Čaj v hrnku se zachvěl. Jindřich unaveně zvedl hlavu a spatřil otcův starostlivý pohled. Promnul si obličej a tiše si povzdechl.

„Hele, já vim, že nesnášíš, když se na tohle ptám, ale co se děje?"

Jindra nakrčil obočí a přisunul si hrnek blíž k sobě. Nechtěl tohle řešit, tak moc nechtěl. Nalhával si, že na něm ta špatná nálada není vidět, doufal v to, protože pozítří měl jet za Kristiánem a poslední, co potřeboval, bylo, aby vypadal sklesle. Evidentně mu to skrývání emocí ale nešlo tak dobře.

„Nic se neděje, jen –"

„Hlavně zase nevytahuj maturitu," přerušil ho táta a přisedl si ke stolu. „Všiml jsem si, že kouříš."

„Vážně to nic není."

„A proto jsem tě včera viděl s cigaretou u ksichtu? Navíc se tváříš jak hromádka neštěstí. Takže?"

Povzdechl si. Ode dne, kdy se tátovi svěřil s tím, koho má rád, se mu co nejvíc vyhýbal, protože se tomu tématu zkrátka nechtěl věnovat a bál se, že pokaždé, když spolu promluví, se k němu nějak dostanou. A tohle byl zrovna ten případ. Nejradši by zůstal zticha a o ničem nemluvil, ale věděl, že teď už by měl přiznat barvu, ať to bude sebetrapnější.

„Ale jen... Jsem se vyznal jednomu klukovi," zamumlal a poníženě sklopil pohled k čaji.

„A?"

„A nevyšlo to."

„Tak to jsi ale musel tušit, ne?"

Píchlo ho u srdce, když to slyšel. Věděl, že táta to nemyslel zle, ale i tak ho to zabolelo. Možná proto, že to byla pravda.

„No... Jo, tušil jsem to. Ale," zamíchal si čaj a odkašlal si, „tak nějak jsem doufal v opak."

„To víš, vztahy jsou v tomhle na houby. Snad to vyjde příště."

Přikývl a napil se. Cítil se divně. Tyhle věci s lidmi běžně neprobíral, natož s tátou. Sakra, neměl by tohle správně řešit s matkou? Tak to přece bývá, ne? Na vztahy je tu matka, otec zase na chlapské věci týkající se práce a sportů. Jenže teď seděl u snídaně a řešil s ním to, že ho kluk, do kterého se zabouchnul až po uši, poslal k šípku. Svět se zbláznil.

„A je pěknej?"

Prudce zvedl hlavu, vytřeštil oči a položil hrnek na stůl.

„Tati, proboha..."

„Od jedničky do desítky?"

„Devět," vydechl frustrovaně a promnul si obličej. Tohle bylo extra divný.

„Tak to ho musím někdy vidět, když tak moc."

„Uvidíš ho pozítří..."

„Ahá, to je ten blonďatej."

„Můžeme tohle přestat řešit, prosím?"

„Jasný. Ale dej se dohromady, fakt vypadáš hrozně."

„Díky za kompliment."

Dopil čaj a odešel do pokoje. Vadilo mu bavit se o takových věcech, připadal si nesvůj, ale na druhou stranu musel uznat, že mu to pomohlo, i když jen maličko. Bylo příjemné moct s někým normálně mluvit o tom, co cítí. Jen by nikdy neřekl, že ten, s kým to začne probírat, bude jeho táta.

Věděl, že se musí opravdu dát do pořádku. Měl kruhy pod očima a vypadal, jako by mu snad umřeli všichni rodinní příslušníci. Od včerejšího večera, kdy se tu zprávu dozvěděl a na balkoně ze sebe dostal, co mohl, se cítil podivně klidný. A prázdný. Jako kdyby všechny pocity odešly pryč, i když ho občas navštívila vlna smutku, která tu nicotu smetla do hlubin zapomnění. Bylo to zvláštní, nezvyklé a poměrně děsivé, ale zároveň takový stav vítal. Jen se bál, že nevydrží dlouho a povolí ve chvíli, kdy se to bude nejméně hodit.

Konečně si po dlouhé době zvládl zase sednout k věcem do školy. Zabral se do nich, strávil s nimi celý zbytek dne a i večera. Netušil, že mu to pomůže, ale stalo se. Nemusel myslet na nic jiného, jen se prodíral maturitní otázkou z literatury a snažil se vypsat a podtrhnout si vše podstatné.

