Tichý, trhaný dech byl jediný zvuk, který protínal ticho v pokoji. Venku stále pršelo, zdálo se, že bouře ještě zesílila, a občas celou místnost prozářil blesk. V jednu chvíli se za dveřmi ozvaly kroky, ustaly přesně před pokojem, jako by noční návštěvník naslouchal, jestli se něco neděje, a poté se znovu vzdálily.

Zakňučení – přesně to se Jindřichovi vydralo z hrdla. Polštář, na kterém ležel, byl nasáklý všemi jeho slzami, ale stále pobíral další, peřina se válela na zemi a spousta kapesníků kolem postele vypadala jako sněhová pokrývka. Tělo se mu roztřáslo pod dalším náporem vzlyků, ale statečně je zadržel, aby ho náhodou někdo neslyšel. Zíral na strop, který se mu pravidelně rozpíjel před očima, a pořád si v duchu opakoval dvě slova, jež se mu zabodávala do srdce jako ostrý nůž. Jsem zrůda.

Skousl si spodní ret, zavřel oči ve snaze udržet slzy pod víčky – marně. Rukou si zakryl ústa, přetočil se na břicho, natáhl se pro další kapesník, ale v půlce pohybu se zarazil. Zabořil hlavu do polštáře, který začal následně drtit rukama, a znovu se rozbrečel.

Bůh stvořil člověka, aby byl jeho obrazem, stvořil ho, aby byl obrazem Božím, jako muže a ženu je stvořil.

Taková nespravedlnost! Proč musel být takhle prokletý zrovna on? Proč ne někdo jiný? Přemýšlel jako sobec, ale bylo mu to jedno. Kdokoliv jiný by si tohle zasloužil víc než on sám. Čím se tak provinil, že si zasloužil takový trest? Naštvaně uhodil pěstí do matrace. Tohle nebylo fér.

A Bůh jim požehnal a řekl jim: „Ploďte se a množte se a naplňte zemi."

Proč prostě nemohl být normální jako všichni ostatní? Zapadat do toho obyčejného vzorce dříve považoval za nudné, ale teď by dal cokoliv za to, aby byl stejný. Stejně normální. Normální, co to vlastně ale znamená být normální? Znamená to, že má člověk rád opačný pohlaví, pomyslel si a tiše zaúpěl.

Bůh viděl, že všechno, co učinil, je velmi dobré.

Pomalu se posadil na posteli, podíval se z okna a snažil se alespoň na malou chvíli uklidnit. Tohle ještě nemuselo znamenat konec světa – třeba je Kristián jen nějaká výjimka a on má pořád rád holky. Ano, samozřejmě, mám rád holky, a proto se mnou Diana nic neudělala, ale dotek tohohle kluka mě sráží do kolen. To je naprosto pochopitelný. Zajel si prsty do vlasů a zatahal za ně. Je to jenom sen, noční můra, musím se probrat. Štípl se do předloktí, ale to mělo za následek jen červený flíček a mírnou bolest, žádné probuzení. Ale v porovnání s tím, co cítil uvnitř, byla tato bolest naprosto zanedbatelná.

Žena je muži pravou pomocí. Svazek obou je darem Božím. A Hospodin Bůh utvořil z žebra, které vzal člověku, ženu a přivedl ji k němu.

U srdce ho příšerně bolelo, jako by ho snad měl zlomené, a pořád měl pocit, že ho něco zevnitř rve na kusy. To něco cupovalo jeho duši na maličké kousky, ničilo ji to, zabíjelo to ty poslední zbytky sebelásky, které v sobě uchovával.
Jindřich si vždycky naivně myslel, že láska předčí úplně všechno, a proto se snažil se mít alespoň v rámci možností rád. Nebylo to nic jednoduchého, přece jen byl strašně sebekritický a každou chybu bral jako své vnitřní selhání, ale pořád to jakýmsi zvláštním způsobem šlo.

