Počáteční nechuť k trávení času s ostatními se vytratila. Přestože mu bylo ranní vstávání protivné a nikdy si neodpustil několik tichých nadávek, pobýval s nimi venku dlouho a rád. A tyto procházky, výlety a dobrodružství přinášely ovoce. Více si rozuměli, zjistil o každém z nich spoustu nových věcí, stejně tak oni o něm, a navíc měl konečně pocit, že do jejich party začíná zapadat. Radka už mu nepřišla tak otravná jako původně, i když měla chvilky, kdy by jí nejraději zalepil pusu lepicí páskou – a to bylo hlavně v momentech, kdy na povrch vyplula její bezděčná upřímnost a neskutečná zvědavost. Chápal, že lidé jsou zvídaví a zvědaví, ale to, co předváděla tmavovlasá dívka, nepobíral.

Kuba se ukázal jako hlasitý extrovert, který vždy srší dobrou náladou a spoustou nápadů na výlety. Jindřich mu dal nálepku „náhradní vedoucí tlupy". Vypadalo to totiž, že když v partě nebyla Martina, všechno zařizoval on. Dan pro něj byl neprobádaným územím. Přestože ostatní prozrazovali věci jako počet sourozenců, nejoblíbenější film nebo oblíbenou barvu, on se vždy tohohle povídání zdržel, a když už něco řekl, většinou to bylo něco ve smyslu „jsem nezajímavý, přeskočte mě", a to Jindru štvalo. Samotnému mu nebylo úplně po chuti, že na sebe prozrazoval takové věci, i když šlo v podstatě o maličkosti, ale odmítal se smířit s tím, že bude takhle trpět a Dan si jen v klídku oddychne v rohu, bude je poslouchat a maximálně namítne, že u něj není co řešit. Nikdy však nesebral dost odvahy, aby to druhému klukovi řekl. Nechtěl poškodit křehké pouto přátelství, které se mezi nimi vytvořilo, bál se, že by prasklo jako mýdlová bublinka.

Člověkem, který mu nejvíce padl do oka, byla Silvie. Ač se zdála tichá, nenápadná a taková docela nezajímavá, s Jindřichem se bavila hodně často. Jeden večer mu dokonce pomáhala s odváděním Emilky z ohrady, přestože ostatní už zamířili domů na večeři, a zůstala s ním ve stodole až do půl jedenácté. Celou dobu mluvili, probrali věci, o kterých si lidé, jež se tak dlouho neznají, rozhodně neříkají. Ačkoliv byl Jindřich na své soukromí neskutečně, skoro až chorobně opatrný, s ní nějak shodil veškeré zábrany. Poměrně otevřeně jí vyprávěl o tom, jak se nevídá se starším bratrem, jak je to u nich doma složité, nebo povídal o svém nevydařeném vztahu. Nevěděl, čím to bylo, ale ta dívčina v něm probouzela pocit, že může říct všechno, a ona si to nechá pro sebe. Pocit, že jí může věřit. Na oplátku mu zase ona řekla pár osobních informací, od problémů s vlastní sestrou až po rozvod rodičů, který nesla hodně těžce. Oba navzájem nahlédli pod pokličku tomu druhého, odhalili část jeho slabostí i chyb. Ale ani jeden z nich neměl v plánu tohohle privilegia nějak zneužít.

Po zbytek večera už jen leželi v kupce sena, které se nacházelo v rohu stodoly, naslouchali vlastnímu dechu a utápěli se ve svých myšlenkách. Jindřicha v té chvíli napadlo, že by jí mohl říct o tom, s čím se momentálně pere. Nakonec tu možnost zavrhl, protože si uvědomil, že ještě dva dny zpátky o sobě skoro nic nevěděli, ale nějak podvědomě tušil, že pokud se někdy odhodlá danou věc někomu říct, tím vyvoleným bude buď Silvie, nebo Martina. Sice nedokázal s dívkami navázat vztah na takové úrovni, na jaké se to od něj očekávalo, ale kupodivu si s nimi dost rozuměl, když došlo na kamarádství.

Té noci ji koutkem oka neustále pozoroval, prohlížel si její tvář z profilu a hledal na ní něco, co by se mu líbilo a probudilo to v něm stejné pocity jako pohled na blonďáka. Stále v sobě cítil naději, že by mohl být jako ostatní, když se tak stane. Bohužel nebyl tak nenápadný, jak si myslel, protože se po něm začala koukat taky. Usmívala se, levý koutek lehce výš než pravý, měla ďolíčky, se kterými vypadala poměrně roztomile. Kristián má taky ďolíček, napadlo ho. V tu chvíli ho polil ledový pot. Odvrátil se, cítil, jak mu tuhne krev v žilách. Promnul si obličej a zjistil, že má ledové prsty. Žaludek mu udělal malý kotrmelec a stáhl se do kuličky.

