Pár slov na závěr

Po dlouhé době – roce a čtvrt – jsme konečně tady. Upřímně, tyhle doslovy psát neumím, za celej život jsem napsal tři, ale nikdy se netýkaly něčeho, co by mi extrémně přirostlo k srdci. Což se o tomhle příběhu říct dá. (Mimochodem, v médiích je písnička, která tenhle příběh v podstatě skoro celej vystihuje.)

Teď, když k němu konečně frknu označení „dokončeno“, mám pocit, že mi ze srdce padá obrovský závaží. Nedokážu úplně popsat proč, asi zkrátka není jednoduchý popisovat pomocí postavičky něco, co jste zažili. Ale zároveň mi tenhle výtvor bude jistým způsobem chybět, přece jen jsem u něj strávil takovou dobu, připomněl jsem si s ním věci, který jsem chtěl zahrabat tak hluboko, že by je nikdo nenašel. Jsou tu věci, o kterých jsem s nikým nemluvil, ale nedělá mi problém je tu mít – protože tohle není o mně, ale o Jindřichovi. A i když mám takovej svíravej pocit, protože vím, že už k tomuhle výtvoru nic nepřipíšu, jedna věc mě uklidňuje – nemůžu říct, že tenhle příběh končí. Protože ještě neskončil. Jen jsem ho zkrátka přestal zapisovat.

Víte, Hledání mělo celkem pestrou historii, když to tak vezmu. Prapůvodně se jednalo o kraťoučké zápisy v deníku, které vznikly na popud psycholožky, která tvrdila, že když ty věci hodím na papír, uleví se mi (Lhala, neulevilo se mi), takže jsem to zkusil. Potom mě napadlo to všechno sepsat do příběhu – a to mě napadlo na základě jednoho úryvku, co mi prostě nějak vlezl do hlavy:

„Ten, kdo prohlásil, že se máme otočit ke slunci a všechny stíny padnou za nás, byl pěknej idiot."

„Proč si to myslíš?"

„Protože ty stíny sice padnou za nás, ale to slunce mi vypálí zrak!"

„Mám pocit, že bys měl při tom otočení zavřít oči."

(Schválně, co za postavy tohle podle vás říká? Upřímně trochu štve, že jsem ho nikde nepoužil, ale abych řekl pravdu, tak trochu jsem na něj pozapomněl a vzpomněl si teď ke konci, kdy se použít nedal... Hanba mi.)

Jenže to jsem ten příběh pokládal za něco oddechovýho, co sepíšu za maximálně dva měsíce, kapitoly budou sakra krátký a bude to fakt něco, u čeho se nenadřu ani já, ale ani vy. Pak je tu ale to ALE… Z něčeho, co mi mělo pomoct si jen urovnat pár věcí, se stal příběh, kterej mi zasáhl do života víc, než bych chtěl. 

Než jsem tohle začal psát, byl jsem na tom zhruba tak, jako Jindřich v kapitole Štěstí. V průběhu tvoření jsem se dostal do fáze, v jaké byl v Přiznání, a až teď, když je to za mnou, všechno jsem vypsal, popsal a hlavně pochopil, mohu tvrdit, že se mi povedlo přijmout, kdo jsem. Proto pro mě tenhle příběh znamená tak moc – pomohl mi dohrabat se k cíli. 

Můžu jen doufat, že to třeba někomu taky pomohlo, že jste se nad tím trochu zamysleli, možná vám to pomohlo získat jinej pohled na věc – že zkrátka ne každý se s danou skutečností smíří hned a bez komplikací. Omlouvám se těm, kterým tam vadila ta náboženská vložka, ale upozorňoval jsem na to hned na začátku – a upřímně, ta víra byla jedna z hlavních věcí, o které v tom příběhu šlo. 

Tohle vykecávání mi fakt nejde, ale slibuju, že už toho nemám na srdci tolik. Tenhle příběh ulezl dlouhou cestu, já s ním a doufám, že pro vás nebylo utrpení jít po té cestě taky. 

Teď se vrhnu na otázky, který mi přistály pod kapitolama, a na konci vás čeká „překvapení“, hah. 

Jakou postavu nemáš rád?

Uhm, budu doufat, že se k tomuhle nikdy nikdo nedostane. Měl-li bych se odpoutat od reality, zapomenout na skutečné lidi a brát v potaz jen postavy v příběhu, tak můžu prozradit, že nemám rád Milana (otce Kristiána a Martiny). Tahle postava je mi šíleně nesympatická tím, jak se chová ke svým dětem, tím, jak lže manželce a snaží se z ní tahat prachy, ale i tím, jak se choval k Jindrovi – arogantní povýšený zmetek, který si myslí, že na něj nikdo nemůže. Pak nemám rád Jindrovu matku. Tady je asi jasný proč.  A taky nesnáším Dianu, ehm.

Dál je tu dotaz, jestli se to někdy dozvěděli ostatní z farmy a jak reagovali. Takhle… Všichni to nevědí a asi ani vědět nebudou. Zjistila to ještě jedna osoba, ale to proberu až za chvíli, až se dostanu k tomu, jak moc je tenhle příběh podle pravdy. 