Bylo tak uklidňující řešit školu. Nevěnoval se jí skoro dva měsíce, naposledy učení viděl před vysvědčením, od té doby měl klid. Přišlo mu až vtipné, jak rád teď seděl u stolu, hrbil se nad učebnicí a kousal propisku, se kterou si dělal zápisky. Všechna pohoda ale skončila, když mu zavolala Martina. Bylo deset večer, už se chystal jít do postele, když se mu rozvibroval telefon v kapse. Její jméno na displeji ho trochu vyděsilo, bál se, jestli se někomu něco nestalo, ale tyhle myšlenky rychle zaplašil. Celý nervózní hovor přijal.

„Haló?"

„Čus, slyšela jsem, že pozejtří se tu zase ukážeš."

„No... Jo. Vadí to?"

„Ne, já jen volám, abych se ujistila, že je to pravda. Brácha to včera řikal tak nejistě, jako by ani nevěděl, jak to je."

„Aha. Každopádně jedu."

„To ráda slyším. Tak kdyžtak přivez nějakou čokoládu, když budeš tý lásky."

Úplně v tu chvíli věděl, že se usmála.

„Jak chcete, madam."

„A jsem opravdu ráda, že přijedeš." Pak hovor ukončila.

Jindřich se snažil pochopit nějaký hlubší smysl tohohle rozhovoru, ale nedokázal ho najít. Prostě se jen ujistila, že přijede, a chtěla čokoládu. Nic víc. Moc nechápal, proč volala kvůli něčemu tak nedůležitému, ale nakonec všechno přemýšlení vzdal a zapadl do postele.

Další den probíhal skoro stejně. Učil se. Ležel v papírech, učebnicích a sešitech a snažil se zaměstnat si hlavu. Dařilo se mu to poměrně dobře, už nevypadal jako voják, co zažil hrůzy války, ale jen jako unavený student. Pocity se v něm pořád schovávaly, za což byl nesmírně rád, jen ho občas přemáhal smutek. Trošku se cítil, jako by ho někdo vypnul. Ale hodilo se to – hlavně ve chvíli, kdy se do něj zase pustila matka, tentokrát za to, že má v plánu si na víkend odjet a úklid bytu nechá na nich. Ať říkala cokoliv, jen tam stál a s kamenným výrazem ji pozoroval. Její slova mu nic nedělala, nedokázala mu jimi ublížit, alespoň pro tento moment.

Až ke konci hádky, kdy už začínal pěnit, ho jedním prohlášením naprosto uzemnila a znovu odemkla truhličku s jeho pocity. Ranila ho tak moc, až jí práskl dveřmi před nosem. Většinou její výlevy nějak zvládal, ale tentokrát zaútočila na tu jednu z nejcennějších věcí, které měl – na víru.

„Ten tvůj Bůh je stejně totálně smyšlenej, kdyby existoval, neměla bych takový dítě, jako jsi ty."

Bolelo ho to, připadal si, jako by mu nasypala sůl do rány, o které se domníval, že je dávno vyléčená.

Od té hádky jen seděl na posteli, v ruce svíral křížek a tiše se modlil. Nedovolil sám sobě brečet, to vůbec, takovou věc si zakázal předminulou noc, ale sžíral ho smutek. Cítil se zle za to, že se proti ní neohradil a jen utekl, ale zároveň se proklínal za to, že mu tak je. Už se to začínalo lepšit, necítil nic, a najednou se všechno zase pokazilo, jen kvůli nějaké hloupé poznámce, kterou měla. Když znovu zaznamenal ty negativní emoce, začal si připadat jako protržená hráz.

A pak to přišlo. Nastal den odjezdu na farmu. Už od rána byl nesvůj. Měli vyrazit přesně v poledne, ale on byl vzhůru už v pět. Celou dobu nervózně pochodoval po pokoji, hladil potkana, prohrabával papíry na stole a snažil se uklidnit. Uvnitř něj zuřila hotová bitva. Těšil se tam, chtěl všechny vidět a strávit s nimi čas, ale představa toho, že potká Kristiána a budou spolu mluvit, ho děsila. Co si asi tak řeknou? Jak se budou chovat? Začnou předstírat, že se nic nestalo? Nervozita ho obklopila jako černý, hustý mrak.

