Stál před obrovským domem s ústy pootevřenými údivem a tiše ho obdivoval. Vždycky si představoval, že až si dostatečně našetří, sbalí se a přestěhuje se na vesnici přesně do takového domu. Barva na střeše byla již vybledlá, omítka na některých místech opadávala, zábradlí se rozpadala a dveře byly poškrábané, ale stejně ten dům měl své kouzlo. Možná to bylo tím, že jej z jedné strany obklopoval hustý les, možná tím, že na jiné straně se nacházela maková a kukuřičná pole. Díky onomu kouzlu několik minut postával na místě a neposlouchal, když mu paní Nejedlá vysvětlovala, kde se co nachází.

Až ve chvíli, kdy mu zamávala před obličejem, ji začal vnímat. Usmála se na něj a ukázala mu, kde je garáž, chlívek, kurník, králíkárna a studna. Vše pečlivě okomentovala, představila mu zvířata - krávu Emilku, slepice, jejichž jména si Jindřich nedokázal zapamatovat, prase Aloise a také jejich psa Ramba, německého ovčáka, který je oba uvítal hlasitým štěkotem a málem Jindru povalil na zem, když se pokoušel olízat mu tvář. Po tomto přivítání přišla na řadu nejhorší část. Seznámení se s Janinými dětmi.

Jindřich se toho bál nejvíce, protože netušil, jak se budou dvojčata chovat. Jsou přeci samostatná, tak co když jim bude připadat jako neschopný idiot? Navíc bylo úmorné vedro, takže byl zpocený, ještě trochu rozespalý a musel vypadat příšerně. Prohrábl si vlasy, snad aby je alespoň trochu upravil, a šel za paní Nejedlou, která už vyšla schody a čekala na něj s rukama v bok. Když ji dohnal, povzbudivě ho poplácala po rameni.

„Neboj se, jsou to zlatíčka, určitě si tě hned oblíbí a ty je taky." Tím si nebyl tak jistý. Ačkoliv mu bylo jen o rok víc, měl pocit, jako by mezi nimi byla věková propast nejméně deset let. Zhluboka se nadechl, kývl na ženu vedle něj, aby otevřela, a snažil se uklidnit své splašené srdce.

Vchodové dveře zavrzaly, Rambo kousek za nimi zaštěkal a zevnitř byl slyšet křik a nadávky dvou lidí. Jeden vysoký ženský hlas právě chrlil urážky, zatímco ten druhý, chlapecký, se obhajoval. Takže to není tak idylická rodinka, jak je prezentovala, pomyslel si Jindřich a vkročil dovnitř. Paní Nejedlá se do domu vřítila jako uragán, z milé a usměvavé ženy se během několika sekund stala rozzuřená bestie, vtrhla do místnosti, odkud se křik ozýval, a naštvaně začala komandovat své děti. Jindřich se za ní plížil jako stín, tiše všechno pozoroval, neodvažoval se ani promluvit a pokoušel se nemyslet na to, jak je Jana v tuto chvíli podobná jeho matce. Místo toho si prohlížel své vrstevníky.

Dívka byla snědá, hnědé vlasy měla svázané do culíku, který ji při rychlých pohybech švihal do obličeje, drobné ruce svírala v pěsti, jak se snažila uklidnit, a obličej jí vzteky zčervenal. Otevřela pusu, aby se obhájila, ale raději ji hned zase zavřela a očima propalovala svého bratra.

Jejich matka jim zrovna vytýkala, že by se alespoň před návštěvou měli chovat slušně, protože je tak pěkně chválila, když Jindřich kýchl. Okamžitě se na něj upřely dva páry očí. Jedny hnědé, hřejivé jako horká čokoláda, přesně takovou barvu měly oči dívky - Martiny. Druhé, kterých si všiml až o chvíli později, byly chladné, tmavě modré. Pod chlapcovým pohledem se otřásl.

Modrooký kluk, Jindra si matně vybavoval, že se jmenoval nějak zvláštně, ho nestydatě pozoroval s rukama založenýma na prsou. Rty semknul do tenké linky a párkrát zamrkal, když mu do očí spadl pramen blonďatých vlasů. Poté se pousmál, udělal několik kroků dopředu a napřáhl směrem k Jindřichovi bledou, neopálenou ruku.

„Jsem Kristián."

„Jindřich..." Když o rok mladšímu chlapci stiskl ruku, připadal si hloupě. Vždyť byl mladší než on a choval se mnohem vyspěleji!

