Celou noc nespal. Na chvíli se ještě vrátil dolů k ostatním, zůstal tam asi dvacet minut, načež se omluvil, že je mu nijak zle, nejspíš z toho vedra, takže půjde spát. Nikdo se ho neptal, přestože po něm Silvie s Danem vrhli podezřívavý pohled. Po zbytek noci ležel v posteli, zíral do stropu, naslouchal tlukotu svého srdce a snažil se namluvit sám sobě, že se toho zase tolik nestalo.

Věděl, že takové chvíle se holt v životě dějí. To, že někoho máme rádi, neznamená, že je automaticky náš a skončíme spolu. Věc, která je jasná snad všem, kteří mají někoho rádi. Ale stejně setsakramentsky bolí, i když si budete tuhle skutečnost neustále opakovat. Jindra věděl, že je to celkem ironická situace. Ještě nedávno se za tuhle věc proklínal, nesnášel, ležel tu na zemi a přemýšlel, čím si takový trest v podobě lásky k jednomu klukovi zasloužil, a teď byl v háji kvůli tomu, že ho o ni obral někdo jiný.

Trošku ho děsilo, jak rychle se na tomhle místě měnil. Chápal, že lidé se vyvíjí, mění své názory a stanoviska, stárnou a dospívají, ale tohle byl podle něj až moc rychlý obrat. Jako by někdo vzal to, čemu věřil několik let, a zahodil to do stoky. Během jednoho hloupého měsíce. Bylo vůbec normální, aby se tohle dělo tak rychle?

Neustále v ruce žmoulal křížek, až byl skoro horký. Měl chuť si kleknout a prosit o odpuštění za to, jak nečistě se choval, uznat vlastní chybu. Ale vždy se zarazil. On se neměl za co omlouvat. Neudělal nic zle. Prostě jen má někoho rád. Nemůže se za to nenávidět do konce života. Ano, je to zlé. Ale není to jeho chyba. Zkrátka se to stalo. Vzápětí už mu ale hlavou vířily myšlenky na to, jak moc špatný a zkažený je. Nacházel se v bludném kruhu, ze kterého se neuměl dostat. Na jednu stranu se přemlouval, že za to nemůže, na druhou se proklínal, že něco takového vůbec cítí.

Když se noc přehoupla v ráno, zakokrhal kohout a první paprsky slunce se mu začaly dobývat do pokoje, mátožně se zvedl. Rozhodl se, že bude pracovat, pokusí se dělat, jako by se nic nestalo, což ale se zarudlýma očima a kruhy hned pod nimi půjde těžko, a hlavně nedá nic znát, až přijede Kristián. Tak zněl plán, jehož se chtěl držet. Jakýsi vnitřní instinkt mu ale napovídal, že tak lehce to nepůjde.

Komplikace nastaly už v kuchyni. Vzhledem k tomu, že bylo půl páté, paní Nejedlá se tvářila opravdu překvapeně, když popíjela kávu u jídelního stolu a najednou spatřila ve dveřích Jindřicha. Potichu ji pozdravil a dal postavit vodu na čaj.

„Co se stalo, že jsi vstal tak brzo?"

„Nějak mi nešlo usnout," zamumlal a podíval se na hodiny. Z toho času mu přeběhl mráz po zádech.

„To mě mrzí. Teď mě tak, Jindro, napadlo, jak pak budeš chtít zaplatit? Mám ti to poslat na účet, nebo to budeš chtít rovnu tady do ruky?"

Konvice zapískala a on alespoň získal čas na přemýšlení. Říct si o peníze na ruku mu přišlo horší, protože si dokázal představit matčin výraz, když by tu sumu viděla. Určitě by si zase aspoň malou část vzala pro sebe, jako platbu za to, že tam může ještě bydlet. Jenže číslo účtu si nepamatoval. Znali ho jeho rodiče. A těm se už nějakou dobu neozval, takže volat jim by se rovnalo sebevraždě. Možná bych mohl zavolat tátovi. Sice bude v práci, ale zvednout by to možná mohl.

„Asi na účet, ale číslo vám řeknu až později, musím se na něj nejdřív zeptat našich," odpověděl, zatímco si zaléval čaj. Mdlé sluneční světlo už se vkradlo i do kuchyně. Ten tlumený jas ho uklidňoval a uspával zároveň.

„Dobrá, tak mi ho dneska večer řekni, jinak na to zapomenu," zasmála se, dopila kávu a odešla do obýváku.

Jindřich se opíral o linku, nepřítomně zíral na hrnek, z jehož kouře se mu zamlžily brýle, a přemýšlel nad tím, jak se nejlépe vyhne Kristiánovi. Když zůstane po celý den u Emilky, dřív nebo později ho blonďák najde. U řeky ho najde, u pole taky. V podstatě neměl kam se schovat. Vzápětí mu ale došlo, že by se neměl chovat nijak podezřele. Tudíž schovávání padá, to je podezřelé až moc. Bude se s ním muset bavit normálně, tak jako předtím. Jenže to nezvládnu. Jen si na to vzpomenu a mám chuť zdrhat až na druhej konec republiky.