Před polednem myslel, že mu bouchne hlava. Nedokázal přestat přemýšlet nad tím, jak se zachová, až vyleze ven z auta a uvidí ho. Napadlo ho, jestli by se neměli začít navzájem vyhýbat, ale po chvíli mu došlo, co je to za nesmysl. Stejně by se před ním neměl kam ukrýt. Navíc chtěl vidět ostatní. Ale tak co, nějak to překousnu. Taková hrůza to snad nebude. Normálně se pobavíme, žádný drama, dělat jakoby nic. Nějak to půjde, a když ne, zavolám tátovi, aby pro mě přijel.

Tak zněl plán. Plán, který se začal kazit ve chvíli, kdy sedl do auta a došlo mu, s kým se za dvě hodiny uvidí. Srdce měl až v krku, když si zapínal pás a opakoval tátovi, aby si toho kluka hlavně dlouho neprohlížel. Ten s úsměvem pokýval hlavou, všechno odsouhlasil a pak začal řešit něco jiného. Asi si všiml, že je Jindra tak nervózní, protože od té doby se bavili o samých prkotinách a nedůležitých věcech, jen aby přišel na jiné myšlenky.

Jindřich za to byl rád, opravdu takovou snahu oceňoval, jen to nepomáhalo. S každým kilometrem mu bylo hůř, hlava ho bolela čím dál víc a nervozita ho žrala zevnitř. Cítil, jak mu drtí žaludek, který se stahoval do maličkaté kuličky. Tak moc se bál, opravdu netušil, jak se zachová. Doufal, že blonďák udělá první krok, protože tušil, že v opačném případě se neskutečně ztrapní.

Jakmile spatřil známou farmu, zalila ho vlna radosti, až se musel pousmát. Nebyl tam jen tři týdny, ale zdálo se mu, že od té doby, kdy tu byl naposled, muselo uběhnout snad sto let. Tolik mu to místo chybělo. Celý natěšený vylezl z auta a rozhlédl se. Jako první spatřil Martinu, která k němu skoro běžela s širokým úsměvem na tváři a rozpřaženýma rukama. Vletěla mu do náruče, div se nezapotácel.

„Konečně tě zase vidíme."

„Vždyť jsou to jen tři týdny."

„No a co, i tak mám radost," odpověděla vesele a pustila ho. „Čokoládu máš?"

„Mám, neboj," řekl, když si vytahoval ze zadního sedadla batoh s věcmi. Zamával tátovi, který už startoval, aby mohl co nejrychleji odjet, a došel k Martině. Z batohu vyndal tabulku mléčné čokolády a podal jí ji.

„Snad takovou jíš."

„Ty seš zlatej," zasmála se a znovu ho objala. „Máma s otcem jeli bohužel na víkend k dědovi, takže tě máma ani neuvidí, ale aspoň máme barák pro sebe."

„Nemáte v plánu, pít, že ne?"

Úsměv, který mu věnovala, ho donutil protočit oči. A to si myslel, že si budou jen povídat a pracovat. Vydali se na zahradu, na níž už postával Kristián s rukama v kapsách a pohledem sklopeným ke špičkám svých bot. Když ho Jindřich uviděl, zabolelo ho na hrudi, takže se roztřeseně nadechl. Bylo to snad poprvé, kdy mu při pohledu na něj nebylo ani trochu hezky. Možná proto, že všechno pozitivní překryla ta silná nervozita.

„Ahoj," vydal ze sebe tiše a pousmál se.

Blonďák zvedl hlavu a věnoval mu zářivý úsměv, načež se k němu rozešel a objal ho. „Jsem rád, že jsi fakt přijel. Bez tebe to tu nebylo ono."

„Taky jsem rád, že jsem zase tady, dost mi to tu chybělo. A vy samozřejmě taky." Slyšel, že zní tak chladně, až strojeně. Raději si odkašlal a vymanil se z blonďákova objetí.

„Máte tady pro mě nějakou práci?"

Oba sourozenci se na sebe podívali a vyprskli smíchy.

„Ty sem přijedeš na návštěvu a hned hledáš, co začneš dělat? A povídat by sis s náma nechtěl?" dostal ze sebe zadýchaně Kristián a měl co dělat, aby se nerozesmál znovu.

Jindra by se jindy asi taky zasmál, ale pořád byl tak šíleně nervózní z toho, jak se má chovat, že jen celý nesvůj sklopil pohled a přenesl váhu z levé nohy na pravou. Cítil se trochu trapně. Tak nějak očekával, že mu hned zadají úkoly. Měl pocit, že něco takového potřebuje. Jen sedět a tlachat ho nebavilo, toho měl dost doma.