Jeho láska k sobě samému však byla křehká a slabá jako sněhová vločka. Což mělo za následek i to, že se při sebemenším zahřátí rozpustila.
A přesně té noci poznal něco mnohem silnějšího, než byla ta drobná zahřátí kdy předtím. V porovnání s nimi se tento pocit dal považovat za hotové Peklo. A tohle něco se roztahovalo, ubližovalo mu a zadupalo tu malou vločku do země. Toho dne Jindřich poprvé poznal pravou a čistou nenávist. Nenávist k sobě.

Člověk zvolal: „Toto je kost z mých kostí a tělo z mého těla." Proto opustí muž svého otce i matku a přilne ke své ženě a stanou se jedním tělem.

Měl pocit, že selhal. Zklamal všechny, svou matku, otce, sebe, ale hlavně Boha. Zvedl se, potácivě došel ke svému batohu a vyndal z něj malý dřevěný křížek. Byl otlučený, na přední straně dokonce poškrábaný a provázek už se pomalu trhal. I tak pro něj ale znamenal mnoho, proto si nikdy nekoupil jiný.

Když ho ale svíral v ruce, zdálo se mu, že vlastně není jeho. Že na něj nemá právo. Uchopil křížek do pravé ruky a pořádně si ho prohlédl. Poté se podíval z okna, znovu pohlédl na křížek a nakonec se jím jemně dotkl rtů a následně i čela. Se slzami v očích otevřel okno, takže mu studený vítr ovanul tvář a dešťové kapky zchladily jeho horké čelo, věnoval dřevěnému symbolu křesťanství poslední zmučený pohled, pevně jej stiskl, napřáhl se a odhodil ho jak nejdál mohl.
Když křížek zmizel z jeho dlaně, ucítil, jak na něj padá neviditelné závaží. Jako by na ramenou najednou nesl tíhu celého světa – nebo spíš tíhu všech svých problémů a hříchu. Pod vším tím náporem padl na kolena a schoval si hlavu do dlaní. Jsem nečistý, jsem hříšník. Jsem hřích sám.

Nebudeš obcovat s mužem jako s ženou. Je to ohavnost.

Cítil se jako malé dítě, které provedlo něco špatného. Styděl se za sebe. Styděl se víc, než kdyby pobíhal nahý někde po městě. Tohle totiž naprosto znečistilo jeho duši. A navíc s tím nemohl nic dělat. Nebo snad ano? Zahořel v něm plamínek naděje, že možná není vše ztraceno. Možná pořád existovala šance, že bude normální. Ale v tom případě se musel připravit, že to nebude jednoduché.

Popadl telefon, který dosud ležel na stole, otevřel internet a napsal dvě slova, po jejichž zadání mu prohlížeč ukázal nesmírné množství výsledků. Většina věcí byly jen hloupé komentáře, ironické poznámky a výkřiky homosexuálů, že si mají být všichni rovni. Po minutě projíždění však konečně našel to, co hledal.

Stránka se několik vteřin načítala, takže měl alespoň čas uklidnit se a přestat brečet, než se konečně zobrazila. Vykoukl na něj velký a tučný nápis, který zabíral polovinu obrazovky. Jak se stát heterosexuálem – léčba homosexuality. Pustil se do čtení dlouhého textu, ale nic kloudného mu to nepřineslo. V podstatě se jednalo jen o radu, že psycholog by mu s tím mohl pomoct. A pak to našel.
Několik posledních odstavců konečně obsahovalo i nějaké ty rady. Zjistil, že dle jakéhosi psychologa vychází homosexualita z pocitu studu a dětských traumat a dá se odbourat upřímností, sebekázní, nadějí, modlitbou a bojem s nežádoucími city svého já.