„A dost. Nějak to zvládnu. Přenesu se přes to, pokusím se zapomenout, cokoliv, ale hlavně to neposeru," šeptl si pro sebe a upil si čaje.

O deset minut později už krmil slepice, pevně přesvědčený, že se nic nepokazí. Alois se netvářil zrovna nadšeně, když za ním přišel tak brzy, ovšem jídlo mu názor na tak nečekanou návštěvu hned spravilo. Už zbývali jen králíci s Emilkou. Jindřicha děsila představa, že bude mít v půl šesté ráno hotové své celodenní povinnosti. Byl zvyklý, že se to vždy protáhlo na celý den. Nebohé chlupaté koule proto krmil neskutečně pomalu, aby šel na pastvu co nejpozději.

Během chvilky se kolem něj začal motat Rambo. Naštěstí neštěkal, za což mu byl neskutečně vděčný, protože věděl, že by ho nedokázal utišit – leda by mu tu tlamu zavázal. Pes vypadal neskutečně nadšeně, neustále vrtěl ocasem, poskakoval a po chvíli začal Jindrovi nosit k nohám všemožné klacky. Jindřicha ta představa nadchla. Mohl by tu ještě nějakou dobu zůstat, schovat si odchod na louku na později a místo toho házet Rambovi klacíky. Vzal do ruky první větev a Rambovi div neupadl ocas, jak rychle s ním vrtěl. A tak začala zábava na celou další hodinu.

Jindřich v té chvíli naprosto zapomněl na to, co se vlastně stalo a děje, soustředil se jen na psův nadšený výraz, vyplazený jazyk, hýbající se ocas a oslintaný klacek, který mu vždy poslušně přinesl k nohám. Bylo tak uvolňující vypustit všechny trable a starosti.

Když se potom ale podíval na oblohu, přepadly ho výčitky, že je už tolik hodin, a on nevede krávu na pastvu. Naposledy Rambovi hodil suchou větev a urychleně zamířil do stodoly. Emilka lhostejně přežvykovala seno, švihala ocasem a upírala na Jindru svůj typicky unavený kravský pohled. Měl špatný pocit, že momentálně se oba tváří úplně stejně.

O pár minut později už ji vedl cestou, po které se valila mlha. Působilo to poněkud strašidelně, zvlášť když se podíval vpravo, kde se nacházel tmavý les. Scénka jak z hororu.
Na pastvině se Emilka hned nerozběhla k ostatním, místo toho se držela poblíž Jindry a spásala trávu. Lhal by, kdyby tvrdil, že ho to nepřekvapilo, ale nestěžoval si. Alespoň si nepřipadal tak sám. Tráva byla bohužel moc mokrá, aby si na ni sedl a neměl hned promočený zadek, takže se jen opřel o kmen jabloně, pozoroval krávy, kterým se o nohy otírala mlha, slunce, jež pomalu osvětlovalo oblohu a probouzelo spící zvěř, a musel uznat, že tenhle pohled byl k nezaplacení. Dokonalý příklad toho, že východ slunce symbolizuje nové a lepší zítřky. Sice ho pořád bolelo u srdce, kdykoliv si vzpomněl na tu noční zprávu, svírala ho úzkost, protože nevěděl, jestli by za to neměl být vlastně rád, neboť to alespoň zmírnilo jeho pokušení, ale i tak si připadal lépe. Měl naději, že bude líp. Jednou určitě.

Na pastvině strávil celé dopoledne. Ztratil pojem o čase, jen seděl v trávě, díval se na krajinu, kterou měl před sebou, sotva znatelně dýchal a občas měl pocit, že snad usnul. Cítil se volně, jako by se ho ty hloupé a běžné problémy vůbec netýkaly. Jako by na chvíli zapomněl, jaké to je být člověkem.

„Koukám, že ses tu zašil před světem."

Projelo jím ostří, ledové jako zimní noci. Píchlo jej u srdce, musel se zhluboka nadechnout. Všechna volnost zmizela jako mávnutím kouzelného proutku. Zůstal jen pohled na lhostejné krávy, vybledlé slunce a zarostlou louku. Krása a snové představy se vytratily.

„Šel jsem s Emilkou a trochu jsem se tu zasekl," odpověděl a snažil se, aby to neznělo chladně.

„To chápu, je tu hezky." Posadil se vedle něj, zatraceně blízko něj, až se mu otřel o rameno. „Můžu s tebou mluvit o tom včerejšku?" Ta otázka zněla tak nejistě, jako by se bál, že ho za to snad rozcupe na kousky.

„Jo, jasný, povídej."

„Já bych jen... Chtěl bych ti poděkovat, že jsem ti to mohl říct. Potřeboval jsem to prostě někomu vyklopit."

