nedala. Tak dobrým lhářem, aby dokázal přesvědčit i sebe, nebyl.

Kristián si odfrkl, zvedl se a rozešel se směrem do lesa. A to byla pro Jindřicha poslední kapka.

„Tak hele, nechápu, co máš za problém. Možná sis na mně zchladil žáhu, tak snad ti to pomohlo. Ale jedinej, kdo je tady náladovej, jsi ty." Jakmile ta slova vyslovil, rozlil se mu tělem takový zvláštní klid. Jako by až teď zjistil, co to znamená se doopravdy uklidnit.

„Já? Ty se tu chováš jak blb, ještě před půl hodinou jsme se normálně bavili, ale pak ti asi ruplo v palici, protože ses začal chovat zase odtažitě."

„Zvláštní, že mi tohle vyčítáš zrovna ty."

„Co tím chceš říct?"

„Sám mi říkáš, jak jsem náladovej a odtažitej, ale ty jsi úplně stejnej. Úplně."

„Já vím, že takovej jsem." A tím mu ten blonďák vzal vítr z plachet. Jindřich chtěl něco říct, ale zasekl se. Nevěděl, co by na to odpověděl.

„Došla ti slova?"

„Trhni si, Kristiáne. Chováš se teď jako idiot," zahuhlal naštvaně Jindra a sklopil hlavu.

„Nechci ti kazit iluze, ale to ty taky."

„Já jsem přece starší, nemůžeš mě urážet. Navíc už jsem dospělej." Pár vteřin bylo ticho a pak se oba rozesmáli. Smáli se poměrně dlouho, takže když přestali, hlasitě lapali po dechu a měli rudé celé obličeje.

„My oba jsme fakt divný. V jednu chvíli se hádáme a v druhou chvíli se tu lámeme smíchy. Co je s náma špatně?"

„My. My jsme špatně," odpověděl Jindřich naoko vážně. Znovu se rozesmáli. A on si zase připadal alespoň na chvíli šťastný.
















☆☆☆

Přes tuhle kapitolu mi nějak nešlo se prokousat. Celej měsíc jsem si s ní lámal hlavu a pořád se mi něco nezdálo. Ale teď je to snad dobrý!

Dneska si dlouhé řeči odpustím, takže jako vždycky:
Snad se kapitola líbila, vaše názory/postřehy můžete psát do komentářů.

Jo a mimochodem, blížíme se k polovině příběhu. Nějak rychle to uteklo...

Hezký zbytek dne!

Quentin

Bạn đang đọc truyện trên: AzTruyen.Top