Ačkoliv se Jindřich snažil všímat si svého, nikoho nepotkávat a především pracovat, spárům ostatních z party stejně neutekl. Schovával se před nimi pouhé dva dny, poté už se musel ukázat. Nebylo to tak, že by je neměl rád nebo na ně byl naštvaný, jen zkrátka neměl chuť se s nikým příliš vybavovat, takže se vymlouval – nejprve na velké množství práce, poté na bolest zubů. Když za ním ale třetí den přišli až do pokoje, nemohl vzdorovat, přestože by je všechny nejradši poslal do horoucích pekel, protože se mu tam nakvartýrovali v půl osmé ráno.

„Jak jste se sem sakra dostali?"

„Milan nás pustil," prohlásil vesele Kuba postávající ve dveřích.

Jindřich pomalu zvedl hlavu z polštáře a prohlédl si celé osazenstvo. Všichni vypadali tak čile a nadšeně. Nechápal, kde se v nich ta energie bere. Všiml si, že Radka ho pozoruje. Doslova cítil, jak mu její oči přejíždí po holé hrudi. Přitáhl si peřinu až ke krku.

„Počkáme dole," promluvila konečně Silvie a kývnutím dala zbytku najevo, že by ji měl následovat.

Bože můj, tohle se mi snad jen zdá. Povzdechl si, promnul si obličej, napočítal do tří a zvedl se z postele. Jeho původní plán spát do devíti se rozpadl jako domeček z karet. Připadal si, jako by ho někdo vzal po hlavě kladivem. Neměl náladu absolutně na nic. Ani na dýchání. Chtěl jen spát a spát, nejlépe do skonání světa. Nakonec se ale přinutil k tomu, aby ze sebe udělal člověka a seběhl dolů mezi ostatní.

„No, všimli jsme si, že když tu nejsou dvojčata, tak skoro nechodíš ven, tudíž nás napadlo, že..." začala Radka a prohrábla si vlasy, načež vrhla pohled Danovým směrem.

„Že tě prostě vytáhnem my, abys tu neshnil," dopověděl to chlapec za ni a vrazil si ruce do kapes.

„Já ale nepotřebuju chodit ven."

Natáhl se pro rohlík a přisunul si k sobě hrnek čaje. Tak rád by zůstal vevnitř, maximálně došel na zahradu, kde by se postaral o zvěř, a zase zalezl do bezpečí a stínu tohohle obřího stavení. Jenže to by mu tahle parta venkovských dětí, které si v duchu dovolil nazvat vzdálenými kamarády, neodpustila.

„Nekecej, každej potřebuje kontakt s ostatníma lidma," řekl Kuba a přisunul si k němu židli. „Tak kam bys chtěl jít jako první?"

„Jako první musím pracovat, pak si teprve můžu dovolit se flákat."

„No fajn, pomůžem ti."

Nepotřebuju pomoct, už nejsem tak nesamostatnej jako na začátku, pomyslel si naštvaně a ušklíbl se. Ne, nebude jim odporovat, prostě přitaká, odtrpí si těch pár hodin, než je omrzí, a nebude kazit atmosféru. Kdyby chtěli, určitě by mu zvládli udělat ze života peklo, což nepotřeboval, na to si stačil sám.

„Víš co? Já se Silvií si vezmem na starost králíky, ty uděláš prase a kluci zase slepice a pak půjdem s Rambem vzít krávu na louku, co říkáš?" Radka si evidentně všimla jeho nadšení a snažila se mu to ulehčit. No, snaha se cení.

„Dobře," zabručel a upil si čaje. Na jednu stranu mu ani tak nevadilo, že s ním chtějí něco podniknout, v podstatě měli pravdu – nechodil vůbec ven –, ale na druhou ho to štvalo, protože měl pořád pocit, že mezi ně nepatří. Jindy tu byli aspoň Kristián s Martinou, které znal přece jen o trochu víc, ale tohle pro něj byli skoro cizí lidé. Věděl o nich jen pár věcí, nic extra osobního, a oni zase nevěděli skoro nic o něm. Byl pro ně jen klukem, co si na měsíc přijel vydělat pár peněz. A ani noční koupání na Adama na tom nic neměnilo. Asi.

Pomalu se začali trousit z kuchyně, aby se pustili do práce, zatímco on posedával na židli a snažil se myslet alespoň kapku pozitivně. Nezabije mě, když se k nim budu teď chovat mile. Snaží se. Já se budu taky snažit. Aspoň trošku. A když to nepůjde, vždycky se můžu vymluvit na bolest hlavy nebo něco takovýho. S povzdechem dopil čaj a vstal. Nastal čas čelit nepřízním osudu. S rohlíkem v puse vyšel před dům a zamířil rovnou k Aloisovi, který už dával netrpělivě najevo, že by si rád dal něco k snídani.

