Byla polovina června, prázdniny už pomalu ťukaly na dveře a venku vládlo počasí pro tuto dobu ne úplně typické. Jindrovi připadalo poněkud komické pozorovat lidi chodící venku, jak křečovitě svírají deštníky, ženy snažící se nenamočit si vlasy, děti skákající v kalužích a chudáky, kteří mokli a pokoušeli se před deštěm schovat. Jindřich si hověl hezky v teple kavárny, usrkával horkou kávu a trochu litoval měšťany vyskytující se v tak nevlídném počasí venku.

Náhle mu výhled na kalužemi posetou ulici zakryla hříva hnědých vlasů a následně si před něj stoupla brýlatá dívka o hlavu menší než on a zářivě se usmála. Jakmile ji zahlédl, stáhl se mu žaludek a cítil se neskutečně nervózní. S jejím příchodem všechna jeho veselá nálada zmizela, jako by svět přikryl hustý šedý mrak. Mimoděk se otřásl.

A pak se zvedl, usmál se na ni a vykonal obvyklý vzorec činností, které bral jako povinnosti. Obejmout ji, políbit do vlasů, chytit ji za ruku, usmívat se a snažit se tvářit šťastně. Často přemýšlel nad tím, má-li ten vztah vůbec smysl, když se musel takhle přemáhat už jen k tomu, aby jí dal pusu. A nikdy u toho nic necítil, žádný chtíč, vášeň, ani ti patetičtí motýlci v břiše, o nichž každý mluvil. On měl v břiše leda tak klubko hadů, kteří se začali kroutit pokaždé, když ji spatřil.

Nebylo to tak, že by vůči ní byl bezcitný nebo cítil nějaký odpor. Měl ji rád, jen ne tak, jak se od něj očekávalo. Už skoro měsíc si nalhával, že to přijde, že se ta vysněná láska objeví, ujišťovali ho v tom i všichni kamarádi. Jenže čím déle spolu byli, tím více o tom pochyboval.

Navíc bylo její velkou nevýhodou, že měla spoustu volného času. Na Jindřichův vkus až moc. A všechen tento volný čas chtěla trávit s ním, takže mu každý den psala, opakovala, jak moc ho má ráda, a stále se ptala, kdy bude moct jít ven. Jenže jeho už věčné vymlouvání se na věci do školy unavovalo, ale ani nechtěl být stále jen v její přítomnosti. Dokonce ani stanovení si tří dnů v týdnu, kdy by se mohli vídat, nepomohlo, tato dohoda platila asi jen polovinu týdne, pak už se zase začala dožadovat dalšího setkání.

Jindřich si tiše povzdechl, když mu začala vyprávět o tom, jak její kamarádka, jejíž jméno už zapomněl, uspořádala party, na níž se všichni její přátelé opili, a sama jeho přítelkyně tam musela tahat kamarádku ze střechy. A nebylo divu, že byl tak otrávený, tuto historku totiž slyšel již potřetí. Znal ji nazpaměť, věděl kdy kdo co udělal, ale i tak se pokoušel předstírat, že ho zajímá, co se stalo dál.

Když tak zaníceně vyprávěla, bylo jí jedno, zda ten naproti poslouchá, hlavní pro ni bylo mluvit na někoho. Pozoroval ji, jak si natáčí pramen tmavě hnědých vlasů na prst, posouvá si brýle na nose pokaždé, když sklouznou na určité místo, a hledal na ní věci, které se mu líbí.

Musel uznat, že byla celkem pěkná. Povahově mu také připadala docela sympatická, jen si až příliš často žádala jeho přítomnost. Několikrát slyšel kluky ve škole, jak obdivují její postavu a závidí mu, že sbalil takovou kost. V těch chvílích se sám sebe ptal, co je s ním špatně. Proč nedokázal taky koukat svojí holce na zadek a neopěvoval její ženské tvary? Proč pro něj byla jen celkem pěkná?

„Zdáš se mi dneska nějak zamlklej," ozvala se Diana. Podíval se na ni a zmateně zamrkal, než mu došlo, že na něj asi mluvila.

„Ehm, cože?"

„Vnímáš mě vůbec? Říkala jsem, že se mnou dneska moc nemluvíš," odpověděla poměrně nasupeně, takže se proti svojí vůli usmál a jemně stiskl její ruku.

„Promiň, jen pořád přemýšlím nad tím, jak to bude o prázdninách..."

V tu chvíli se její oči znovu samým zaujetím rozzářily, mrkla na něj a sáhla si pro něco do kabelky. Chvíli v ní hrabala, tiše u toho nadávala, až konečně vytáhla jakousi obálku, kterou mu s potutelným úsměvem podala. Nervózně ji přijal a opatrně ji rozlepil. Bál se toho, co najde uvnitř. Co když tam dala bombu? napadlo ho, ale zavrtěl nad tou myšlenkou hlavou, tak šílená jeho přítelkyně snad nebyla.

Vytáhl dva podlouhlé papíry a notnou chvíli trvalo, než si uvědomil, o co se jedná. Roztřeseně se nadechl, hlasitě polkl a znovu si přečetl, co tam bylo napsáno. Odkašlal si, koutkem oka si ji prohlédl, a když uviděl její nadšený pohled, nuceně se pousmál.

„To jsou vážně lístky na koncert?" vypravil ze sebe vykolejeně. Stále nemohl uvěřit tomu, že by za něj utratila tolik peněz.

"Jo! Není to super? Půjdeme spolu na Kabáty, ty máš přece rád. Je to hned třetího července, takže pa-"

„Počkej, ono je to na začátku července?" přerušil ji zklamaně. Hůř to snad vyjít nemohlo, pomyslel si.

„No jo, vadí to?"

„Já tou dobou bohužel nemůžu, matka mě poslala k nějaký známý na farmu kvůli průšvihu ve škole, takže budu celej červenec někde pryč..." Když dlouho nic neříkala, podíval se na ni. Očekával, že ji uvidí zklamanou, ale ona si ho jen podezřívavě měřila pohledem.

„Jindřichu, poslední dobou mám pocit, že se mi vyhýbáš. Cítím z tvojí strany nejistotu. Já nechci, abys předstíral něco, co necítíš. Nebudu lhát, že by mě to nemrzelo, ale já nechci, aby ses přetvařoval."

A to byla poslední kapka. Jako kdyby v tu chvíli pomyslný pohár jeho trpělivosti přetekl, víno z něj pomalu ubývalo a on ztrácel naději, že to bude jako dřív. Ta její slova byla jako popostrčení k tomu, aby řekl pravdu.

Tak do toho, řekni to, nabádalo ho jeho podvědomí, ale on stále váhal. Potom se ale podíval na jejich spojené ruce a dospěl k rozhodnutí. Vymanil se z jejího sevření a podrbal se na zátylku.

„Víš, my dva jsme spolu neměli nic mít, prostě nikdy, já, já jsem nikdy neměl souhlasit. Je, je mi to líto, ale rozcházíme se. Já tě beru jenom jako kamarádku. Promiň," vychrlil rychle, popadl svojí bundu a prchnul do deště.