Paní Nejedlá se již trochu uklidnila, něco si pro sebe mumlala, ale své děti už hlasitě nekritizovala. Zničehonic však sepjala ruce, jako by se modlila, a vykřikla:

„Já nechala na okně bábovku! Ty potvory kočičí už ji určitě sežraly! Promiň, chlapče, chtěla jsem tě nějak pohostit, ale bojím se, že ty nenažraný mrchy se toho ujaly první," omluvně se na něj podívala, pak pohled přesunula na svou dceru. „Mohla bys mi pomoct s přípravou oběda, co ty na to? Kluci se mezitím aspoň trošku poznají." A s těmito slovy zmizela pryč z místnosti následována Martinou.

„Pokaždý, když někdo přijede, chová se takhle. Chce, abysme vypadali jako bezchybná rodinka," začal vysvětloval Kristián, „ale je to blbost. Žádná rodina není ideální, no ne?" zazubil se na Jindřicha a prohrábl si vlasy. „Ukazovala ti to tu máma už? Nebo chceš provést? Můžu ti klidně udělat komentovanou prohlídku." Další úsměv, další pobavené jiskřičky v očích.

„Sice mi to ukazovala, ale už si toho moc nepamatuju," přiznal se Jindra, čímž blonďáka rozesmál.

„Typická máma, vychrlí na tebe tunu informací, ale ty je ani nestihneš všechny pobrat a už tě vede dál. Ukážu ti nejdřív vnitřek, pak je na řadě venkovní část a okolí naší farmy." Chytil staršího za ruku a táhl ho do místnosti, kterou viděl Jindřich jako první.

Byla to malá předsíň s několika okny, takže byla dobře osvětlená. Následovala obrovská jídelna, kuchyň, útulný obývací pokoj a pak přišlo na řadu horní patro, kde se nacházely pokoje. Jindra se celou dobu bál, že skončí na pokoji s Kristiánem, ale štěstí mu přálo - dostal vlastní. Byla to malinkatá místnost s postelí hned vedle dveří, několika poličkami na zdi a psacím stolem s žídlí, který stál pod oknem naproti dveřím.

„Líbí se ti? Nic většího bohužel nemáme, já mám pokoj se sestrou, takže tě ani nemůžu vzít k sobě..."

„V pohodě, je to tu krásný."

„Tak to jsem rád. Teď půjdem ven, připrav se na šílený vedro." Jindřich si ještě ani nestihl pořádně prohlédnout pokoj a Kristián už odcházel. Pořád se na Jindru otáčel, jako by se chtěl ujistit, že za ním jde. Druhého chlapce tím ale jen znervózňoval.

Když vyšli ven, měli pocit, jako kdyby jim někdo jednu vrazil. Bylo strašné vedro, slunce žhnulo ostošest a oba byli hned celí zpocení. Kristián zatočil doprava, přešel přes obrovskou zahradu až k malým vrátkám na druhém konci a následně je otevřel, proti čemuž ale zrezivělé panty protestovaly. Zvuk byl tak nepříjemný, až si Jindřich, nesnášející hlasité zvuky, musel zacpat uši.

„Nechtělo by to namazat?" zamumlal vyčítavě, když kolem blonďáka procházel. Ten jen pokrčil rameny, se slovy „vydrželo to doteď, vydrží to dál" se rozešel po vyšlapané cestičce a začal si pískat.

Jindra si nemohl pomoct, ale ten kluk ho mátl. Prvně vypadal tak chladně, potom se začali normálně bavit. To se mu často nestávalo. Lidé po prvních pár minutách strávených s ním buď usínali, nebo utíkali. Tohle byla příjemná změna, že s ním někdo chtěl trávit alespoň chvíli svého času. Nechvalme dne před večerem, jsme spolu teprve asi patnáct minut, napomenul se.

„Dovedu tě k vodě. Je to celkem pěkná řeka, v tomhle vedru bysme se klidně mohli i vykoupat," zazubil se na něj Kristián.

„Nemám plavky..."

„A jo, pravda, tak někdy příště, až je oba budeme mít. Třeba dneska večer." Najednou rozpřáhl paže a pousmál se. „Tohle je ten nejhezčí les široko daleko. Je tu klid, sem tam nějaká liška, ale jinak nikdo. Až budeš mít chuť ho víc prozkoumat, stačí říct, znám ho jak svoje boty. Já mám přehled o lese, řece a polích, moje sestra zase dává přednost vesnici a nejbližšímu městu. Teď aspoň víš, za kým můžeš přijít v případě zájmu." Znovu se usmál.

Jindra začínal mít pocit, že ten kluk se snad jinak tvářit neumí. Raději se rozhlédl kolem sebe, aby nepřišel o ten krásný les, jak ho Kristián prezentoval - a měl pravdu. Jindřich žil sice ve městě, ale lesy přímo miloval. A tento by mohl vážně zařadit mezi ty nejlepší.