Vnímal tu nevyřčenou otázku, která visela ve vzduchu, věděl, na co se chce tmavovlasá dívka zeptat. Bál se, že to vážně udělá. A mnohem víc se bál, že by jí nedokázal lhát. Ta holka kolem sebe měla takovou auru, až ho skoro nutila přiznat se ke všemu, co kdy viděl, slyšel, cítil. Polkl a v duchu si řekl, že tomu odolá. Pokud se zeptá, bude mlčet.

Nezeptala se. Jen ho pohladila po rameni, popřála mu dobrou noc a odešla. Nechala ho tam samotného, ve tmě, jen s jeho myšlenkami, které ho cupovaly zaživa. Povzdechl si a zabořil se hlouběji do sena. Přál si se v něm utopit, zmizet před všemi problémy.

Styděl se za to, co se stalo. Na druhou stranu ho ale štvalo, že si kvůli tomu připadá zle. Nacházel se v situaci, u které se bál, že z ní není úniku. Bylo by mnohem jednodušší, kdyby mohl lusknout prsty a všechno by se vyřešilo. Ale tak to chodilo jen v knihách. Život byl o moc komplikovanější. Musel to nějak vyřešit, jakkoli, ale musel. Věděl, že v tomhle stádiu nedokáže zůstat o moc déle. Bylo by o tolik lehčí všechno vzít jako hotovou věc, přijmout ji, ať byla sebevíc příšerná, a ulevit sám sobě.

Ale on nemohl. Stále se v něm prala o slovo část, která se odmítala smířit se skutečností, chtěla se ozvat, bojovat za spravedlnost, za normálnost. Jindy by ji sám přiživoval svou vírou a přesvědčením o normálnosti, jenže během několika posledních dní jeho vnitřní svět prošel takovou změnou, až se jeho psychika a všechna přesvědčení otřásla v základech. Připadal si nový, jiný, a přesto stále stejný.

Promnul si obličej a pomalu vydechl. Tušil, že by mu mohlo pomoct pomodlit se. Vždycky si tím urovnal myšlenky. Ovšem tentokrát měl pocit, že možná přesně to je zdrojem jeho problému. Víra. Nemít ji, možná by si nepřipadal takhle. Možná by to vzal v klidu, jeho okolí by – v tu chvíli se zasekl a měl problém popadnout dech. Jeho okolí. Co si jen pomyslí? Co na to řeknou kamarádi? Nebo dokonce rodiče? Vykopnou mě z domu. Vydědí mě. Zamrkal, aby rozehnal slzy, jež se mu tlačily do očí a tiše zaklel. Tohle nedomyslel.

Strachy se mu stáhlo hrdlo, když si představil, jak rodičům přiznává tu smutnou pravdu. Určitě by se mu to snažili vymluvit, přemlouvali by ho, aby byl jako oni. A když by odmítl – ale odmítl by? Nesouhlasil by s nimi? Vybavil si tu blonďatou kštici a modré oči. Tělem se mu rozlilo příjemné teplo. Ano, odmítl by. Už jen kvůli tomu klukovi.

Styděl se sám za sebe. Připadal si hrozně, když takhle přemýšlel. Vyměnil by kluka, kterého znal sotva dva týdny, za rodiče. To lidé nedělají, tak se nechovají. Měl by sklapnout podpatky, udělat, co od něj společnost očekává, a nemyslet na nějaké své divné touhy a preference. No a co, že má někoho rád? Tady se jede podle řádu, takže hezky zaplout do řady, držet hubu a krok, oženit se, mít rodinu, a hlavně nemrvit tradice. Co člověk chce, na to se tu nehraje. Nebo na to nehraje jen jeho víra? Vsugeroval si, že dělá něco zle, jen kvůli ní?

Snažil se vzpomenout si, jak se choval před ní. Chtěl vědět, co by jako nevěřící dělal, ale tato skutečnost byla skryta pod hlubokým nánosem vzpomínek, které nechtěl oprašovat. Temná minulost, již pohřbil, aby mohl začít žít, se nesměla dostat ven. Jejím údělem bylo zemřít, odejít navždy, nevracet se, ne ho znovu srazit na kolena a rozdrtit na prach. Problém byl, že v ní mohly být odpovědi, které hledal. Mohl by si vzpomenout, jak to viděl předtím, a od toho se odpíchnout, aby si konečně ujasnil, co je normální a co ne, co smí a co nikoliv.

Povzdechl si. Nechtěl se v tom hrabat, proto to zakopal tak hluboko. A nyní, když si zase připadal rozbitě, špatně, se bál, že by obnovení všech těch vzpomínek neunesl. Mohlo by to dopadnout ještě hůř než minule. Na druhou stranu to ale chtěl vědět. Zvědavost byla mocný nepřítel, strach ale silným spojencem. Netušil, k čemu se rozhodnout. Vytáhnout minulost, ujasnit si přítomnost a možná způsobit zkázu budoucnosti, nebo utajit minulost, zmást přítomnost a budoucnost snad jen zahalit hustou mlhou? Obojí znělo stejně děsivě jako lákavě.

