Ťukání na dveře. Tiché, ale pravidelné. Vždy tři rychlá ťuknutí, pak dvě vteřiny nic a pak znovu. Bylo to jako poslouchat zaseknutou gramofonovou desku.

„Už jsi vzhůru? Musíš vstávat, máme hodně práce."

„Hele, já chápu, že seš utahanej, ale za chvíli jsem tu a ty mi otevřeš, jasan?"

„No tak! Byl jsem tady před deseti minutama! Nemůžeš přece pořád spát..."

„Tak a dost, budu počítat do pěti, a když neotevřeš, vlítnu ti tam. Jedna. Dva. Tři. Čtyři... Jindřichu, sakra, vždyť je půl osmý, takhle nic nestihneme. No fajn, jak chceš. Pět! Tak a koukej -, no to mě poser, tys fakt spal?"

„Huh, že by?" ozvalo se zamumlání z postele a po chvíli se Jindřich otočil čelem k blonďákovi. „Kolik je?"

„Půl osmý, už jsem to říkal."

„Tou dobou mám doma ještě... půlnoc," zaúpěl Jindra a promnul si obličej. Pořád napůl spal a přinutit jeho mozek k fungování se zdálo jako nadlidský úkol. Připadal si, jako by měl kocovinu - hlava ho bolela, pokoj se trochu pohupoval, jen nevolnost se zatím nedostavovala. Problémem ale bylo, že včera večer nevypili ani kapku alkoholu.

„Víš co, za chvilku ať seš dole. Práce čeká," utrousil Kristián a vypochodoval z pokoje. Jindřich přemýšlel, čím ho mohl vytočit, že se choval tak nepříjemně, ale na nic nepřišel. Možná se jenom blbě vyspal, takže radši pohnu, ať se nenaštve ještě víc.

Jenže on se pravděpodobně také špatně vyspal, protože už jen ráno stačilo k tomu, aby mu došlo, že vše nepůjde podle plánu. První znamení přišlo, když rychle vstal z postele, běžel do koupelny, která byla vedle jeho pokoje, a po cestě se pokusil nandat si ponožky. Ztratil však rovnováhu a skácel se k zemi, přičemž se praštil do čela. Zaklel, pokusil se zvednout, ale vzápětí se mu zamotala hlava a musel si znovu lehnout. Zhluboka dýchal, čekal na moment, kdy se konečně všechny ty jiskřičky rozplynou, odskáčou někam daleko a dají mu pokoj. Když se zvedl, musel se opírat o stěnu, aby se vůbec někam dostal.

Několik nekonečných minut mu trvalo, než se v koupelně rozkoukal, pozůstatky hvězdiček, jež mu před chvílí zakrývaly výhled, ho ještě úplně neopustily. Pohlédl na sebe do zrcadla, zanadával a odškrtl si další neúspěch na svém pomyslném seznamu. Na čele se mu rýsovala malá boule, takže si rychle strčil hlavu pod tekoucí ledovou vodu. Zavřel oči a přemýšlel nad tím, jaké by asi bylo zůstat v posteli a na nějakou práci úplně zapomenout.

Omylem si lokl, rozkašlal se a málem se utopil v umyvadle. Když se pokusil rychle zvednout hlavu, uhodil se o kohoutek, což vedlo akorát k tomu, že zpanikařil ještě víc. Rukama zastavil příval vody, a když konečně přestala téct, hlasitě lapal po dechu. Tenhle den bude učiněná katastrofa.

Poté, co si vyčistil zuby, se vrátil do pokoje, aby se převlékl do něčeho méně pyžamového. Zrovna si chtěl svléknout kraťasy na spaní, pod nimiž byl úplně nahý, když si za ním někdo odkašlal.

Začínal mít pocit, že se ho nějaká neviditelná síla pokouší zabít. Při pohledu na narušitele se totiž dostavil další smrtelný stav - infarkt.

„Mám ti od bráchy vyřídit, ať... Jak to říkal? Jo, už vim. Ať prej pohneš zadkem, jinak si to budeš dělat sám a on ti nic neukáže. Mimochodem, to roztrhaný tričko ti sluší," oznámila mu Martina, mrkla na něj a už byla zase pryč. Jindra to nerad přiznával, ale ta holka ho přiváděla do rozpaků. Chovala se tak spontánně. Nebo si to on alespoň myslel, nemohl vědět, jaká je doopravdy, když ji znal teprve dva dny.