Vysoké borovice se nad ním tyčily, sem tam se objevil nějaký menší smrk, mech vykukoval zpod jehličí a slunce lesu dodávalo krásný pohádkový nádech. Zdálo se mu, jako by se každou chvíli mohli zpoza stromů vynořit kouzelní skřítci a začít po nich házet šišky. S neskrývaným obdivem tu krásu pozoroval, možná by tam zvládl stát ještě několik dalších minut, kdyby jej nevyrušil Kristiánův hlas.

„Hele, napadlo mě... Nechtěl by ses dneska večer poznat s ostatníma z vesnice? V podobným věku nás tu moc není, jen šest lidí. Jako nemusíš, když nebudeš chtít."

Jindřicha polil studený pot. Nebyl komunikativní člověk, mnohem raději seděl někde v koutě a poslouchal ostatní. Nesnášel představování se, dlouhé konverzace a nikdy si neoblíbil povídání si s více než jedním člověkem. Chtěl odmítnout, ale tichá prosba v té otázce ho zarazila. Třeba to bude dobrý, snažil se ukonejšit sám sebe. Tolik představování v jeden den, to se mu ještě nikdy nestalo. Polkl, prohrábnul si vlasy a odkašlal si, aby mu nepřeskočil hlas.

„Tak klidně, rád poznávám nový lidi," odpověděl nervózně. Takovouhle lež bys ani neměl vypustit z pusy, pokáral se.

„Super, dám jim vědět, ať se v osm staví. Nejsi zvyklej chodit spát brzo, že ne?"

„Ne, já fakt neusínám brzo." Další lež, v devět už většinou spím...

Kristián nadšeně zatleskal, udělal krok dopředu, ale zarazil se. „Víš co, řeku nestíháme, podíváme se tam zítra. Teď mě totiž něco napadlo, co bysme mohli místo toho dělat..."

„Ehm, mám se bát?"

Blonďák zavrtěl hlavou, otočil se a vyrazil zpátky na farmu. Jindřich mu poklusával v patách a v duchu se děsil, co ten kluk vymyslel. Po pár minutách chůze, kdy ani jeden nemluvil, mladší z nich přerušil zvuky ozývající se z lesa.

„Hele, Jindro... Nemáš dalekohled?"

„Ten asi nemám. Proč se mě na to ptáš? Chceš někoho sledovat?"

„Jo, přesně to mě napadlo. Uděláme si teď malou pánskou jízdu. Jen my dva. Když pohnem kostrou, stihneme ještě sousedovic holky, jak se opalujou. Nahoře bez," zakřenil se.

Vzápětí se ale ošil, podrbal se na předloktí a nervózně si Jindřicha prohlížel.

„Teda jestli ti to nevadí... Já jen myslel, že by to moh bejt dobrej nápad. Přece jenom jsme oba kluci a já to dělám docela často..." zrudl až za ušima a zakoktal se. „Uh, promiň, kecám blbosti. Prostě jestli nechceš, nemusíme jít. Já chápu, že jestli máš holku, tak ti to asi neni úplně příjemný..."

Tentokrát znejistěl zase Jindřich. Párkrát zamrkal a pak se konečně odhodlal k reakci: „Jak to myslíš s tou holkou?"

„No vypadal si tak nějak nenadšeně, skoro až otráveně, tak sem myslel, že je to proto, že máš holku a koukání na jiný ti vadí... Nebo jako... Chápeš, ne?"

„Jo, jasný chápu," vypadlo z něj. Ten kluk se buď dobře vyznal v lidech, nebo se Jindřich neuměl přetvařovat. Nebylo to tak, že by se mu nechtělo, jen mu připadalo celkem zvláštní pozorovat takhle sousedky, když se s nimi večer možná uvidí. Nakonec ale jen zavrtěl hlavou, podíval se na nervózního blonďáka a neubránil se úsměvu.

„V pohodě, klidně jít můžeme. Ale dalekohled fakt nemám."

„Zkusím se podívat u táty ve stole. Snad tam bude. Kdyby ne, dá se ještě udělat riskantnější věc. Můžem je pozorovat přes plot, na jednom místě jim tam chybí kůl, ale to je fakt vo hubu, jejich fotřík je dost... zlej."

„Jak moc zlej?"

„Jednou na mě vytáhnul pušku. A jsem si jistej, že kdyby nepřišel táta a nepromluvil s nim, tak by mě zastřelil. Nebo aspoň postřelil."

„No tak to bude zajímavý," zamumlal Jindřich a doufal, že najdou ten dalekohled.