Jindřich zvíře při krmení pozoroval a snažil se přijít na důvod, proč lidé nemají prasata tolik rádi. Vždyť byla svým způsobem neskutečně roztomilá. Sice ano, nevoněla zrovna po fialkách a jejich mokrý čumák nebyl na dotyk úplně nejpříjemnější, ale ten výraz mu přišel neskutečně roztomilý.

„Máme hotovo."

Vylekalo ho, když se kousek za ním ozval dívčí hlas. Chtěl jí vynadat, aby o sobě příště dala nějak vědět, ale nakonec se zarazil. Říkal přece, že se bude snažit být příjemný.

„Děkuju," pousmál se na Silvii, „já už taky končím."

Už se otáčela, aby odešla, když ji chytil za ruku. „Hele, nevíš, kam mají v plánu jít?"

Opatrně se mu vyvlékla a zápěstí si promasírovala. Možná ji chytil moc pevně. „Myslím, že Radka mluvila o řece. Ale nevím, jestli se tam vážně půjde."

„Tak jo, fajn..." K řece, už zase. Naposledy tam byl s Kristiánem. A u vody celkově byli naposled té noci. Snad si to samé nechtěli zopakovat, akorát společně s holkama? Při té představě se zašklebil. Už předtím to málem neudělal, a to byla tma jako v ranci. Teď byl jasný den. Radši nad tím nepřemýšlej.

Vydal se za Silvií s hlavou plnou pochyb a nejrůznějších představ. Bál se, co mají v plánu. Přece jen je vážně tolik neznal, takže netušil, čeho všeho jsou schopní.
Přestože myslel bůhví na co, společně s ostatními vytáhli Emilku ze stodoly a donutili ji spolupracovat. Kráva měla ten den asi stejnou náladu jako Jindřich, protože odmítala jít dál než za zahradu, tudíž se na lesní cestě zastavovala každých deset sekund. Jindra s ní tiše soucítil, ale zároveň to v něm pěkně vřelo, protože ho nebavilo co pár kroků přemlouvat tvrdohlavou krávu, aby se uráčila popojít o kousek dál. Bylo to vyčerpávající. A hlavně nudné.

Po nekonečné půlhodině dosáhli cíle. Přestože jich bylo na Emilku pět, všichni byli pekelně zpocení a otrávení. Jakmile se ale dostali na louku, kráva náhle ožila a celá nadšená se vydala za ostatními. Jindřich by to nikdy nepřiznal nahlas, ale měl jí v tu chvíli plné zuby.

Kuba spráskl ruce, takže sebou Jindra trhl. „Pojďme k řece, panstvo. Po tomhle výkonu si nějaký osvěžení zasloužíme." Všichni tiše souhlasili. Vedro bylo na padnutí, navíc tahle pekelná pouť – ledová voda nyní zněla neskutečně lákavě.

Když se konečně v podstatě skutáleli z louky dolů na lesní cestu, Dan položil Jindřichovi ruku na rameno a široce se usmál. „Jindříku, pověz nám o sobě něco. Když jsme se včera s partou bavili, došlo nám, že toho o tobě vlastně moc nevíme." A sakra.

Ošil se a povzdechl si. Hlavně se chovat příjemně. „A co byste chtěli vědět?"

„Třeba... Máš holku?"

„Ne."

„Měl jsi ji někdy?"

„Ano."

„Hele, zkus odpovídat celou větou, takhle zníš strašně otráveně," uculila se na něj Radka. No nepovídej.

Zhluboka se nadechl, připomněl si, že nechce dělat potíže, a pokusil se se pousmát. Byl si vědom toho, že mu to pravděpodobně nevyšlo a vypadal jako duševně narušený člověk, ale snažil se.

„Až mi položíte otázku, na kterou půjde odpovědět celou větou, tak to udělám."

Konečně byli u řeky. Jindřich si okamžitě vybavil, jak se tu blonďákem pohádali a hned zase usmířili. Nebo jak dělali kraviny ve vodě. Nemohl uvěřit, že od té doby uplynulo deset dní. Čas utíkal neskutečně rychle, když si ho člověk nevšímal. Napadlo ho, že se mu po tom světlovlasém klučinovi celkem stýská.

Radka nedbala na ostatní, zavýskla a rozběhla se střemhlav do vody. Ponořila se až po krk a všechny nedočkavě sledovala. Kuba ji napodobil, jen si před tím svlékl tričko, a hned byl u ní, takže po sobě začali vzájemně cákat. Silvie nad tím zavrtěla hlavou a lehla si do trávy, Dan se začal procházet po břehu a házel do řeky všemožné kamínky, které mu přišly pod ruku, a Jindřich jen postával mezi stromy a pomalu si uvědomoval, že do téhle party nepatří. Ti lidi spolu byli schopni spolupracovat a žít, i když byli každý úplně jiný. Tichá Silvie, moudrý Dan, akční Kuba a střelená Radka – vzájemně se doplňovali. Ale on tam byl navíc. Vzali ho mezi sebe jen proto, že se jim ho zželelo – jindy tuhle funkci zastávali Kristián s Martinou, ale ti byli pryč, proto bylo potřeba nějakého zástupce. Nevěřil tomu, že za ním přišli jen tak, z vlastní vůle.