Je v osazenstvu někdo, komu nevadí škraloup na kakau? 

Hele, jo, v podstatě se k nim řadím já – táta mě nedávno prostě naučil, že škraloup ve skutečnosti není tak hroznej, dokonce je dobrej, takže, uhm, mně fakt nevadí. Pokud vím, ani Kristiánovi nějak neleze krkem a Silvie proti němu taky nic nemá. Zbytek je ale zásadně proti, především Kuba. Tomu dát kakao, kde je škraloup, vyleje mi ho na hlavu. 

Jak se máš? 

Původně jsem to sem nechtěl dávat, že to nesouvisí s příběhem, ale čert to vem, v podstatě souvisí. Momentálně to ujde, moje špatná situace, která vládne už dva týdny, se konečně zlepšila! :)

Jak jsi přišel na způsob, jak pojmenováváš kapitoly? A kde jsi vyhrabal tolik pocitů, že se ani jednou nic neopakuje? 

Já nevím, upřímně. Nemám tušení, jak jsem přišel k těm názvům kapitol. Vím jen, že čísla mi přišla ohraná a dávat názvy podle nějakých klíčových situací se mi nechtělo, protože mě nikdy nenapadlo nic dostatečně údernýho. A pak mě asi osvítil nějakej supr nápad, jinak si to nedovedu vysvětlit. Jedno vím jistě – nikde jsem to neokopíroval. :D
Co se týče těch pocitů, ehm, tam je to složitější. Alespoň ze začátku jsem se snažil dávat názvy podle dominující emoce, jenže postupem času mi začaly docházet. Když se na to podíváte, v některých konečných kapitolách dominuje třeba štěstí nebo nervozita, ale protože tyhle už byly použity, musel jsem vyhrabat jiný. Nebudu lhát, občas mi dalo celkem zabrat, aby se neopakovaly (jednou jsem dokonce přemýšlel, že se na to vykašlu a ten pocit se tam objeví dvakrát). 

Do jaké míry je příběh autobiografický? 

A je to tady, otázka, která jednou musela přijít. Řeknu to takhle: Na začátku mělo jít o příběh lehce inspirovaný realitou. Jenže Quentin je trdlo a nechal to zajít moc daleko. Čím víc mi příběh přirůstal k srdci, tím víc se spojoval s realitou. V některých kapitolách to dokonce zašlo tak daleko, že jsou celé podle pravdy – konkrétně ta, co je přesně v polovině (hledejte, šmudlové), kapitoly s názvem Smutek, Strach a potom taky Úplnost. Jo, moje lehká inspirace se trochu zvrtla. Zbytek kapitol je vždycky alepoň částečně skutečněj. 

Pokud jde o postavy, mají reálný základy. Každýmu jsem maličko upravil povahu, a to hlavně proto, kdyby sem někdo z nich zavítal, tak aby se hned nepoznali. Jediný postavy, kterým jsem nezměnil vůbec nic, jsou můj táta, ten je takovej, jakej je, a Láďa (ok, ten má jiný jméno). Dál jsou nejvíc podle reality Kristián, Silvie a Jindra (toho jsem ale taky maličko změnil, protože by vám jinak lezl nekutešně na nervy, heh.) Kuba s Radkou jsou taky dost skutečný, Dan je od reality maličko odkloněnej, ale fakt jen nepatrně. Martina byla původně vymyšlená postava, ale čím déle jsem za ni psal, tím víc mi začalo docházet, že se chová jako jeden člověk z party, kterýho jsem původně neměl v plánu zmiňovat. (Jen taková vtipná poznámka: V téhle partě nás je osm. Problém je, že jsem se bál, že s takovým množstvím postav, zvlášť když byli často všichni spolu, bych se do toho zamotal, a tak jsem původně dva, ve finále jednoho vystřihl. Promiň, Eliško, mám tě rád, snad mi to odpustíš, pokud se tu někdy objevíš.)
A když se vrátím ještě k té druhé otázce, tak právě Martina se taky dozvěděla pravdu – a reagovala, hm, dá se říct, že její pohled na mě už se nemohl moc zhoršit, protože zjistila i pár dalších věcí, za který se teď dost stydím, takže to brala celkem v pohodě. Prostě jako bych jí oznámil, že venku svítí sluníčko.

Pokud jde o rodiče Kristiána a Martiny, nemusíte zbrojit a hledat Milana Nejedlého, protože byste ho ani nenašli. Pan Nejedlý je směsicí tří reálných lidí, z nichž jen jednoho nemám chuť zabít. Jana Nejedlá je inspirována reálným rodičem jednoho z naší party a zároveň je to i tak trochu naše sousedka z chalupy. Pokud si vzpomínáte na tu scénu s bábovkou, když Jindra přijel, tak přesně takhle se zachovala sousedka, když jsem k ní přišel na návštěvu. 