Ne. Nebude rýt v tom, čeho už se jednou zbavil. Víra ho možná v něčem svazovala, ale zachránila ho, když to potřeboval. Navíc se s tím omezením dalo něco dělat. Stačilo by si všechno jen ujasnit. Docházelo mu, že si potřebuje ujasnit až moc věcí. Kdo je, co cítí, co je normální, co chce od víry. Moc otázek a málo času na odpovědi.

Skousl si ret a zavřel oči. Musí začít hezky postupně. Nejdřív si ujasní, co že to vlastně cítí. Bylo mu s tím klukem příjemně, to rozhodně. Jakmile se dotkli, měl pocit, že se zblázní radostí a vnitřek těla mu rozehrálo podivné teplo. Předtím to nazval láskou. Ale bylo tomu vážně tak? Možná to bylo jen hloupé zalíbení, které časem pomine. Sakra, proč je tak těžký to rozeznat. Kdo se v tom má vyznat. Zalíbení, láska, zamilovanost, krásné pojmy, ale kde je ta hranice mezi nimi, díky níž to člověk pozná? Nikde. Každý to má jinak, pomyslel si naštvaně a zabořil se hlouběji do sena. Tohle mu teda moc nepomohlo. Odolal touze sáhnout po telefonu a zkrátka svůj dotaz svěřit internetu. Bůhví, co by mu to vyplivlo.

Raději se zamyslel. Zalíbení, to je prchavé. Vydrží chvíli, načež zmizí. Možná se tak člověk na dotyčného častěji dívá a připadá si hezky, když mu to ten druhý oplatí, hledá na té osobě věci, které se mu líbí. Láska, ta je větší. Jenže jak moc? Co to vlastně je? Je to ten pocit, co člověka ovládá, když se ten, koho má rád, usměje? Je to ten pocit, který ho naplní, když se ho ten druhý dotkne? Jedinou věc věděl jistě – takhle mu ještě s nikým, kdo nebyl z jeho rodiny, nebylo. Jednalo se o nové, neprobádané území.

Ať je to, jak chce, pomyslel si, pořád je to příjemný, když na to dojde, takže nemá cenu to zapuzovat. Byl si jistý, že i když tohle je něco, co ho bude tížit ještě hodně dlouho, nevzdá se toho. Nakonec tu rovnováhu mezi city a vírou najde. Teď měl prostě rád jednoho světlovlasého klučinu, kvůli kterému by byl ochoten rozloučit se s přízní svého táty, kdyby na to došlo, a to byl zkrátka fakt, který ho ničil a naplňoval zároveň.

Pomalu se vyhrabal z kupky sena, oprášil si nohy i záda a uchopil do ruky křížek.
„Bože, prosím, vím, že je to špatné, ale nepřipravuj mě o to. Sice jednám proti tobě, ale nezatracuj mě. Mám vás rád oba, to snad není hřích, ne?" Raději šeptal. Nechtěl riskovat, že kolem půjde někdo z Nejedlých a zaslechne ho.

Potichu došel ke vratům, otevřel je a vyklouzl ven. Na holých rukách ho zastudily dešťové kapky. Lehce ho bodlo u srdce, když si je představil jako slzy Boha, které proléval ve chvíli, kdy jeho marnotratný syn prosil o něco tak strašného. Trhaně se nadechl, přidal do kroku a snažil se nemyslet na Otce tam nahoře. To, co si tam v té stodole přiznal, myslel vážně. Na tom klukovi mu záleží a má ho rád, tak to prostě je. A přestože ho to nejspíš zničí, neustoupí. I kdyby kvůli tomu měl obětovat svou oddanost Bohu a znovu spadnout tam, kde byl předtím a odkud ho On dostal.

Nevím, jak to teď bude s novými kapitolami, abych byl upřímnej. Řekněme, že se mi do života vloupal člověk, co si krade veškerý můj  volný čas a tak trochu mi převrací všechno naruby. Navíc se blížíme k části, na jejíž psaní se trochu těším, protože ji chci mít  za sebou, ale zároveň se šíleně netěším, protože prostě minulost, kterou jsem měl původně v plánu pohřbít. :D
Tak snad se vám kapitola líbila. Zase tu skoro nikdo nemluvil, rozebral jsem Jindru zvenčí i zevnitř, a příště v tom budu trochu pokračovat. Hrabání se v jeho minulosti se blíží, hurá. A komu chyběl Kristián, může tiše jásat, příště se už objeví. :D

Hezký den/noc a buďte zdraví!
Quentin