„Vážně nemůžeme něco dělat? Doma se děsně nudím..."

„Fajn, tak půjdem s Emilkou. Ale nejdřív pokec, protože před chvílí jsem pekla. A nemyslete si, že to přijde nazmar."

O deset minut později už seděli pod stromem, popíjeli šampaňské – přestože dvěma z nich ještě nebylo osmnáct –, cpali se Martininými buchtami a vyhlíželi zbytek party, který se k nim měl brzy připojit. Dvojčata zasypávala Jindru otázkami, takže ani nestíhal jíst, jak musel pořád odpovídat. Neustále jim opakoval, že doma v podstatě nic nedělá, jen kouká na filmy, čte knížky a občas vypadne ven, aby mu nezakrněly svaly. I tak se ale Martina pořád vyptávala, jestli se náhodou nestalo něco vzrušujícího. Musel ji utnout až Kristián, kterému tohle vyzvídání taky nebylo úplně příjemné. Ve chvíli, kdy se mezi nimi rozhostilo ticho, atmosféra neskutečně zhoustla.

Jindřich propaloval pohledem skleničku se šampaňským, Kristián se díval kamsi do dálky, směrem k polím a Martina je oba přejížděla zmateným pohledem. Z nastalé situace je vysvobodila až nadšená a hlasitá skupinka, která postávala u vrat a čekala, až je pustí dovnitř. Martina se příležitosti chopila jako první, chvatně vyskočila na nohy a běžela jim otevřít. Jindra s blonďákem zůstali sami.

„Promiň, že tak vyzvídala, vždyť víš, jak je zvědavá."

„To je v pohodě, chápu to."

Nastalo ticho a Jindřich si začal samou nervozitou zapínat a rozepínat botu, pořád dokola. Nevěděl, co má říct, jak se chovat, ale věděl, že to, co se teď děje, mu není ani trochu příjemné – a druhému klukovi evidentně taky ne. Pak se ale nad Jindrou objevila tmavá silueta a někdo ho objal. Silvie nedokázala udržet svoje nadšení na uzdě.

„Konečně tě tu máme."

„Za chvíli mě budete mít plný zuby," usmál se, když ho pustila.

„Hele, vy hrdličky, my se chceme s Jindrou taky přivítat!" zavolal Kuba a rozesmál tím zbytek osazenstva – až na Kristiána. Ten se jen pousmál a odvrátil pohled k polím.

Jindřich to nekomentoval, jen objal i všechny ostatní, řekl jim, že je rád vidí, a snažil se nemyslet na to, že ten kluk se chová prostě divně. Celá ta situace byla divná a nepříjemná. Ani jeden z nich nevěděl co dělat, ale oba se museli přizpůsobit, aby na ně nepadlo nějaké podezření. Začal si připadat jako kriminálník.

Celá parta hned začala s otázkami ohledně toho, jak se má, co dělá a podobně, na což odpovídal poměrně otráveně, i když se snažil tak neznít. Holt se ho na to lidé ptali až moc často. Naštěstí toho brzy nechali a obrátili list – vyprávěli mu, co se mezitím dělo tady. To už poslouchal s větším zaujetím. Dozvěděl se, že Kubův otec přikoupil další krávy, Danovi rodiče si pořídili na zahradu ovci, aby nemuseli sekat, a Radka se Silvií nadšeně líčily, jak natíraly střechu jejich domu. Měl z nich radost, bylo fajn slyšet, že alespoň někdo si zbytek prázdnin užívá.

Ale užíralo ho, jak se Kristián tvářil. Celou dobu koukal někam pryč, občas se u něčeho ušklíbnul, ale jinak vypadal, jako by tam ani nechtěl být. Jindřich si to celkem vyčítal. Proto ho napadlo, jestli by si spolu neměli vyříkat někde v ústraní, ujasnit si pár věcí, ale netušil, jak by ho mohl někam odtáhnout, aby to nevypadalo podezřele. Jeho problém ale kupodivu vyřešil někdo jiný.

„Hele, kluci, skočte pro ještě nějaký pití a zbytek buchet, prosím," ozvala se Martina a na oba udělala psí oči.

Netušil, jestli to bylo schválně, protože si všimla, jaké je to mezi nimi napjaté, nebo opravdu chtěla pití a jídlo, ale raději to neřešil. Jen přikývl, pomalu se zvedl a zamířil do domu. Kristián mu poklusával v patách se sklopenou hlavou. Sotva dorazili do kuchyně, Jindřich se prudce otočil, takže do něj druhý kluk málem narazil.