Jindřich se opřel o kmen stromu a pomalu vydechl. Tak, pojďme se vrátit do časů, kdy mě bavilo rýpat se ve vlastních ranách. „Jaká vlastně je? Vím, že jsi říkal, že je fajn a tak, ale... nějak víc to rozebrat." Cítil, jak se mu do očí tlačí slzy. Rychle zamrkal a podíval se na blonďáka sedícího vedle něj.

„Ona... Je taková tichá. Ale zase hodně akční, je pro každou blbost. Je poměrně uzavřená v sobě, v tom jste si strašně podobní. Taky je celkem soutěživá. A hlavně má stejný zájmy jako já. Fakt že jo. Mám pocit, že tohle musel být osud, jinak si to neumim vysvětlit."

Nebo Bůh. Svedl vás dva dohromady, aby mi ukázal, že někdo jako já si prostě lásku nezaslouží. Zachmuřil se. Třeba to byla pravda. Možná se to vážně stalo jen proto, aby viděl, že takhle to prostě být nemá.

„Jsem rád, že jsi spokojenej," řekl s úsměvem a poplácal Kristiána po rameni. V tomhle nelhal. Vážně byl rád, že se druhému klučinovi daří a má se dobře. Ačkoliv ho to vnitřně ničilo, dělalo mu radost, že je šťastný aspoň jeden z nich. A vlastně byl rád i za to, že tím šťastným je Kristián a ne on.

„Díky, seš fakt kámoš. A co ty? Slyšel jsem, že tě tu všichni dávaj dohromady se Silvií. Je na tom něco pravdy?"

„Není. My si jen rozumíme, ale z toho nic nebude. Bereme se jen jako kamarádi." Pokrčil rameny a přemohl se k falešnému úsměvu. A nebylo by to jednodušší? Dát se dohromady se Silvií, snažit se zapadnout, utišit pomluvy a třeba i svoje svědomí. Možná by nám to klapalo. Možná by to bylo fajn. Možná... Možná by nás to oba zničilo. Ona by trpěla, já taky, oba bychom z toho vztahu vylezli jako trosky, protože bychom si navzájem nezvládli dát to, co je součástí každého vztahu.

„Tak to je škoda. Snad se ti brzo taky nějaká najde."

Jindřichovi při tom momentu málem puklo srdce. Tolik ho ničilo, že má druhý kluk holku, ale mnohem víc ho ničil fakt, jak si myslel, že on taky najde štěstí v náruči některé z nich. Bolelo to, i když věděl, že za to blonďák nemůže. Není jeho chyba, že je Jindřich prostě porouchaný.

Pomalu se zvedl, oznámil, že by měli jít na oběd, což mu Kristián s nadšením potvrdil, a vyrazili zpátky na farmu. Během cesty se bavili o naprostých blbostech, čímž alespoň trochu odlehčili atmosféru a Jindra při tom mohl normálně myslet a nepřemýšlel pořád nad tím, jak moc je špatný. Ještě než vešli dovnitř, zavolal Jindra tátovi, aby se ho zeptal na své číslo účtu. Jeho rodič byl jako vždycky milý a ochotný mu hned pomoct, zároveň se ptal, jak se mu tam daří a jestli pro něj má za týden přijet on, nebo ho doveze paní Nejedlá. Poprosil ho, jestli by pro něj nedojel, protože mu bylo naprosto jasné, že Jana by po celou cestu nezavřela pusu.

Jakmile dorazili na oběd, Jindřich se stáhl do sebe, tak nějak přestal komunikovat se vším, co dýchalo, odnesl si jídlo ven, a snažil se všem vyhýbat. A tak to zůstalo ještě po další čtyři dny. Připadal si jako zloděj, když se tiše pohyboval po pozemku, snaže se zůstat nezpozorován. Celé dny trávil s Rambem v polích, Emilkou na pastvě nebo sám u řeky. Martina to s ním vzdala po jednom dni, uznala totiž, že tak pevné nervy, aby ho přemlouvala několik dní v kuse, opravdu nemá. Kristián se ale nevzdal tak snadno. Kdykoliv se naskytla příležitost, už Jindru následoval a snažil se z něj vydolovat alespoň kratší souvětí. Dostávalo se mu ale jen krátkých, nejlépe jednoslovných odpovědí. Kristián se ptal, jestli něco udělal špatně, protože se tak začal chovat až po jejich rozhovoru, ale Jindřich zalhal, že má teď jen problémy v rodině a chce být sám.

Zatímco druhý kluk uznával, že ho tedy zanechá o samotě, aby si vše urovnal, počítal dny do odjezdu a nadšeně si uvědomil, že zbývají jen tři dny. Za tři dny bude doma a nebude už muset lhát tomuhle klukovi do očí. Napadlo ho, jestli se poté vůbec ještě někdy potkají. Upřímně sám netušil, zdali by o to stál.