Urychleně se nasoukal do prvních věcí, které vyhrabal z kufru, prohrábl si vlasy, aby vypadaly, že hřeben alespoň viděly, a vyběhl z pokoje a následně i z domu. Venku postával naštvaný Kristián, ruce měl založené na hrudi a kopal do kmene stromu, který se nacházel uprostřed dvorku. Když spatřil Jindřicha a všiml si jeho boule na čele, jen tázavě nadzvedl obočí, ale nijak to nekomentoval.

„Nějakej problém?" zeptal se podrážděně Jindra a pokusil se si zranění zakrýt ofinou.

„Hm, ne... Takže hele, nejdřív nakrmíme Aloise. Pak půjdem ke slepicím, nakrmíme králíky a nakonec se postaráme o krávu. To by nám mohlo zabrat tak hoďku maximálně, s tím, že tě budu učit co dělat. Tak jdem," poručil blonďák a rozešel se směrem k chlívku. Jindřich si pořád opakoval, že se bude chovat slušně a mile, ale měl pocit, že pohár jeho trpělivosti brzy přeteče.

Naštěstí začali s Aloisem, se kterým moc práce a starostí nebylo. Kristián Jindrovi trochu netrpělivě vysvětloval, kolik má prase dostat žrádla, kolik vody a taky to, kdy ho může z chlívku pustit na zahradu. Na rozloučenou se Alois Jindřichovi otřel o nohy, takže vypadal, jako by se vykoupal v blátě.

Následovaly slepice, kde to podle blonďatého chlapce mělo být zajímavější. Nejdříve je pustili ven z kurníku, přičemž Jindra jednu málem zašlápl a dostal vynadáno od Kristiána, poté jim do krmítek nasypali zrní, nalili čistou vodu, u čehož byl Jindřich několikrát upozorněn, že se musí často měnit, a trochu si popoběhl, když na něj vystartoval rozzuřený kohout. Viděli se teprve poprvé a už se neměli rádi. Při představě, že tam bude muset chodit každý den dokonce několikrát, Jindřich poměrně znervózněl. Nebylo mu přijemné, že po něm vyjel kohout, a navíc si připadal úplně zbytečně, protože Kristián měl kvůli němu akorát víc práce.

„Nemá rád cizí lidi." To bylo jediné, co k tomu mladší chlapec řekl, ale i tak si Jindra připadal pořád stejně mizerně.

Další na řadě byli králíci. To se obešlo v podstatě bez problémů, ale ne bez přednášky. Kristián okomentoval snad všechno, co šlo - co jíst smějí, co naopak ne, co pití, kdy můžou jít ven na plácek zabezpečený proti dravcům a kdy je zase má strčit do králíkárny. Když si Jindra chtěl jednoho malého hlodavce pohladit, chlupáč ho akorát kousl do prstu a otočil se k němu zády. Co se stane dál? napadlo ho, zatímco si cucal krvácející prst.

Nakonec navštívili Emilku, té se ale Jindřich bál nejvíc. Ne, že by měl strach z krav, spíš měl strach z toho, že něco pokazí. Kupodivu se tentokrát blonďák moc nerozpovídal, vlastně řekl jen to, že paní Nejedlá ji dojí dvakrát denně a že ji přes den berou alespoň na pár hodin na nedalekou louku, kde mají krávy Kubovi rodiče.

„A půjdeme s ní i dneska?"

„Pokud vím, říkal jsem, že každej den. Takže jo, i dneska," odpověděl jízlivě a ušklíbl se.

Jindřich tu změnu v jeho chování nechápal. Ještě včera večer byl naprosto normální, pořád se usmíval a vtipkoval, teď byl nepříjemný a protivný. Kristián otevřel vrata, která za sebou oba chlapci zavřeli, a poté poplácal krávu po zadku. Ta na něj vrhla jakýsi nadšený pohled a rozešla se kupředu. Bohužel samou radostí švihla ocasem a trefila Jindru do obličeje, takže hlasitě zaklel a chytil se za tvář.

„Tak moc to bolet nemohlo."

„Trhni si, dneska se mi všechno sere pod rukama, zajímalo by mě, jak by ti bylo, kdybys byl na mým místě," zamumlal naštvaně starší z chlapců.