„Hele, tohle se nedá vydržet," začal nervózně.

„Co myslíš?"

„To, co je mezi náma. Jakože jo, posral jsem to, ale prosím, nemůžeme dělat, že se to nestalo?"

„Vždyť to taky děláme, ne?"

„Ne," zavrtěl Jindra hlavou a povzdechl si. „My vypadáme, jako bychom si vzájemně vyvraždili rodiny a snažili se dělat, že se nic neděje. Copak ty to nevidíš?"

„Já nevim, zdá se mi, že se chováme normálně."

„Vážně? Oba furt čumíme někam do blba, spolu prohodíme sotva pár slov a vypadáme, že tam ani jeden z nás nechce bejt. Nevím jak ty, ale já jsem v týhle situaci poprvý, absolutně netuším, jak se chovat, ale jedno vím určitě – takhle rozhodně ne."

Kristián se ušklíbnul, posadil se na linku a začal houpat nohama.

„Já jsem taky v tomhle prvně, takže jsme na tom stejně. Můžeme se chovat jako předtím. Nějak to uděláme. Nechci, aby to bylo nepříjemný ani jednomu, protože to by udělalo přesně to, čemu ses chtěl vyhnout."

„Dobře," vydechl nervózně Jindra a opřel se o zeď. „Já jen... Nechci, aby sis myslel kdovíco, že když na mě promluvíš, hned ti budu chtít padnut kolem krku nebo tak."

„Tohle si fakt nemyslím. Jen... Si občas říkám, abych ti něčím, co řeknu nebo udělám, nějak neublížil."

„Ne, to ne. Je to v pohodě," pousmál se starší z nich a poplácal druhého kluka po rameni.

„Tak jsme si to ujasnili. Ale kdyby něco, tak to hlavně řekni, ok?"

„Neboj, případně se ozvu."

Kristián se usmál, seskočil z linky a vyrazil ke dveřím. Jindra už ho málem následoval, když mu došlo, proč tam vlastně šli.

„Počkej, musíme vzít to jídlo a pití," zavolal za ním a vzal do ruky láhev s limonádou a šampaňské.

Blonďák popadl talíř se zbytkem buchet a přejel zelenou láhev podezřívavým pohledem. „Seš si jistej, že je dobrej nápad brát tam další?"

„A co bys s ním chtěl dělat? Schovat ho na Novej rok?"

„Třeba. Nebo ho někde vypít v klidu a nedělit se s tunou dalších lidí."

Jindřich nadzvedl obočí, ale raději už nic neříkal. Jen lahev schoval vedle topení, kam ji zastrčil mezi chuchvalce prachu a pavučin, aby ji nikdo nenašel, a s letmým úsměvem se vydal za Kristiánem, aby se konečně vrátili mezi ostatní.

Když vylezli ven, oslepilo je slunce, a jakmile se rozkoukali, došlo jim, že na ně všichni civí.

„To ste tam tak dlouho hledali věci, který byly na lince?"

Podívali se na sebe, oba stejně v koncích, nenapadala je žádná výmluva. A tak jen pokrčili rameny, pousmáli se a došli až k ostatním. Nikdo už se k tomu nevracel.
Když se Jindra později podíval na Kristiána, zjistil, že se tváří konečně normálně a oba se baví s ostatními i mezi sebou, jako by se nic nezměnilo, neuplynuly ty tři týdny, kdy tu nebyl. Jako by odsud nikdy neodjel.

No, a jsme skoro u konce, už jen velké Finále (jo, to velký f je tam schválně). Jen upřímně nevím, kdy to F dorazí, protože teď řeším dost vážný problémy, tudíž... Bůh ví, kdy to přijde. Buďte trpěliví, prosím, vážně to teď není jednoduchý.
Můžete si zkrátit čekání vymýšlením otázek na mě – samozřejmě se musí týkat příběhu. Všechny vám je pak zodpovím v mém autorském... proslovu na konci příběhu, proto se nebojte jich vymyslet co nejvíc. Ať jde o to, co všechno je reálný, jak divný bylo tohle psát, nebo jaká je moje neoblíbená postava, ptejte se na cokoliv. A já na cokoliv odpovím. :)

Tak se držte, doufám, že se máte líp jak já. A všem, co jsou ve škole/mají maturity/zkoušky, držím palce, zvládnete to.
Hezký den,

Quentin