Kdo dál… Jindrovi spolužáci jsou v podstatě podle skutečnosti, ale ti se tam ani moc nevyskytovali. Ah, už vím, kdo chybí. Diana. Hm… V příběhu možná vypadala jako člověk, co si to, co se mu stalo, nezasloužil. Já… nechci vůči ní bejt zaujatej, ale tahle osoba je někdo, kdo mi zadělal na tolik problémů a psychických bloků, že mě jen představa, že žije ve stejným městě, trhá na kusy. Tahle postava je plně podle reality. Někdo, kdo čte moje Zápisy, si možná vzpomene, že jsem ji zmiňoval v tom, kde jsem rozebíral víru. Jo, tenhle člověk je zkrátka chodící zlo a výsměch. Nechtěl jsem ji v příběhu moc popisovat, protože v době, kdy jsem psal části, kde se vyskytovala, jsem s ní pořád nebyl úplně srovnanej. Takže pardon, pokud jsem vám o ní právě zkazil mínění, ehm. Prostě ji nemám rád. 

Už jsem probral události i postavy, chybí mi jen… místo! Ano, tenhle příběh se odehrává na reálném místě, ovšem udělal jsem to trochu složitější – svázal jsem dvě místa dohromady. Skutečné místo, kde jsme s partou byli, a naši chatu. Třeba ta lesní cesta, co je popsaná, je od naší chaty. 

Jak jsi přišel na jméno Jindra? Má to nějaký důvod, nebo je to prostě jen tak?

Ehm, upřímně, nějaký speciální důvod v tom není, jen se mi to jméno hodně líbí. Prostě… Jindřich, vždyť to krásně zní. Minimálně to zní líp jak moje jméno. :D

Jak dlouho jsi Hledání psal?

Takhle, úplně přesně to nevím, ale vím, že jsem ho začal psát minulý rok někdy v půlce března, zhruba nějakého osmnáctého. A dopsal jsem ho dvacátého čtvrtého června. Tudíž… Rok, tři měsíce a šest dní. Uf. Dlouhá doba na něco tak… Ne úplně složitýho.

No, otázky už další nejsou, já doufám, že jsem vyjádřil, co jsem chtěl. Vlastně ne. Ještě mi chybí ta nejdůležitější věc – poděkování.
Upřímně, děkuju všem, co tohle otevřeli a vydrželi až do konce, všem, co odpadli v půlce, a i těm, co to četli tiše a nedávali to najevo. Děkuju vám za všechny vaše komentáře, kde jste říkali, kdo vás štve, říkali jste svoje pocity a podobně, moc to pro mě znamená, taky díky za vaši trpělivost, když jsem si dal nečekanou pauzu na skoro půl roku. Jsem rád, že mám tak skvělý čtenáře, jako jste vy. 

Největší dík ale patří mýmu nejlepšímu kamarádovi, co tohle čte, má se mnou trpělivost už sakra dlouhou dobu, musel tím vším se mnou projít a poslouchal moje výlevy, když mi něco nešlo napsat. Takže díky, Eliote. Pak bych měl taky poděkovat Kristiánovi, ale ten o tomhle neví a vědět ani nebude, ehm. A rozhodně děkuju ještě discordovský skupince, jste fakt skvělí lidi. 

A teď k tomu překvapení, heh. Napadlo mě, že vám sem plesknu pár fotek, abyste měli aspoň částečně představu, kde se ten příběh odehrával. 

Louka kousek od naší chaty. Taková předloha pro pastvinu, kam se vodila Emilka. Když se podíváte pozorně, zjistíte, že tam v trávě leží kráva.


Pardon, že je to přetočený. A jo, tyhle fotky jsou z podzima, konkrétně jde o konec listopadu. Jedná se o ten les, který je kolem chaty.

Tady se v podstatě odehrávala kapitola Stud. Jen ne na tomhle konkrétním místě, heh.

Tady je zrovna západ slunce, na kterej jsme chodili koukat. (Ta první fotka je ale z našeho společnýho výletu, na kterým jsme nedávno byli, ne přímo z farmy/chaty.)

A tady východ. Ale na ten jsme šli jen jednou, protože víckrát jsem odmítl vstávat.

Zde vidíte naši hostinu, kterou jsme ustrojili na Nový rok. teď mi došlo, že jsem v minulý kapitole vynechal, že jsem krom brambůrků a čokolád nasypal na talíř ještě oříšky. O.o

A teď je tu něco pro... pobavení, asi? Na těhle fotkách můžete vidět, kolik toho bylo, když jsme na silvestra přijeli, a kolik tam toho zbylo, když jsme odjížděli.

To už je ode mě asi všechno. Ještě jednou vám mockrát děkuju, že jste to četli, fakt si vás všech vážím.

Vaše názory na příběh jako celek, jednotlivý postavy, cokoliv si moc rád vyslechnu. Kritizujte, rýpejte, jen do mě, ať vím, v čem se mám zlepšit. :)

Pokud vás zajímá, jak to bude dál a co ode mě můžete čekat, nasměruju vás na Čarodějovy zápisy, kde ve Dvacátém sedmém zápisu najdete informace o tom, jak budu pokračovat. 

Mějte se hezky a snad se někdy zase sejdeme u nějakého příběhu. :)

Quentin alias Jindřich

Bạn đang đọc truyện trên: AzTruyen.Top