„Půjdem před ní, sice už ví, kam má jít, ale nemůžem nic riskovat. A nemusíš se bát, že ti něco vážnýho udělá, je strašně hodná," ignoroval Jindrovu poznámku Kristián a podrbal zvíře za uchem. Ten kluk mi čím dál víc leze na nervy, pomyslel si Jindřich, ale šel raději za ním, aby mu nevynadal, že se loudá a zdržuje.

Nakonec byl z krávy za svými zády dost nervózní. Neustále ho šťouchala do ramene, funěla na něj a jednou se dokonce zastavila a zabučela, čímž ho vystrašila k smrti. Odmítal se poté asi dvě minuty hnout z místa a rozdýchával prvotní šok. I přes tyto komplikace jim ale cesta na louku s dalšími krávami uběhla poměrně rychle. Jakmile Emilka spatřila další krávy, nadšeně zabučela - čímž způsobila Jindrovi již třetí infarkt toho dne - a vyrazila za nimi. Kristián měl co dělat, aby ji stihl do ohrady pustit dříve, než nabourala do elektrického ohradníku.

Potom oba dva zamířili pod nedalekou jabloň, aby se ukryli před sluníčkem, sedli si a v tichosti pozorovali pasoucí se dobytek. Jindřichovi vrtalo hlavou, jak si dokáže Kristián pohlídat, která kráva je jeho, když mají všechny stejně barevné štítky a ještě jsou i podobně zbarvené. Celkem ho ale pobavila myšlenka, že by si každý den vodil domů jinou krávu, protože by Emilku nepoznal. Chtěl se na to druhého chlapce zeptat, ale to by mu nesmělo na hlavu spadnout malé jablíčko. Probodl nezralé ovoce vražedným pohledem a povzdechl si. Co by tak mohlo přijít dál? Meteorit?

Lehl si do trávy a pozoroval korunu stromu. Líbilo se mu, jak slunce prosvítá skrz větve. Uklidňovalo ho to a dodávalo mu to pocit, že nikdy není vše ztraceno a přes všechny překážky se dá dostat. Pocit, že jednou bude lépe. Mimoděk zvedl ruku nahoru a pohrával si s představou, že by dokázal ty veselé a teplé paprsky uchopit a nějak je nasměrovat k sobě. Aby i on byl tak veselý, pozitivní pro ostatní, aby ho taky chtěli vidět, stejně jako chtějí vidět tu obrovskou žhnoucí hvězdu.

„Hele, proč jsi včera na tu otázku neodpověděl?" ozvalo se tiše vedle něj. Natočil tím směrem hlavu a zjistil, že Kristián leží těsně u něj a pozoruje jeho pravou ruku, jak se snaží uchopit neuchopitelné.

„Najednou máš chuť se bavit normálně?"

„Tak promiň no, chytnul jsem se ráno se sestrou, takže nejseš jedinej, kdo nemá nejlepší náladu."

„Fajn, omluva přijata..." řekl tiše Jindřich. „Neodpověděl jsem, protože na ni neznám odpověď."

„Cože? To je blbost, ne? Snad každej přece aspoň tuší, kdo je," odfrkl si blonďák a podíval se na něj.

„Většina pravděpodobně jo, ale já ne. Nevím, kdo jsem, Kristiáne. V podstatě mám pocit, že vlastně ani neznám sám sebe."

„To zní trochu ujetě..."

„Asi jo. Myslíš si o mně, že jsem blázen?"

„Měl bych?"

„No, možná? Ne každej přece hledá sám sebe," zamumlal v odpověď a podíval se na druhého chlapce. Uvědomil si, že pohled, kterým ho modrooký kluk obdaroval, už nikdy z hlavy nedostane - byl totiž plný pochopení.

☆☆☆

„Kapitoly budou dlouhé tak osm set až tisíc slov..." - Já, někdy na konci března.

„Kapitoly budou čím dál delší." - Já, dne třicátého června.

Tohle ↑ je už jasné stanovisko, co se nebude měnit. Snad. Co vlastně prázdniny? Jak si je užíváte? Taky máte brigádu, a místo toho, abyste se na ni psychicky připravovali, tak koukáte na starý filmy? Nebo máte v plánu nějaký dovolený?

Pokud tyto řeči na konci nedávají moc smysl, omlouvám se, ale pár piv a víno dělají svoje. (Nebojte, kapitola byla psána a opravována za střízliva. Přísahám. ;) )

Hezký zbytek dne a užívejte prázdniny!

Quentin