„Přemýšlíš nad smyslem života?" zeptal se Dan a napřáhl jeho směrem ruku.

Jindra jeho gesto nechápal, dokud si pořádně neprohlédl jeho dlaň. Byl v ní malý černý kámen.

„Copak to je?"

„Šutr. Je v něm zkamenělá mušle."

Jindřich si kámen opatrně vzal a prohlédl si ho. Musel sám sobě přiznat, že sice byly zkameněliny občas působivé, ale tahle ho nijak neohromila. Prostě mušle. Nic, kvůli čemu by se posadil na zadek. Ale vypadalo to, že má pro Dana nějakou hodnotu, tudíž naoko zaujatě pokýval hlavou.

„Pěkná."

„Nemusíš se přetvařovat. Poznám, když lidi lžou," podotkl Dan a strčil si svůj objev do kapsy, načež se pousmál. „Ale fakt, nad číms tu přemýšlel?"

„Proč tě to tak zajímá?"

„Protože jsem na tebe dvakrát volal a tys vůbec nereagoval."

Zrudnul až za ušima. „Aha, promiň, zamyslel jsem se."

„To mi došlo. Ale nad čím?" Jindřicha překvapil ten starostlivý tón. Že by ho to vážně zajímalo? Možná nastal čas na to být upřímný.

„Nad tím, že sem nepatřím." Odvrátil pohled a promnul si dlaně. Připadal si před Danem jako nahý. Jako by udělal něco špatně.

„Ale prosím tě, to není pravda, vždyť jsi člen naší party."

„Nejsem, vím to. Bavíte se se mnou jenom proto, že je vám mě líto. Když tu jsou Kristián s Martinou, mají mě na starosti oni, ale teď, když tu nejsou, se se mnou musíte bavit vy, protože jsem přece jenom chudák z města, co nemá kamarády!"

Naštvaně si založil ruce na hrudi a hlasitě oddechoval. Bylo zvláštní konečně říct, co si myslí a má na srdci. Jako by z něj spadlo neviditelné závaží. Opatrně se podíval Danovým směrem. Tak nějak očekával, že bude buď naštvaný, nebo souhlasně přikývne – což by se ho dost dotklo. Ale místo toho se druhý kluk rozesmál.

„Ach jo, promiň, ale to je ta největší blbost, jakou jsem kdy slyšel."

„Cože?"

„Vážně si myslíš, že se s tebou bavíme jen proto, že tě litujem?"

„Jo..."

„Ty seš vůl. Kdybysme s tebou nechtěli trávit čas, nedělali bysme to. Chceme se s tebou bavit, nic jinýho v tom není."

Prohlédl si kluka naproti sobě. Nelhal? Opravdu tomu tak bylo? Nebo jen zvládl skvěle klamat? Povzdechl si a svěsil ramena. Připadal si, jako by právě prohrál bitvu. Vzdal jakýkoli odpor.

„Vážně?" Pomalu se posadil a promnul si obličej.

„Fakt, nekecám. Seš super kluk a my jsme rádi, že tě tu máme."

Lehce se pousmál. Udělalo mu to radost, to musel přiznat. Ale stále slyšel vzadu v hlavě hlas plný pochyb, který mu opakoval, že by Dan mohl lhát. Ale taky nemusel. Jenže čemu věřit?

„Nelžeš?" zeptal se tiše a objal si kolena.

„Přísahám."

„Dobře, tak já ti budu věřit."

Dan se k němu sklonil, poplácal ho po rameni a pomohl mu na nohy. Přesně v tu chvíli k nim přiběhla rozjařená Radka a smála se na celé kolo.

„Co tu vyvádíte? Pojďte se koupat!"

„Jasný, jdem. Jindra měl jen slabou chvilku."

Na malý moment si Jindřich myslel, že se mu dívčina vysměje a nazve ho naprostým bláznem, načež odběhne zpátky do vody. Ona na něj ale soucitně podívala a pak se rozešla jeho směrem.

„Terapie objetím!" vypískla a objala ho. Ani se nenadál, už kolem něj stáli všichni ostatní.

Obecně neměl rád, když se ho lidé přehnaně dotýkali. I podání ruky mu připadalo jako nutné zlo. Chtěl na ně být naštvaný a říct jim, aby toho nechali, že mu to vadí, ale neudělal to. Jen tam stál, součást chumlu lidských těl, objímal všechny kolem sebe a usmíval se.
Možná ta objetí nebyla až taková hrůza. Přinejmenším umlčela ty pochyby – a to v tu chvíli potřeboval nejvíc.