Jindřichovi se to nezdálo nijak hrozné, nejhorší pro něj byla asi ta naděje. Ale kdyby měl jistotu, že se to povede, naděje by byla samozřejmostí. Pousmál se, připadal si zase o maličko lépe. Vyléčí se, bude zase čistý. Stránku zavřel a začal si prohlížet několik dalších, kde ale nenašel nic zajímavého. Ale jedna stránka ho zaujala mnohem více než ty ostatní. Ze zvědavosti ji otevřel a už při čtení nadpisu znovu ucítil slzy v očích. Homosexualita není nemoc, nedá se léčit. Všechna ta dobrá nálada, kterou měl díky čtení o léčbě, se ztratila jako pára nad hrncem. Je to pravda? Vážně se nikdy nevyléčí a bude pořád takový?

Nahromadil se v něm vztek. Vztek na něj samotného, že je takový, vztek na Kristiána, vztek na všechny a hlavně – a za to se zároveň styděl nejvíce – vztek na Boha. Zamknul telefon a hodil s ním o zeď. Bylo mu v tu chvíli úplně jedno, že tu ránu kdokoliv uslyší. Na ničem takovém nezáleželo, důležité pro něj bylo, že se mu život rozpadal pod rukama.

Kdyby muž spal s mužem jako s ženou, oba se dopustili ohavnosti; musejí zemřít, jejich krev padni na ně.

Prohlédl si svoje ruce a ucítil vlnu odporu. Hnusil se sám sobě, chtěl být zase normální. Proč to nešlo? Proč nešlo vrátit čas, jít zpátky do těch zajetých kolejí? Proč musel být něčím speciální? Proč prostě nemohl zůstat sám sebou? Znovu ucítil horké slzy na tvářích. Stejně jako před několika hodinami nyní ležel na zemi, třásl se jako v horečkách, hlasitě vzlykal a v duchu se proklínal. Bůh mne zatrať, musí mě nenávidět. Nechal jsem se takhle pošpinit. A co hůř, zůstanu takhle až do konce života. Nikdy se to nezlepší.

V jedné malé chvilce ho napadlo, že by tomu mohl vzdorovat. Mohl by zkrátka hledat mezi ženami tu pravou a zkoušet to tak dlouho, dokud by neuspěl. Mohl by se alespoň pokusit, kdyby chtěl. Ale chtěl? Chtěl se doopravdy vzdát toho hezkého pocitu, který ovládal jeho tělo i mysl, když se jej ten chlapec dotkl?

Tohle je tak moc v prdeli, že to víc snad ani nejde, pomyslel si zlomeně, když si uvědomil, že přestože se cítil tak špatně, zle a špinavě, nechtěl přijít o to krásné, co mu tohle utrpení přinášelo. Milovat znamená trpět. V tom případě asi zemřu jako mučedník, napadlo ho.

Pláč sice neustal, ale cítil se o trochu lépe. Nepatrně, ale přece. Navíc si uvědomil, že je venku překvapivé ticho. Pomalu se zvedl, setřel si tekoucí slzy, popotáhl a vyhlédl z okna. Po chvíli zírání mu konečně došlo, proč je takové ticho. Přestalo pršet. Jako by i svět tam venku na chvíli přestal válčit sám se sebou a rozhodl se ulehnout ke spánku.

☆☆☆

*Části mezi odstavci napsané kurzívou jsou citace z Bible. Konkrétně se jedná o Genesis a Exodus, myslím.

No, tahle kapitola byla těžká. Hodně těžká. Hlavně psychicky. Ale mám ji za sebou. A navíc je mi ctí vám oznámit, že jsme přesně v polovině příběhu.

Doufám, že nemáte chuť mě ukamenovat kvůli tomu Jindrově hledání na internetu, ehm...

Jo, a všimli jste si, že za celou kapitolu nikdo nepromluvil? Jsem za to na sebe dost pyšnej, tohle je totiž poprvé, co jsem vyplodil kapitolu, kde nikdo nemluvil.

Teď budu mít v práci dost... práce (haha, překvapivě), takže tu tak dva až tři týdny nic nepřistane.

Hezký zbytek dne!

Quentin